Ráno se probouzím těsně před východem slunce, vylézám ze spacáku a naproti už jde Dan s tím, abych mu ještě napsal někam na papírek svoje číslo, pro jistotu. Právě s holkama odchází a já mu ze srandy říkám, že my budeme vycházet tak minimálně za 2 hodiny a že už jsem z toho docela zoufalý 😀 Popřejeme si šťastnou cestu, a rozcházíme se s tím, že se uvidíme zítra v Chamonix. Jdu si na nedalekou louku vyfotit Mont Blanc (předchozí den už byl v mracích), dneska jde opravdu krásně vidět, tak se chvilku kochám, poslouchám ve sluchátkách písničky a přemýšlím. Pak jdu zpátky a začínám vařit snídani. Ostatní se taky pomalu probouzí a balí, jelikož nad ránem padla rosa a navíc jsme spali u potoka, je tropiko od stanu celé mokré a mně je jasné, že ho zase budu muset někde vysušit.
Dneska nás čeká po 3 relativně odpočinkových dnech docela nápor, navíc večer má začít hooodně pršet, možná i sněžit, prostě taková menší apokalypsa… Do Les Houches k autu je to ještě 25 km, 1 650 m stoupání a 2 050 m klesání, což je, vzhledem k tomu, že zase vycházíme skoro v deset, nereálné do deště ujít. Nezbývá tak, než prostě dojít co nejdál, tam přečkat noc a až se počasí ráno aspoň na chvilku umoudří, rychle všechno sbalit a vyrazit tryskem do Les Houches k autu, protože ráno zmokneme tak jako tak…
Tyto neradostné vyhlídky ale prozatím absolutně vytěsňuje nádherné počasí a jak stoupáme výš a výš i odhalující se výhledy přímo na majestátný vrchol Mont Blancu. Co chvíli tak stojíme, fotíme a kocháme se, což našemu tempu moc nepřispívá, ale opravdu si to užíváme. Zůstáváme pak stát na místě s fantastickým výhledem, kam krásně svítí slunce, já roztahuju stan a sušíme věci, na chvilku si jdu sednout na jeden obtížně přístupný balvan, pustím si hudbu do sluchátek, přemýšlím o všem možném a říkám si, že už jen týden a něco a my budeme stát tam nahoře, na Mont Blancu a pořád mi to přijde úplně neskutečné. Balíme věci a jdeme vstříc trošku obtížnějšímu úseku s několika žebříky.
Za chvilku ostatním zase docela utíkám a tak si užívám, že můžu jít svým tempem, několikrát se zastavuju, fotím a pojídám borůvky. Po nějaké době docházím k chatě La Flégère a uvažuju, že bychom si tu mohli dát i oběd. Od restaurace je nádherný výhled přímo na Mont Blanc a říkám si, že to bude asi oběd s nejlepším výhledem, co jsem kdy měl :-D Dochází ostatní a Lucku napadne nedat si jen rychle jídlo v okénku, ale jít si sednout přímo do restaurace. I když se trochu děsím cen, říkám si, proč ne, čas máme docela slušný. Vcházíme do restaurace, na zahrádce je plno, tak čekáme, než nás někdo přijde usadit. Obsluze se asi moc nezdáme (což chápu, už jsme přece jen zase pár dnů bez sprchy :-D), tak se nás ptá, jestli budeme jíst. Když odvětíme, že ano, usadí nás ke stolu a my si můžeme vybrat ze skvěle vypadajícího menu. Já s Luckou bereme 3chodové, Milan s Tomášem 2chodové. Jídlo je opravdu skvělé, konečně máme steak, o kterém taky docela dlouho básníme, pobaví nás Tomáš, když si na chvilku odložím příbor a vychutnávám si sousto, tak se hned nabízí, že jestli už nemůžu, tak to po mně klidně dojí 😀 Tuhle nabídku ale logicky nevyužívám, dojím si pěkně i steak, i dezert 😀 Po tomhle jídle se nám nikam nechce, ale víme, že musíme, ještě je před námi dlouhá cesta.
Za chatou zase ostatním utíkám, kochám se nádhernými výhledy a zastavuju se až u stanice lanovky pod sedlem Brévent. Tady chvilku fotím (a zase se kochám 😀), když ostatní ani po 15 minutách nejdou, je mi to divné a jdu je vyhlížet. Po dalších 10 minutách už se začínám bát, že někde špatně odbočili a jdou úplně jinam, tak jim zkouším volat – všichni nedostupní nebo to neberou. Čekání mi zpestří maličký kamzík, který sleze až na silnici kousek ode mě a nechá se docela zblízka fotit, ale jak se pořád hýbal, tak jsou fotky rozmazané. Za chvilku přichází i ostatní a vyrážíme společně na Col du Brévent (2 368 m), kde jsem si původně říkal, že by šlo někde přespat – tam zjišťujeme, že opravdu nešlo 😀 Dáme si ještě zacházku na vrchol Le Brévent (2 525 m), kde fouká jako blázen a při cestě dolů nás překvapí dva chlapi, kteří chtějí na vrcholu navzdory předpovědi přespat.
Další možností pro přespání je okolí chaty Refuge de Bellachat. Dívám se do mapy a pořád se nám to zdá dost daleko na to, že bychom museli jít zítra ještě dolů do Les Houches, navíc z tohoto bodu je to pořád ještě nějakých 1 150 výškových metrů dolů a nikde tu není voda, kterou už skoro nemáme, proto se rozhodujeme pokračovat. Jdeme cestou dolů, když v tom se Lucce vybije čelovka a nakonec zjišťuju, že jdeme úplně jinam, ale aspoň jsme si udělali hezké fotky měsíce nad Mont Blancem 😀 Vracíme se tedy zpátky asi 100 výškových metrů nahoru k chatě a tentokrát už trefujeme i správnou cestu, která je… hrozná! 😀 Krpál serpentinami v kopci jako prase, navíc Lucce musíme nasvěcovat cestu, aby aspoň trochu viděla, protože kdyby spadla, asi by se dolů trochu proletěla, mně navíc taky už jede čelovka v nouzovém režimu a moc nesvítí. Cesta je nekonečná, máme protínat nějaký potok, kde chci dobrat vodu, ale v momentě, kdy má potok protínat cestu, ho slyšíme dobrých 50 metrů pod námi a když tam posvítím, dostat se k němu nedá. Říkám si, že to je paráda, že tím pádem jsme bez vody, protože jinde už dobrat nepůjde, naštěstí po pár dalších zatáčkách potok cestu opravdu protíná, takže na chvilku zastavujeme a filtrujeme vodu. Tady se dozvídám, že powerbanku, kterou jsem půjčoval Tomášovi, mi úplně vybil a nechce mi už ani dobíjet čelovku, která už opravdu mele z posledního 😀
Jdeme dál a dál, ten hrozný krpál konečně končí, my procházíme kolem plotu zdejší zoo a děláme si srandu, že jestli na plot skočí tygr nebo něco takového, tak se všichni asi posereme 😂 Naštěstí nic nevyskočí, my po obejití zoo nacházíme dokonce plac na postavení stanů (našla ho Lucka, asi by mi neodpustila, kdybych to nezmínil 😀) a unavení, ale šťastní, okamžitě stavíme stany a rychle vaříme, protože tušíme, že za chvilku se na nás snese hněv nebes. Příroda jako by k nám byla ale milostivá, nechá nás v klidu uvařit, sníst si jídlo a dokonce zalézt do spacáků. Tomáš dokonce, asi řádně vystrašen mým líčením toho, co nás v noci čeká, zaleze k Milanovi do stanu a pod jeho pončotarp si dají jen věci 😀 Skoro okamžitě usínám a až o pár hodin později mě budí nemilosrdné bušení šíleného deště do tropika. Chvilku si říkám, jestli to stan vlastně vydrží, ale pak se uklidním tím, že jsem ho opravdu důkladně vypl a víc s tím stejně neudělám. Znova usínám a i když se párkrát v noci musím posouvat, protože ležíme trošku zešikma, spím jako zabitý až do rána.