Ráno je sice chladno, ale už neprší a vypadá to, že dneska bude opravdu krásně. Pomalu balíme a vaříme snídani, někteří si jdou natrhat čerstvé ostružiny do kaše. Přichází první hikeři, kteří se nás ptají, jestli jsme tu spali a pak nám říkají, že jsme blázni, že se nám to všechno chce tahat a spát venku, my na to, že přesně takhle nás to baví 😊
Musím se přiznat, že už trochu začínám růst z balení Tomáše a Lucky, na které často i hodinu s Milanem čekáme, než se pobalí, Lucka se navíc převlíká a balí u mě ve stanu, takže ona už je sbalená a já teprve začínám balit stan, je to takové nešťastné, ale co se dá dělat, jinak je to vážně fajn holka 😀 I když kolena už vůbec necítím, radši si je pořád preventivně zavazuju obinadly a doufám, že to tak vydrží. Lucka mi poradila ať vyzkouším, jestli to není nějaký úpon vedoucí z vnější strany stehna a asi to byl opravdu on a povedlo se mi ho nějak rozhýbat, takže už zase zvládám držet své rychlé tempo do kopce a běhat z kopce dolů 😀
Dnes nás čeká 15,5 km (předešlý den jsme si přidali asi 4 km a 200 m nahoru i dolů), 950 m stoupání a 1 450 m klesání, půjdeme přes sedlo Forclaz a spát budeme už ve Francii v kempu ve vesnici Tré-le-Champ-le Bas. Vyrážíme docela svižným krokem do sedla Forclaz, já teda o něco svižnějším, protože ostatním zase utíkám, v sedle už je několik lidí a co víc, krásně svítí slunce, takže rozkládám na ohradu jednotlivé díly stanu a bundu, aby vše vyschlo. Přichází ostatní, dělají to samé a říkáme si, že než nám věci uschnou, dáme si nějaké to pivo a pak půjdeme dál.
Přímo v sedle u silnice je taková sympatická hospůdka, tak s Luckou sedáme a objednáváme si pivo, já si říkám, že tam skvěle vypadají nějaké koláče a že si jeden objednám. Přichází kluci, taky dávají pivo, pak přijde druhé, třetí a když nám číšník řekne, že mají výborné domácí hranolky, Lucka hned jeden talíř objednává, na ochutnání 😀 Padají i další piva, hlad se stupňuje, je krásně, tak dáváme ještě druhý a třetí talíř hranolek (nutno dodat, že ty talíře jsou fakt obří), k tomu samozřejmě další piva a strašně se chechtáme tomu, že jsme ožralí a přežraní a že už dneska nikam nedojdeme 😀😀 No, po asi 2,5 hodinách nastává okamžik pravdy a my musíme zaplatit, sbalit vysušené věci a jít, vůbec se nám nikam nechce 😀 Z kopce to ještě jde, jdeme si navátí, děláme si ze všeho srandu, legrace ale přestává ve chvíli, kdy se před námi tyčí kopec, na který máme vylézt a který je fakt výživný, protože na necelých pěti kilometrech máme vylézt skoro 900 výškových metrů až do sedla Col de Balme (2 191 m) na švýcarsko-francouzské hranici 😀 Nejdřív jdeme statečně, ale pak se nám začíná dělat blbě, nejlíp se jde Tomášovi, který měl nejmíň piv i hranolek a docela nám utíká 😀 Naštěstí s přibývajícími výškovými metry člověk víc a víc střízliví a tráví hranolky, které jsem si řekl, že dlouho nebudu chtít vidět 😀, a tak Tomáše doháníme ještě před sedlem, kam se vyšplháme spolu. V sedle je chata, kde (nepoučitelní 😀) dáváme s Milanem ještě pivo a skvělou domácí horkou čokoládu a pak už se dáváme na sestup do Francie.
Nakonec volíme, vzhledem k „únavě“ z piv a hranolek, kratší trasu a nelitujeme, protože se nám znovu otvírají výhledy na Mont Blanc. Jdeme po asfaltu, takže část cesty jdu zase bosky a po 6 kilometrech a troše hledání přicházíme k refugiu, u kterého je kemp, ve kterém chceme spát. Refugio a kemp je kouzelné místo, refugio je hezká hospůdka ve dřevě, kemp je pak přes cestu u potůčku na trávě v několika patrech, osvětlený lampičkami, je to jako nějaká pohádková vesnička a hrozně se mi to líbí 😊 Lucka říká, že venku vidí Danovy boty a ten se skutečně po pár minutách zjevuje ve dveřích, tak se zdravíme a říkáme, že to je strašná náhoda, že se znovu potkáváme zrovna tady. Stavíme stany, vaříme večeři a zakončujeme to pivem vevnitř.
Dáváme 2-3 piva, já chodím i po chatě bosky, protože mě hrozně bolí chodidla z té asfaltky a když se vracím ze záchodu, koukám pod nohy, abych nezakopl, najednou rána, já sedím na zemi na zadku a přemýšlím, co to bylo 😂😂 Pak si všímám nízkého trámu, do kterého jsem se švihl čelem, koukám na jednu ze servírek, která těžko potlačuje smích, já se začínám taky řehtat, stejně tak děcka u stolu, paní to pak nevydrží, slzí smíchy a se slovy „sorry“ radši odchází, což vyvolá další výbuch smíchu 😂😂 Pak jdeme k našemu ležení a nemůžeme najít Lucku, tak se ji s Milanem vydáme hledat a nacházíme ji venku před hospodou u stolu s Danem a jednou z Belgičanek – sedí nad mapou a řeší zítřejší cestu. Dan s holkama chtějí vycházet brzo a stihnout dojít celou trasu až do Les Houches. Bavíme se taky o tom, jestli opravdu jdeme na Gran Paradiso a Mont Blanc a oživujeme náš plán, že by Dan šel s námi, protože máme ještě volné místo na chatě Gouter, které jsem měl původně rezervováno pro svou bývalou. Naneštěstí na jedné chatě zapomněl telefon, tak dávám číslo a adresu našeho ubytování v Chamonix belgické slečně s tím, že se pak s Danem v Chamonix potkáme a domluvíme se, co a jak dál.
Pak už jdeme zalehnout, konečně zase spíme pod širákem (Lucka kde jinde, než ve stanu 😀), jdou nádherně vidět hvězdy a já mám na jednu stranu radost, že se blížíme ke konci téhle etapy, na druhou stranu si říkám, že to strašně rychle utíká a za chvilku už vlastně pojedeme zase domů, do reality…