6:45, zvoní budík, ale mně se strašně nechce vstávat. Probere mě až, když se podívám přes zídku a vypadá to na opravdu nádherný východ slunce. Vysoukám se ze spacáku, oblíknu kalhoty a péřovku a jdu dolů do sedla, odkud půjde krásně vidět. Tomáš si vaří kafe, Lucka pouští z telefonu zase tu písničku od Zaz a je z toho opravdu kouzelné ráno – máme výhled přímo na Mont Blanc, v údolí směrem do Itálie pomalu svítá a východ je nakonec opravdu nádhera, jen my čtyři a okolní hory 😊
Po východu slunce jsme šli zpátky k našemu bivaku, já zase musel rozložit stan, ve kterém jsem nespal, aby vyschl 😀 a mezitím jsme uvařili snídani. Viděli jsme, jak po cestě nahoru zatím dochází další hikeři, kteří přespali někde dole a nejspíš vyráželi s východem slunce, najednou koukám, že se blíží povědomá silueta a za chvilku už na mě zespodu mává Dan. Pobalil jsem věci a stan a sešel dolů do sedla, kde jsme chvilku vykládali s Luckou a Danem a pak byli připravení vyrazit směrem dolů, do Itálie. Dneska nás čeká 25 km, necelých 1 500 m stoupání a skoro 1 900 m klesání a já si při pohledu na mapy říkám, co na to moje kolena…
Nakonec nezbývá než vyrazit, po pár stovkách metrů, kdy podél cesty pozorujeme sviště, některé dokonce poklidně spící na kamenech, narážíme na chatu, kde doplňujeme vodu a kde je i lavička s wifi, čehož všichni aspoň na chvilku využíváme 😀 Tady se s námi loučí Dan, který bude místo nás pokračovat v cestě se dvěma belgickými slečnami, což naprosto chápu, na jeho místě bych asi volil stejně 😀 Jak sestupujeme do údolí, které vypadá opravdu krásně, počasí se začíná kazit a my vidíme jen na pár desítek metrů před sebe. Pod chatou Combal přicházíme na rozcestí, kde zjišťuju, že když do Courmayeru půjdeme jinou variantou Tour, ušetříme si 350 výškových nahoru, ale hlavně dolů a říkám, že já půjdu určitě tou „jednodušší“ trasou, abych pošetřil kolena na sestupu. Ostatní se po chvilce přidávají, a tak vyrážíme onou trasou, já po chvilce začínám litovat, protože vede skoro celá po asfaltce a v nástupovkách vážně trpím. Po pár kilometrech to nevydržím, sundávám boty a jdu jen v ponožkách, což sice uleví chodidlům, ale zase nárazy trpí kolena, takže by možná bylo lepší, kdybychom šli tou cestou s větším klesáním a stoupáním, která vedla lesem...
Nakonec po opravdu nekonečné cestě, která byla aspoň zpříjemněná pivem, kafem a zákuskem v jedné chatě, docházíme do Courmayeru s tím, že když už jsme v Itálii, dáme si pizzu, což se jeví jako opravdu nadlidský úkol, protože jsme se zrovna trefili do odpolední siesty a všude, kam jdeme, nám jen sdělují, že už nevaří 😀 Nakonec Tomáš najde nějakou americkou restauraci a my doufáme, že aspoň tam budou vařit. Nakonec se ukáže, že je to asi jediná hospoda, která i odpoledne vaří a my se usadili a dali si, jak jinak, pivo 😀 Následně jsme si všichni objednali burgery, Tomáš a já jsme si chtěli dát ještě hranolky, načež nám pán sdělil, že k našim burgerům už jsou hranolky v ceně a když je donesl, opravdu nás to pobavilo, protože nahoře na burgeru byly celé 3 hranolky 😀 Jídlo nebylo špatné, nenadchlo, neurazilo, ale opravdová sranda nastala v momentě, kdy jsme si chtěli dát z takového velkého zásobníku s omáčkami apod. majonézu a když jsme ho zvedli, že ho podáme na stůl, vylétlo z něj hejno octomilek, které nás otravovalo až do odchodu 😀 Pak jsme se ještě stavili v obchodě pro víno (které chtě nechtě musel s těžkým srdcem zaplatit tentokrát Tomáš 😀) a něco slaného navečer a byli smíření s tím, že na spaní nás čeká ještě asi 6,5 kilometru a přes 800 výškových… Mimochodem, před obchodem potkáváme i první dva Čechy, kteří před obchodem popíjí pivo a po chvilce povídání z nich vyleze, že celou Tour berou dost na punk, spíš chlastají a přejíždí i autobusem :-D
S větším či menším odhodláním jsme se vydali do kopce, nejdřív po asfaltce, až jsme uhnuli na lesní cestu a stoupali serpentinami k Rifugiu Bertone. Po cestě mě napadlo, že bychom si tam teoreticky mohli dát sprchu, protože to přece jen už měla být čtvrtá noc venku a i když jsme se navzájem už necítili, asi jsme úplně nevoněli 😀 Cesta byla, zvlášť po těch burgerech a hranolkách, docela krušná, hlavně Tomáš měl celkem krizi, ale nakonec jsme úspěšně dorazili k refugiu, kde jsem začal hned doplňovat vodu. Lucka se šla zeptat na sprchu a vrátila se s tím, že ji (asi) majitelka chaty nejdřív zjebala, že nemá roušku a pak jí na dotaz, jestli se tam můžeme za nějaký poplatek osprchovat, řekla, že pokud tam nespíme, tak neexistuje… Holt, dá se to pochopit a my pokračovali do dalšího kopce, kde v takovém malém sedýlku zrovna vrtulník vykládal buňku na ultratrailový závod, který měl začínat večer, tak jsme si s Tomášem udělali aspoň pár fotek. Lucka s Milanem se někde zasekli a my nevěděli, jestli budou vědět kudy, protože se tady cesta rozdělovala a jak na potvoru jsem se ani jednomu nemohl dovolat, protože měli telefon v „letadle“. Po chvíli ale přišli a my vyrazili společně s tím, že najdeme nějaký plac na stany, protože bylo jisté, že v noci bude pršet. To jsme našli asi po 2 kilometerch ve stráni a místo se na první pohled jevilo jako ideální, ale ne tak pro Milana 😀
Rozložil jsem stan, pak pomohl Milanovi s jeho půjčeným Lanshanem, který sice po našem „odborném“ rozložení a vypnutí snad všemi zbývajícími kolíky, co jsme kdo měli, nepřipomínal úplně stan, ale shodli jsme se, že aspoň neproteče 😀 Tomáš si zatím rozložil svoje tarppončo a šel se osprchovat nástavcem na hydrovak. My si mezitím uvařili a popíjeli víno. Milan si najednou začal zběsile čistit trávou ruku a Lucka se ho se smíchem ptá: „Milane, ty sis položil ruku do hovna nebo co?“ a Milan na to jen lakonicky odvětil: „Hm“ 😂😂 Následoval záchvat smíchu nás všech a Lucka pak nebohému Mildovi nabídla na jeho trápení vlhčené ubrousky, které s vděkem přijal. Dopili jsme ještě zbytek vína a Jägera (teď trochu přemýšlím, kolik toho Jägera jsme vlastně s sebou měli 😂) a spát už šli trošku cinklí 😀 Když už jsme s Luckou leželi ve stanu a poslouchali Mildu, jak si ve svém stanu rovná věci, najednou se ozval jeho řev: „Kurva, já si do toho hovna položil i batoh!!!“ 😂😂😂 Následoval další výbuch smíchu a když jsme se dořehtali, usínali jsme za zvuku Lucčiných vlhčených ubrousků, které se třely o Mildův batoh ve snaze vyčistit ho od toho stejnýho kravskýho hovna, do kterýho si položil už ruku (dovršení trojboje bude následující den 😀). Pak jsem se vzbudil až někdy v noci, když nám na tropiko začaly bubnovat první dešťové kapky…