Tour du Mont Blanc - 3 země, 170 km, asi 9 500 výškových metrů nahoru i dolů, úžasné scenérie a také spousta překážek, které jsme na této pouti museli překonat a z nichž ruka, batoh a karimatka položené v kravském hovně se ukázaly jako ty nejmenší.
Možná se ptáte, proč zrovna tenhle trek, jak jsme se k němu vlastně dostali. Zárodek tohohle plánu padl už někdy na Silvestra, možná na Nový rok, kdo si to má pamatovat, v Jeseníkách, kdy jsme se s kamarádem Milanem, o kterém ještě bude párkrát řeč, bavili ve značně podroušeném stavu o tom, co tento rok podnikneme a ve hře byl Matterhorn a Mont Blanc. Někdy v květnu už začal plán dostávat konkrétnější obrysy a to takové, že bychom, když už, jeli na delší dobu s tím, že bychom dali jak trek, tak i přímo výstup na Mont Blanc, samozřejmě s nějakou tou aklimatizací. Nakonec z toho vylezl plán na, zatím, jeden z nejlepších zážitků, jaké jsem kdy absolvoval, ale nepředbíhejme, pěkně popořadě.
Jak už to bohužel bývá, ze začátku to vypadalo, že bude víc lidí než míst v autě, resp. autech, nakonec, i díky tomu, že jsem se týden před odjezdem rozešel s přítelkyní, která za námi měla přijet v průběhu (ano, počítáte dobře, už třetí bývalá, občas přemýšlím, jak je od sebe odlišit 😂), jsme zbyli tři a na poslední chvíli jsme sháněli někoho, kdo s námi pojede aspoň jednu cestu, což se zpočátku jevilo jako nadlidský úkol, protože do odjezdu zbýval necelý týden. Já navíc pořád nevěděl, jestli vůbec pojedu, protože 2 týdny před odjezdem jsem úspěšně absolvoval Beskydskou sedmičku, na které jsem si trošku do..bal obě kolena. Napsalo pár lidí, ale po pár otázkách už člověk ví, že tenhle/tahle nepojede, nakonec mi napsala Lucka, která taky původně odřekla kvůli jiné akci, ale ta jí, naštěstí pro nás, padla a chce jet s námi. Po krátkém telefonátu, kdy jsme si vyjasnili pár věcí, bylo definitivně rozhodnuto, že pojedeme ve čtyřech. Menší háček byl ale v tom, že Lucka potřebovala trek stihnout za 8 dnů a původní plán byl na 10, nicméně po opravdu krátké poradě s kluky bylo rozhodnuto, že to není žádný problém.
Tak se stalo, že jsme v sobotu 11. září vyrazili krátce po sedmé hodině (já měl klasicky chvilku zpoždění) z Olomouce s Luckou a Milanem do Brna, kde jsme přibrali Tomáše s jeho obří krosnou a ještě větší taškou, dokoupili nějaké nezbytnosti jako sladkosti a chipsy a vyrazili vstříc téměř 1300 km dlouhé cestě do Les Houches, kde jsme měli začínat trek.
Cesta ubíhala docela v pohodě, Tomáš i Lucka se mě několikrát ptali, jestli nechci vystřídat za volantem (Milan sice má řidičák, ale neřídí, to je prostě Milan 😀), já byl ale pořád svěží a navíc rád řídím, takže jsem zdvořile odmítal s tím, že někomu předám řízení asi někde v Německu, protože jsem si chtěl trošku zablbnout na dálnici 😀 Jenže cesta pořád ubíhala dál a dál, já byl pořád v pohodě, a tak jsme dojeli po několika zastávkách na švýcarské hranice, za kterými jsme se docela báli, abychom omylem nezapli data, protože MB stál kolem 7 Kč. Pak jsme konečně přejeli hranice do Francie a neomylně směřovali k našemu cíli, avšak asi 13 km před ním najednou kolona a když jsem se šel podívat dopředu, co se děje, zjistil jsem, že celou silnici blokuje docela ošklivě vyhlížející nehoda, ke které zrovna přijížděli policajti a sanitka… Říkal jsem si, že to bude minimálně na hodinu a po skoro 13 hodinách za volantem už jsem nebyl úplně ve stavu, kdy bych tam zvládl hodinu čekat, tak jsme to otočili na jedno místo na začátku vesnice, které jsem jen tak mimoděk viděl z auta a říkal si, že by se tam dalo přespat. Tam jsme vybalili vaření, něco málo pojedli a já pak zaslouženě usnul spánkem spravedlivých a strašně se těšil na dny příští - konečně jsme byli tu 🙂
