S Němci si ale nesmíme dělat příliš starostí, protože i nás čeká ještě náročný sestup. Na první velkou překážku narážíme už pár set metrů od bivaku, protože sníh nafoukal asi 1,5 metru vysokou převěj, za kterou absolutně není vidět, kudy vede cesta ani kde jsou trhliny, kterých bylo kolem cesty požehnaně, ale v relativně bezpečné vzdálenosti. Sundávám batoh a vytahuju sedák a lano, že se pro jistotu navážeme. Tady nastává konflikt s Tomášem, který nechce jít první, padnou silná slova a nakonec říkám, že zítra zůstane na chatě, protože ho s sebou nechci, že radši půjdeme jen s Milanem, ale v klidu.
V tomhle rozpoložení přelézám převěj a prostě jdu. Byla to sice totální blbost, mohl jsem jít bokem od cesty a spadnout do trhliny, ale jak jsem byl naštvaný, tak mi to bylo jedno, nakonec nacházím po pár vteřinách cestu a pak jdu bez zastavení až do chaty. Po cestě trochu vychladnu, na chatě se omlouvám Tomášovi za to, že jsem mu řekl, že s námi zítra nejde, ale zároveň mu říkám, že takhle to dál nepůjde, pak si vše vyříkáme, Tomáš se taky omlouvá a děkuje mi, že jsem mu otevřel oči...
U večeře se domlouváme, že vstaneme 2:30 a vyrazíme zase na vrchol. Já pak klukům narovinu říkám, že pokud by to chtěli zítra otočit, zkusím dát vrchol sám, s čímž souhlasí. Kolem půl deváté pak uléháme, mně se asi hodinu nedaří usnout, buď, když si lehnu na bok, mi hrozně buší srdce, nebo přemýšlím o našem dnešním pokusu, co jsme mohli udělat lépe a hlavně, jak to udělat zítra, aby se všechno podařilo. Říkám si, že ten dnešní neúspěšný pokus byl aspoň v jedné věci prospěšný – luxusnější aklimatizaci jsme si snad ani nemohli přát.
Střih, je 2:30 a u hlavy mi zase zvoní ten proklatý telefon. Je 28. září, den české státnosti… Nechce se mi. Nechce se mi vůbec vylézat z postele, nechce se mi oblékat, nechce se mi vařit, nechce se mi ven do toho větru a mrazu. Nejradši bych tady zůstal celý den ležet v trenkách v posteli 😀 Ale vím, že prostě musíme, že tohle je poslední pokus, do kterého musíme dát všechno, protože se sem hned tak zase nepodíváme. A na druhou stranu, na Mont Blanc prostě chci a já, když si něco vezmu do hlavy, tak mě hned tak něco nezastaví. Takhle namotivován konečně vstávám a balím věci zpátky do krosny. Následuje už šíleně monotónní snídaně, kterou za posledních 17 dnů mám asi potřinácté – instantní ovesná kaše s trochou sušeného ovoce a oříšků. I když je ta domácí 100x lepší, než kupovaná, říkám si, že ovesnou kaši stejně nějakou dobu nebudu chtít vidět 😀
Hrozně se mi nechce ven jako prvnímu, protože budeme (budu) muset prošlapávat cestu, která bude určitě zafoukaná sněhem. Říkám si, že tu jsou guidi, kteří za to dostali od klientů královsky zaplaceno, tak ať ji jdou prošlapávat oni 😀 Těm se ale ven taky moc nechce a tak to nakonec nevydržím a odcházíme kolem čtvrté jako první. Není to tak hrozné, v mačkách se bořím asi jen po kotníky, a tak v celkem slušném tempu dorážíme za asi 2 hodiny k bivaku. Je strašná zima a pořád šíleně fouká (pocitovka prý kolem -30). Když vcházíme dovnitř, proti dveřím leží hromada dek, která se po chvíli začíná hýbat. Jsou to Němci, kteří zde byli nucení strávit noc. Jeden, ten, který šel nahoru v nesmecích, vypadá, že je podchlazený a má výškovou nemoc, druhý vypadá, až na krev pod nosem, docela v pohodě. No co, hlavně, že jsou živí, teď už to nějak dopadne. Na bivaku je i signál, tak jsem předešlého dne psal kamarádům do skupinového chatu, že jsme to nedali a dnes to zkusíme znovu. Když zapnu internet, je tam spousta zpráv podpory a taky koukám na předpověď na dnešek – po sedmé se má utišit vítr a do poledne má být docela fajn, pak se má počasí zhoršovat, takže zbývá jediné, po východu slunce vyrazit a prostě to dát!
Bivak se zatím docela plní, jelikož je fakt strašná zima, začínají další příchozí obírat Němce o jejich deky, já si nakonec jednu vezmu taky, lehám si na batoh, pod hlavu dám lano a na pár minut asi i usínám. Pak jdu ven na záchod a podívat se, jestli se počasí nezlepšuje… Nezlepšuje, ale začíná vycházet slunce a nebýt toho větru, tak zůstanu venku, protože je to neskutečná podívaná. Za chvilku se do mě ale pouští zima, tak zacházím zpátky do bivaku. Guidi se svými klienty se už začínají připravovat k odchodu, já si říkám, že si ještě chvilku počkáme, ať aspoň tady prošlapou cestu oni 😀
Poučeni z přechozího dne na sebe navlékáme všechno, co máme s sebou, já si mimo péřovky dávám pod kalhoty i podvlíkačky a musím prozradit, že jsem za to pak byl strašně rád 😀 Chvilku po osmé, po odletu vrtulníku, který přiletěl pro Němce, tedy vyrážíme s cílem vyšplhat na vrchol stůj co stůj. Milan jde první, pak Tomáš a nakonec já. Zdoláváme první krpál nad bivakem, pak šplháme na druhý, na kterém jsme včera otáčeli. Tady jsme docela v závětří, takže je fajn, i když sem zatím nesvítí slunce. Počasí začíná být nádherné, je téměř jasno, pod námi je inverze a tak máme všichni dobrou náladu a v přestávkách pořád fotíme.
Přelézáme hřeben Rocher de la Tournette (4 677 m) a vidíme před sebou už opravdu poslední stoupání. Těžko popsat pocity, chvilku se mi chce strašně smát, chvílemi mám zase v očích slzy, je to taková trošku schizofrenní euforie 😊
Nakonec skutečně dosahujeme vrcholu nejvyšší hory (západní) Evropy a já jsem neskutečně šťastný, euforie propuká naplno, podáváme si s kluky ruce, Tomáš se strašně směje a řve, natáčí si video na Instagram, Milan je docela vyřízený, já se tak nějak pod fousy směju. Milan pak vytahuje z batohu vlajku, se kterou se chceme vyfotit, já se směju, že ji má obráceně, že takhle se s ní fotit nebudu, tak ji obracíme, což v tom větru není vůbec jednoduché. Fotíme se tak nějak všichni a všude, pak si člověk uvědomí, že je opravdu zima a postupně scházíme dolů, nejdřív Milan, kterému nebylo moc dobře, pak i my s Tomášem. Já tahal oba dny na zádech i třetinku piva, že si ji dáme na vrcholu, kluci ale nějak neměli odvahu 😀
Cesta dolů už je docela v pohodě, největší úskalí je pak asi 30m kopeček nahoru, i ten ale po nezměrném úsilí zdoláváme 😀 Na Gouteru dáváme krátkou přestávku, pojíme nějakou tyčinku a valíme na nejtěžší úsek – ten lezecký od Gouteru ke Grand Couloir. Po asi hodině a půl zdoláváme i ten, ve zdraví přecházíme i Velký kuloár.
Za Tete Rousse, se pak začíná dost kazit počasí. U konečné stanice zubačky se nakonec rozhodujeme, že to ještě dnes sejdeme až k autu, což znamená po už absolvovaných 12,5 kilometrech, 1 000 metrech stoupání a skoro 2 500 metrech klesání dalších skoro 6 kilometrů a skoro 1 000 výškových metrů dolů, navíc jsme vstávali ve 2:30.
Nakonec ale zvládáme i tohle a kolem půl deváté jsme u auta. Říkám si, že je to úplně neskutečné, vždyť zhruba před osmi hodinami jsme stáli na nejvyšší hoře široko daleko a teď si vaříme u auta v nějakých čtrnácti stech metrech – šílenost 😀 Jsme všichni úplně vyřízení, nejvíc Tomáš, který uléhá do auta a říká, že má asi horečku. Nakonec, jelikož má v noci pršet, stavíme s Milanem stany, dáváme ještě nějaké pivo a chipsy a nakonec slastně zalézáme do spacáků a usínáme.
Druhý den následuje už jen přejezd do Chamonix, snídaně šampionů, nákup suvenýrů a cesta domů. Při tankování v Chamonix vedle nás zastavuje auto, ze kterého vystupuje jeden z nejprotivnějších guidů, s úsměvem nás zdraví a ptá se, jak jsme to nakonec zvládli 😊 Do Olomouce se pak vracíme někdy kolem druhé hodiny ranní, dovolená v ráji skončila a následuje návrat zpět do reality.
