Vrcholová partie Mont Blancu
Vrcholem naší třítýdenní dovolené ve Francii, během které jsme absolvovali Tour du Mont Blanc, výstup na Gran Paradiso a krásný trek v Col de Nivolet s výstupem na Punta Basei, byl výstup na samotný Mont Blanc. Slyšte tedy, s jakou jsme se za ty 2 dny potázali 🙂
Po snídani (která byla ještě chudší, než tehdy ve Švýcarsku - no eggs again 😀) balíme batohy už přímo na výstup na Mont Blanc a říkáme si, že s tou váhou to bude hodně náročné. Plán je vyvézt se do 2 300 m, noc strávit na bivaku v cca 2 750 metrech, druhý den dojít na chatu Gouter, třetí den na vrchol a dolů, patrně ještě s mezipřespáním někde u konečné stanice zubačky, protože z vrcholu k autu je to přece jen asi 3 500 výškových metrů.
Po rozloučení s Danem nasedáme do auta a vyrážíme na parkoviště pod sedlo Col de Voza, odkud chceme jet zubačkou. Přijíždíme na parkoviště pod sedlem, už od rána šíleně prší a my čekáme dobrých 20 minut v autě, ať nejsme hned na začátku úplně promáčení. Pak vyrážíme do sedla, Tomáš na mě zezadu volá, ať mu ještě půjčím klíče od auta, že si zapomněl přezout boty – celý on 😀
Zubačka na Mont Blanc, resp. do konečné stanice Le Nid d'Aigle
Po asi hodině čekání v příjemné hospůdce nasedneme do zubačky a vyrážíme nahoru. Už samotná jízda je docela zážitek, říkáte si, jak může vyjet tak strmý svah, na obou stranách se pak otevírají krásné výhledy. Po asi půl hodině dojíždíme do konečná stanice, oblékáme se, nasazujeme batohy a za neustálého focení vyrážíme k bivaku. K němu to je asi 1,5 km, ale 400 výškových metrů. Bivak je už od pohledu krásný, a taky zamčený, takže musíme přehodnotit plány… Zkouším se dovolat na chatu Tete Rousse, kde naštěstí mají volno, tak nás čeká ještě dalších 1,8 km a 400 m stoupání.
Na chatě (kam přicházíme v kraťasech a všichni na nás koukají jako na blázny 😀) se pak ubytujeme a když si chci nalít vodu na vaření do hrnce, ze tří litrů, které jsem táhl nahoru, dobré 2 vylévám z camelbaku na zem, což je obrovská nepříjemnost, protože na chatě voda neteče a já budu, pokud nechci za vodu utratit majlant, muset rozpouštět sníh… Nakonec se všechno povede, vaříme se skupinou Němců (o kterých ještě bude řeč) jako jediní, připadáme si jako chudí příbuzní, ale to je náš život 😀 Já si místo vody radši koupil 2 piva Mont Blanc, jedno za 9 € 😀, podíval se na nádherný západ slunce a byl jsem nejspokojenější člověk na světě 😀 Pak jsme se domluvili, že nastavíme budík na 4 ráno a zkusíme vrchol s tím, že bychom další noc přespali na Gouteru a 28. „jen“ sešli dolů k autu.
Západ slunce u Tete Rousse
Ve 4:00, zvoní budík a po rychlé snídani a kafi a vyrážíme na náročný výstup. Pozoruju Tomáše a říkám si, že vypadá strašně nervózně, ale prý je v pohodě, že se jen moc nevyspal. Když vylezu ven z chaty, vidím ve svazích nad námi čelovky skupin, které se už vydaly nahoru a říkám si, že na Gouter je to opravdu šílený krpál. Dnes, dá-li hora a Bůh, nás čeká 5,6 km a skoro 1 700 výškových metrů nahoru, z Mont Blancu pak ještě skoro 4 km, několik desítek metrů stoupání a cca 1 000 m klesání na chatu Gouter. Nic jednoduchého, ale máme natrénováno, aklimatizaci máme také dobrou, tak nezbývá, než vyrazit do tmy.
Začínáme stoupat, předbíháme několik guidů s jejich klienty a následně překonáváme nejnebezpečnější pasáž – Grand Couloir, kde občas padají dost brutální kameny a který má každý rok na svědomí několik lidských životů – hlavně díky němu má Mont Blanc pověst jedné z nejnebezpečnějších hor světa.
Po chvilce přicházíme k technické a lehce lezecké pasáži odjištěné fixními ocelovými lany a řetězy, která mě strašně baví. Přede mnou leze jeden guid s dvojicí svých klientů, které pořád nabádá, ať drží napnuté lano a nešlapou po něm. Kluci se evidentně dívají více po laně než pod nohy, protože co chvilku klopýtnou a já dostávám spršku kamenů do helmy a ramenou. Když už to je asi po čtvrté, řeknu guidovi, že by bylo fajn se aspoň omluvit a ať mě pustí před sebe, což strašně neochotně a se strašně nasraným výrazem po chvilce činí. Tahle lezecká pasáž vede až téměř k chatě Gouter a na hřeben u chaty se dostáváme těsně před osmou ranní.
Výhled od chaty Gouter
Výhled od chaty Gouter
Gouter
Gouter - interiér
Následně dáváme kafe a když už máme skoro dopito, přichází 3 Němci, se kterými jsme si předchozího dne vařili v kuchyňce večeři. Už tady vypadají úplně vyřízení, usedají, pokládají hlavy na stůl a hned usínají. My po krátké přestávce a zaregistrování k ubytování necháváme na chatě část věcí a pokračujeme nahoru. Máme za sebou 1,7 km a 700 výškových metrů, na vrchol nás čeká ještě 3,9 km a téměř tisíc výškových.
Němci...
Vycházíme, cesta je zpočátku v pohodě, po rovince, pak ale přichází několik drsných stoupání, až dojdeme do sedla Col du Dôme (4 250 m), odkud už je vidět bivak Valot a samotný vrchol Mont Blancu. Když dojdeme ve 12:15 na bivak, máme za sebou dalších 2,5 km a přes 500 výškových metrů, čeká nás tedy už jen závěrečné stoupání na Mont Blanc – 1,5 km a cca 450 výškových metrů. Trochu mě zebou nohy, tak okamžitě sundávám mačky a boty a snažím se nohu rozhýbat a prokrvit, ať předejdu omrzlinám. Tomáš také říká, že ho zebou nohy, radím mu to stejné, ale na moje rady nedá. Milan také nevypadá úplně nejlépe, ale říkám si, že z nás má zkušeností s touhle výškou asi nejvíc, takže to bude v pohodě, i když je pravda, že v téhle výšce jsme všichni tři poprvé.
Nouzový bivak Valot (cca 4 300 m n. m.)
Trhlinka 🙂
Po asi hodinovém odpočinku vyrážíme dále a všechno se začíná komplikovat… Vítr značně nabral na síle, ale my jsme pořád odhodlaní vrchol dnes zvládnout. Před námi je necelých 500 metrů dlouhý úsek, na kterém ale musíme překonat asi 150 výškových metrů. Ten jdeme snad půl hodiny a Tomáš tady taky poprvé přichází s myšlenkou na návrat. Tu oba s Milanem zavrhujeme, navazujeme se na lano a vyrážíme dál. Počasí se ale kazí čím dál víc, vrchol se halí do mraků a přichází druhá myšlenka Tomáše na návrat. Tu nakonec podpoří i Milan, který nevypadá vůbec dobře a mně nezbývá, než se podřídit. Jsme kousek pod Rocher de la Tournette (4 677 m), asi 160 výškových metrů pod vrcholem Mont Blancu a mně je jasné, že to celé budeme muset jít zítra z Gouteru znova, tedy znova čtyři kilometry a skoro tisíc výškových metrů. Jdeme tedy dolů, vítr se mění ve vichřici, která nám dokonce i napnuté lano ještě více napíná jako luk dobré 2 metry od nás a já si říkám, že je asi dobře, že se vracíme, protože bychom z vrcholu stejně nic moc neměli.
Kritický moment přichází ve chvíli, kdy Milan následuje nějaké stopy a místo cesty, kterou jsme sem přišli, nás navádí mezi několik trhlin. Když to vidím, docela mi zatrne a volám na Milana, ať stojí. Pak se dívám, jak mu plandá volný konec lana a dál se vymotává, říkám mu, ať si dá do oka karabinu a udělá si na laně lodní uzel, čímž lano zafixuje a zabrání vymotávání. Milan vyndá karabinu, ale jen na ni hledí a není schopný uzel uvázat, tak mu pomáhám a ukazuju mu, kudy půjdeme. Když mi pak začne říkat, že přece můžeme zůstat v té jeskyni, ve které jsme byli cestou sem, mám jasno – Milan má výškovou nemoc a myšlenku na přespání v bivaku, abychom nemuseli zítra celou tu štreku zpátky nahoru, ihned zavrhnu.
Cestou zpět vidíme dva z Němců, kteří byli už vyřízení na Gouteru, jak jdou na vrchol, jeden dokonce nemá ani mačky, nýbrž pouze nesmeky, což je úplná šílenost. My mezitím slezeme na bivak a oddechujeme, po asi 20 minutách přichází jeden z guidů se svými hochy z vrcholu, všichni úplně hotoví, my se ptáme na Němce, prý je potkali cestou a že byli úplně vyřízení, že to s nimi asi nedopadne dobře...
Říkám si, že bychom pro ně měli jít nebo jim nějak pomoct, což by ale zároveň znamenalo riskovat vlastní život a dá se říct i životy kluků, protože Milan byl úplně vyřízený, Tomáš taky a zároveň s nulovými zkušenostmi a já je nemohl ani tahat s sebou zpátky nahoru, ani je poslat samotné dolů. Po další půl hodině jsme tedy vyrazili dolů a doufali, že to Němci zvládnou. Trochu mě uklidnilo, že než jsme se přehoupli přes terénní vlnu, viděl jsem z Grande Bosse sestupovat k bivaku dvě postavy a v duchu se modlil, aby to byli oni…