To vám tak jednou koukám na výpis SIPO. Soustředěné inkaso plateb obyvatelstva. Takový relikt z doby socialismu. Vlastně jako celá pošta. Zřídit si SIPO jsem byl v podstatě donucen díky postoji správce našeho domu.
Ten trval na platbě za služby jen a pouze přes SIPO.
No a tak jsem si ho na poště zařídil. Nechal jsem si posílat veškeré výpisy této služby přes email. Vše bylo zdarma. I jakési výpisy plateb za čtvrtletní období taktéž emailem.
Ovšem nedávno pošta chytře zpoplatnila i tuto službu. Takže výpis SIPO každý měsíc 5 Kč a zmíněné potvrzení plateb 15 Kč. A je jasné, že polatky do budoucna porostou. Všechno přece zdražuje. Proto.
A tak jsem se namíchl a vyrazil na pobočku. Jedinou široko daleko, kterou ještě nezavřeli. Elektronicky totiž SIPO prakticky nelze spravovat. Na webu SIPA jsem se dočetl, že potvrzení o platbách mi zruší na každé pobočce.
A bylo. Vzal jsem Terezku na výlet na poštu.
"Bude to za chvilku, povídal jsem jí. "A pak hned půjdeme na hřiště. Terezka jela na malé růžové tříkolové koloběžce s trumpetkou a s příslibem hřiště se spokojila.
"Aj lízátko!" prohlásila důrazně. Ano, za ušetřené peníze za polatky jsem jí slíbil koupit lízátko. Pokud možno to pískací s melodií, protože modrých lízátek je v obchodech nedostatek.
Svezli jsme se kousek tramvají, neboť poštu u našeho domu nedávno zavřeli. Koupili jsme si v potravinách rohlík a lízátko. Na poště jsme si pak vyzvedli pořadový lístek.
Terezka se usadila důležitě s lízátkem do čekárny kousek od okének. Za chvilku jsme byli na řadě. Přistoupil jsem k okénku, kde seděla starší paní a přednesl svojí prosbu.
"Chtěl bych zrušit zasílání potvrzení plateb SIPO. Je to pro mě zbytečná služba, když výpis dostávám každý měsíc."
Paní se na mě nechápavě podívala. "Tohle po mě ještě nikdo nechtěl..."
Podivil jsem se. Že by ještě nikoho nenapadlo ušetřil 15 korun na zbytečném poplatku?
Paní zkoumala cosi na svém monitoru. Podal jsem jí občanský průkaz a spojovací číslo od SIPO.
Pak otočila obrazovku na mě a já se velice podivil. Software běžící evidentně pod nějakým systemém typu MS-DOS už jsem hezkou řádku let neviděl.
"Já to tady vůbec nemám."
"To tam někde musí být," opáčil jsem. Na internetu píšou, že stačí navštívit jakoukoliv pobočku pošty."
"To asi budete muset na hlavní poštu do centra, kde je inkasní středisko, do prvního patra..."
"Tak někoho zavolejte, je tady nějaká vedoucí nebo někdo, kdo s tím systémem víc umí?"
Paní zkusila na moji radu někam zatelefonovat. Nikdo jí to nezvedal a já se mezitím otáčel na Terezku v čekárně. Lízátko se jí zmenšilo na polovinu. Naštěstí byla celkem trpělivá. Už je to taky malá slečna.
Na poště jsme to nevyřešili. Vzdát se mi to nechtělo. Asi by měli zavřít i tuhle poštu...
Musel jsem Terezce vysvětlit, že musíme ještě do města na hlavní poštu.
Tak jsme sedli znovu na tramvaj. Lízátko už mizelo a tak si Terezka vzala místo něho rohlík.
A co se nestalo. Když jsme přejížděli po mostě přes řeku Mži, ano, tam jsme nedávno krmili kachničky a nutrie, jak Terezka hlasitě upozorňovala na celý vůz, upadl nám rohlík na zem.
"Ten je teď dobrý akorát tak pro ty nutrie," zabručel jsem. Terzka se toho chytla a vykřikla: "Půjdeme krmit!"
"No dobře, Terí, ale napřed musíme na tu poštu a potom půjdeme k řece krmit."
Na hlavní poště jsme zamířili rovnou do prvního patra. Samozřejmě výtahem, protože Terezka je zbožňuje. I eskalátory, ale ty tady neměli.
Byli jsme naštěstí brzy na řadě. Terezku jsem usadil před úřednici na židli a sám jsem stál u ní.
"Tohle vám mohli zařídit na vaší pobočce!"
No to mi bylo taky jasné, ale paní nevěděla, kde to v tom historickém softwaru má hledat.
"To víte, patnáct korun, za to bych koupil tři lízátka tady pro slečnu," pronesl jsem s úsměvem.
"Aj lízátka!" vykřikla Terezka a všichni klienti pošty se otočili, kdo to tady má takové nereálné požadavky. Lízátka tu nevedou. Možná tak losy.
"Příště Terí," přislíbil jsem dcerce, která se naštěstí spokojila s úplatkem v podobě dětské sušenky.
Paní za sklem nakonec můj požadavek vyřešila a já dostal stylové potvrzení z jehličkové tiskárny.
Sláva!
"Teď můžeme jít konečně nakrmit ty nutrie," prohlásil jsem k Terezce, která se už hnala do výtahu i se svojí koloběžkou.
Projeli jsme okolo bezdomovců spících na lavičkách, které jsem označil za ospalé pány a zamířili přes most k řece.
Tam už nás očekávaly kachničky a drzé žebrající nutrie. Terezka spustila křik, když jí obklopily, ukázaly velké zuby a postavily se na zadní tlapy.
Co dělat? Vzpomněl jsem si na knihu o cyklistice. Jezdec na kole, jsa pronásledován zuřivým psem, zastavil a postavil své kolo mezi sebe a psa. Ten se pak začal zajímat o kolo a jezdce nechal na pokoji.
Udělal jsem to podobně. Terezku jsem vzal do náruče a postavil mezi nás a nutrie její koloběžku. Nutrie koloběžka opravdu zaujala. Ta nejdrzejší se postavila na stupátko, opřela se jednou tlapou o řídítka a druhou stiskla balónek trumpetky. Ozvalo se zatroubení a nutrie tlapu stáhla.
V životě by mě nenapadlo, že uvidím troubící nutrii na koloběžce.
Škoda, že jsem je tak nevyfotil, potvůrky. Dostaly pak hned rohlík a koloběžka je přestala zajímat. Jídlo bylo přednější.
Terezka se smála. Fousatá obluda na koloběžce už jí tak hrozná nepřipadla.
Pak už jsme jeli domů. Hřiště jsme nestihli. Zato jsme viděli výtah na poště a troubící nutrii. A to stálo za to.
