Na konci října o sobě zase daly vědět mé toulavé boty a s kamarádem jsme vyrazili na náš poslední letošní hike do Alp. Ve 2 ráno jsme naložili auto v Budějovicích a za celých 6 hodin jsme se ocitli v Mittelbergu, našem výchozím bodě. Na parkovišti jsme přebalili krosny, pořádně se oblékli a po loku hruškovice jsme vyrazili.
Bylo krásné mrazivé ráno a pohled na hory ve mně vyvolával pocity narkomana, který se třese na svou další dávku. (Teda aspoň tak nějak si to představuju.)
Čekaly nás necelé tři hodiny stoupání do našeho dnešního cíle - na Taschachhaus - chatu, která je mimo sezónu zavřená, ale má u sebe hezky vybavený winterraum, který nám byl k dispozici.
I přes mrazivé ráno jsme se chůzí celkem rychle zahřáli a zanedlouho na nás začalo svítit sluníčko. Trošku jsem zalitovala, že už nám v krosnách nezbylo místo na plechovku piva navíc.
Chatu jsme viděli už z dálky, vypadala, že je na dosah, ale ještě nám zbývalo několik set výškových metrů, které jsem ale samozřejmě nakonec úspěšně zdolali.
Byli jsme velmi mile překvapení vybavením celé chaty, načež jsme zjistili, že máme za Eura do prasátka k dispozici i basu piv, což naše nadšení ještě znásobilo. Sice tady nebyla voda ani splachovací záchod, ale měli jsme pivo!
Zabrali jsme si každý svou celkem pohodlnou postel s horou dek, kdyby nám na noc náš spacák nestačil.
A šli si vychutnat pivo, kafe a svačinku s tím nejlepším výhledem.
Vyhřívali jsme se takhle dobré dvě hodiny, relax mi kamarád zpestřoval školením o uzlech, zachraňování z trhlin a přivolávání vrtulníku.
Sice neradi, ale museli jsme naši vyhřátou lavičku opustit a vyrazili jsme trošku si poblbnout na ledovec, abychom si zvykli na nadmořskou výšku.
Asi po hodině nezáživné a nepohodlné cesty jsme dorazili. Konečně zase sníh!
Nasadili jsme si mačky a vzali cepíny, k mému překvapení jsme se nepřivázali, ale tušila jsem, že kamarád ví, co dělá. Ten už se nadšeně hnal k jedné z obrovských trhlin a oznámil mi, že mě naučí ledolezení. No když myslí.
Šel první, aby mi pěkně vytvořil jisticí body, a mně se při jeho jištění a čekání mezitím vracel ten známý pocit ze skialpů, kdy nevím, jestli mi ty prsty na nohou už zmrzly úplně nebo mám ještě šanci. Až jsem pak přišla na řadu. Zabodla jsem mačky a cepíny do ledu a začala pomalu lézt směrem nahoru. Když jsem došla ke svislé ledové stěně, nevěřila jsem, že ji jen pomocí hrotů zvládnu vylézt, ale podařilo se. Bylo to pro mě dokonce jednodušší než na stěně, protože jsem prostě nemusela řešit chyty. Ledovou stěnu jsem vyběhla k mému překvapení až moc ladně a už tak dobrá nálada se mi ještě zlepšila. A protože jsme oba už dost mrzli, rozhodli jsme se vrátit zpět na chatu.
Slunce pomalu zapadalo a výhledy na protější hory byly prostě úžasné.
Na chatu jsem dorazili už skoro za tmy. Naštěstí jsme si odpoledne rozpustili dost sněhu, takže jsme mohli rovnou chystat večeři a pak už přímo na kutě. Zítra nás totiž čeká další dobrodružství.