Jaký je život Čecha s ukrajinskou Rumunkou a dvěma holkama v Brně?
Kdyby mi někdo pár let zpátky řekl, že skončím v Brně v domácnosti, kde se míchá čeština, ukrajinština a rumunština v jedný větě, asi bych ho poslal někam. No a teď? Jsem v tom až po uši – a upřímně, je to jízda.
Ráno u nás nevypadá jako z reklamy na štěstí. Spíš jak menší exploze. Mladší (6 let) vstane a jede hned na plnej výkon. Vlasy jak po výbuchu, nálada „já to dneska ovládnu“. Starší (11) už má trochu nadhled – takovej ten klidnější vibe, ale pořád v sobě má ten dětskej chaos. A já? Kafe v ruce, snažím se rozklíčovat, kdo na mě zrovna jakým jazykem mluví.
Doma to není jazyk, to je freestyle. Jedna věta česky, druhá ukrajinsky, třetí něco mezi tím. Občas jen kývnu hlavou a doufám, že jsem správně pochopil.
Pak vypadneme ven. Brno, jaro, sluníčko, schody někde mezi barákama. Mladší jde dolů jak boss, palec nahoru, absolutní sebevědomí. Starší za ní dělá blbosti, pošťuchuje ji, klasickej sourozeneckej trolling. Přesně ty momenty, kdy je to chaos, ale zároveň čistá radost.
A večer? Totální střih. Gauč, deka, ticho. Obě vytuhnou během pár minut. Jedna rozhozená přes celej gauč, druhá zabalená jak burrito. Najednou klid. Sedíš, koukáš na ně a dochází ti, že ten den, co byl chvílema na hlavu, vlastně stál za to.
Jasně
není to vždycky pohádka. Kulturní rozdíly občas kopnou. Jídlo jiný, přístup k věcem jinej, emoce jedou víc naplno. Někdy máš pocit, že jsi v rodinný telenovele. Ale aspoň se něco děje.
Brno
tomu dává vlastní kulisu. Tramvaje, co jedou, jak chtějí. Parky plný lidí. Děcka, co řvou na hřištích. A ty v tom všem – takovej mix světů na jednom místě. Občas si říkám, že tohle už není klasická česká domácnost, ale malej mezinárodní projekt.
Ale víš co?
Funguje to.
Ty holky tě naučí věci, který bys jinak neřešil. Trpělivost. Nadhled. A hlavně to, že rodina není o tom, odkud kdo je, ale jak spolu dokážete fungovat.
Je to občas punk. Občas cirkus. Ale většinou prostě dobrý.
A když večer vidíš, jak spí, zachumlaný pod dekou, tak víš, že bys to neměnil.
Life in Brno with a Foreigner
If someone had told me a few years ago that I’d end up living in Brno in a household where Czech, Ukrainian, and Romanian all mix together in a single sentence, I would’ve laughed in their face. And now? I’m right in the middle of it—and honestly, it’s one hell of a ride.
Mornings at our place don’t look like a commercial for happiness. It’s more like a small explosion. The younger one (6) wakes up and goes full power immediately—hair like she just survived a blast, attitude like she owns the day. The older one (11) is a bit more chill, like she already knows how the world works… but still brings her own kind of chaos. And me? Coffee in hand, trying to figure out what language I’m being spoken to at any given moment.
At home, it’s not a language—it’s freestyle. One sentence in Czech, another in Ukrainian, third somewhere in between. Sometimes I just nod and hope I understood correctly.
Then we head outside. Brno, spring, sunshine, stairs between buildings. The younger one walks down like a boss, thumbs up, full confidence. The older one messing around behind her, teasing, classic sibling energy. Those moments—pure chaos, but also pure joy.
And then evening hits. Total switch. Couch, blanket, silence. Both of them knocked out within minutes. One spread out across the couch, the other wrapped up like a burrito. Suddenly, peace. You sit there, watching them, realizing that the day—which felt crazy at times—was actually worth it.
Of course, it’s not always a fairytale. Cultural differences show up. Food is different, approaches to things are different, emotions are more intense. Sometimes it feels like living inside a family soap opera. But at least it’s never boring.
Brno sets the scene perfectly. Trams that never run exactly on time. Parks full of people. Kids shouting on playgrounds. And you, right in the middle of it—a mix of cultures, languages, and ways of life. Sometimes it feels less like the Czech Republic and more like a small international world of its own.
But you know what? It works.
Those girls teach you things you’d never learn otherwise. Patience. Perspective. And most importantly—that a family doesn’t have to look “traditional” to actually work.
It’s messy sometimes. It’s a circus sometimes. But most of the time, it’s just good.
And when you see them asleep in the evening, wrapped up in a blanket, you know you wouldn’t trade it for anything.