Raději fotím, než píšu, tak #tematydne doprovodím pár obrázky.
Na tom prvním je optimistický nápis na kostele v blízké vesnici. Proč optimistický? Protože ta zmiňovaná nejistota funguje oběma směry. A já jsem z těch, co vidí sklenici spíš poloplnou než poloprázdnou.
Druhé dvě fotky jsou z expozice mučení na hradě Kost. Byli jsme tam někdy před třemi roky, a tehdy mě víc než nejroztodivnější nástroje a realisticky vyhotovené mrtvolky bavil výklad průvodce. S použitím různých nástrojů a technik nás seznamoval s takovým zaujetím a zápalem pro věc, až jsem skoro došel k názoru, že v jiné době a jiné situaci by z něho mohl být uznávaný odborník...
A aby to #tematydne nebylo až tak úplně depresívní, tak i já přidám něco ze svého příbuzenstva. Můj pradědeček umřel, když mi bylo asi 6 roků, a umřel na oslavě svých devadesátých narozenin. Sjelo se veškeré příbuzenstvo, byla krásná oslava, večer se pradědeček se všemi rozloučil a odešel do ložnice, kde ulehl a už nevstal. Kdybych si mohl vybrat svůj konec, tak tento by byl velmi přijatelný.
A už jsem chtěl skončit, ale vzpomněl jsem si ještě na jednu postavu, bez které by to nebylo úplné: Smrtě ze "zeměplošské" série knih Terry Pratchetta.
NENÍ SPRAVEDLNOST. JSEM JEN JÁ.
