Je takový jeden židovský vtip.
Přijde Moše k rabínovi:
– Rabi, všechno v mém životě je špatně, je to prostě nanic: z dcery je prostitutka, syn bere drogy, manželka mě opustila a vyhodili mě z práce. Co mám dělat?
– Napiš si na kus papíru „Takhle to nebude pořád“, pověs si to doma na zeď a každé ráno si to přečti.
Uplynulo půl roku a přišel Moše opět k rabínovi.
– Rabi, moc děkuju! Všechno se spravilo! Dcera se vdala, syn se vyléčil a nefetuje, žena se ke mně vrátila a já úspěšně podnikám!
– A papír ti na zdi pořád visí?
– Samozřejmě, rabi!
– Tak ho nesundávej.
Občas čtu v nějakých diskusích nářky, jak ten zlý zaměstnavatel se zaměstnanci zachází, a jak se proti tomu bránit. Nebo že někdo dostal neprávem výpověď a co má dělat, aby mohl ve firmě zůstat. A já tomu nerozumím. Proč se lidé tak urputně snaží pracovat pro někoho, kdo o ně očividně nestojí?
A druhá věc: když jsem například nastupoval do svého prvního zaměstnání, shodou okolností šel jiný kolega do důchodu. A bral si s sebou svůj stůl. Prý u něho seděl pětadvacet let... Nechápal jsem tehdy a nechápal bych ani teď, kdy mám před důchodem já: zaujímat dvacet, pětadvacet nebo třicet let stejnou pozici ve stejné firmě? Jaký to má smysl? Jediné, co na tom vidím, je, že dotyčný člověk neměl snahu (nebo možnost) se někam posunout. A to podle mě není nic, na co by měl být kdokoliv hrdý.
Proč měnit zaměstnání?
Myslím si, že většinou lidé mění zaměstnání tehdy, když o ně přijdou, nejčastěji z důvodů nějaké reorganizace nebo zeštíhlování. Někdo dostane lepší nabídku, ale to je mnohdy věc náhody. Málokdy (myslím) lidé tu lepší nabídku aktivně vyhledávají. Ono je to asi pohodlnější dělat stále totéž, rutinně, než vyhledávat změnu.
Z různých diskusí jsem vyrozuměl, že lidé velmi málo chtějí měnit zaměstnání tehdy, kdy se k nim zaměstnavatel chová špatně. Spíš to chtějí řešit přes odbory, přes soudy, ale opravdu málokdo si řekne: "Sereš mě? Jdu od tebe." Přitom právě tohle by mělo být tím prvním a hlavním důvodem, proč od takového zaměstnavatele odejít.
Kdy si zjišťovat info o volných místech?
Průběžně.
Je úplně jedno, jestli jste v práci spokojeni, jestli vás práce baví a naplňuje. "Takhle to nebude pořád." Můžete si nechávat posílat nabídky z pracovních servrů, měl byste si udělat profil na linkedin.com Přinejmenším budete v obraze, zda je vaše kvalifikace potřebná a zda stále máte (nebo nemáte) trhu práce co nabídnout. Přičemž i když si myslíte, že nemáte, nemusí to být pravda. Ale k tomu se dostaneme.
O jakou práci se zajímat?
Jsem učitel, tak se dívám, kde hledají učitele...
A proč byste nemohl dělat instruktora lyžování? Nebo traktoristu, svářeče nebo bezpečnostního technika? Jedna z obrovských chyb, kterých se lidé ve vztahu k zaměstnání dopouštějí, je to, že sami sebe zavřou do nějaké škatulky a odmítají z ní vylézt. Ale vždyť já nic jiného neumím... Opravdu? Tuto větu nikdy nevyslovujte. Ani na ni nemyslete. Protože jednoduše není pravdivá.
Když ale já mám přes padesát, to mě nikde nevezmou...
Další věc, která jednoduše není pravda. Ano, jsou zaměstnání, kde je věk limitující faktor. Po padesátce těžko můžete dělat zaměstnání, kde je součástí kvalifikace mladistvý vzhled nebo skvělá fyzická kondice. To není diskriminace, u řady zaměstnání je to opravdu součást kvalifikace. Ale takových zaměstnání je minimum. A mnoho zaměstnavatelů už na to přišlo a oceňují šedou ekonomiku. Tím nemyslím krácení daní a podobné nekalé aktivity. Je to narážka na barvu vlasů zaměstnanců, kteří mají zkušenosti, kteří mají kontakty, kteří vědí, co a jak, kteří mají vyřešené rodinné a majetkové záležitosti, mají dospělé děti, jsou zvyklí pracovat a vlastně nemají nic, co by je od práce odvádělo.
Mám kamaráda, který má malou firmu. A kdysi sháněl asistentku. V agentuře byli překvapení, když si dal podmínku minimální věk 55+. A jestli to prý není omyl nebo překlep. On je to takový zemitý Moravák, tak jim říkal: tož já ju chcu na prácu, ne na šukání...
Přestupní stanice?
Může se stát, že dosavadní práce je pro vás už nesnesitelná, ale žádná "ideální" náhrada na obzoru není. Zkuste tedy vzít cokoliv vyhovujícího a kývněte na smlouvu na dobu určitou na jeden rok. Získáte rok jistého zaměstnání, a tuto dobu využijte k intenzívnímu hledání nové, lepší práce. Nevadí, že tato "přestupní stanice" nebude to pravé ořechové. To zvládnete - rok uteče jako voda. A kdož ví, třeba se ukáže, že vás to i bude bavit. A pokud ne, tím spíš vás to bude motivovat k hledání toho správného důlku. Práce na dobu určitou vám v tomto případě jasně stanoví deadline, kdy musí dojít k rozhodnutí a zamezí jeho neustálému oddalování.
Takže jsem si našel nové zaměstnání...
...ale odrazuje mě ten seznam kvalifikačních požadavků. Chtějí praxi v oboru, dva světové jazyky, tohle a tamto, státnice z černé magie, pilotní průkaz...
I na to zapomeňte. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Firmy bůhvíproč píšou do inzerátů zpravidla značně nadnesené požadavky. Ve skutečnosti vám mnoho kvalifikačních požadavků můžou odpustit nebo si je můžete dodělat až při zaměstnání. Není potřebné splnit vše co firma požaduje. Většinou stačí být lepší, než ostatní zájemci. A ti taky nejsou žádní supermani.
Samostatnou kapitolou bývá přijímací pohovor. Byly napsané tuny článků o tom, jak se na pohovor obléct, na jaké otázky se připravit a jak na ně odpovídat. Já bych to shrnul do dvou zásad: Zaprvé buďte přirození, sví a na nic si nehrajte. A za druhé, nic nepřikrášlujte a nelžete. Protože perzonalisti nejsou blbí, a takových jako jste vy už vyslechli spoustu. Cokoliv jste schopni si vymyslet, s tím se zkušený personalista setkal už stokrát.
O kolik peněz si říct?
Tato otázka při pohovoru určitě padne. A tady může být každá rada drahá (a to doslova). Nicméně moje rada je zjistit si, jaká odměna je pro tuto práci v daném regionu obvyklá, a říct si o něco málo víc. Nepřestřelit, ale v žádném případě nejít pod čáru. On vám zaměstnavatel stejně dá tolik, kolik bude sám chtít - tato otázka spíš slouží k tomu, aby si ověřil, jaké mínění máte vy sami o sobě. Ono během zkušební doby zase na výplatě až tak nesejde - to pravé vyjednávání nastává až později, až obě strany poznají, co je ten druhý zač a co od něj můžou reálně očekávat.
A když to nevyjde?
Tak odrolujte tento článek zpět, až nahoru, a znovu si přečtěte ten židovský vtip. A poučte se z něho. V židovských anekdotách bývá víc moudrosti, než by se zdálo. Protože takhle to nebude pořád.
A ten papír ze zdi nesundávej.
