During the night from Thursday to Friday, a railway accident occurred at the Prosenice railway station. Two freight trains were running parallel to each other and collided sideways on a switch.
When I came home from work on Friday afternoon, I said. After all, I take the train home from work, and this accident had messed up the schedule quite a bit. Actually, there was still clearing work going on and there were no buses running between Přerov and Hranice, or rather replacement buses.
And the son caught on right away. Prosenice? It's not far. We'll go there and have a look.
I didn't feel like it. It was getting dark, it was about 18 hours after the accident, what will we see there?, I thought. But my son said that he had never seen or experienced a railway accident before and that he was curious about it.
What kind of parent would I be if I denied him? So we went.
V noci ze čtvrtka na pátek se stala v železniční stanici Prosenice železniční nehoda. Dva nákladní vlaky jely souběžně vedle sebe a na výhybce se bočně střetly.
Když jsem přišel v pátek odpoledne z práce, říkal jsem to doma. Jezdím totiž z práce vlakem, a tato nehoda dost zamíchala jízdním řádem. Vlastně ještě probíhaly odklizovací práce a mezi Přerovem a Hranicemi se nejezdilo, resp. jezdily náhradní autobusy.
A synek se toho hned chytil. Prosenice? To není daleko. Zajedeme tam a podíváme se.
Nechtělo se mi. Už se stmívalo, bylo cca 18 hodin po nehodě, co tam uvidíme?, říkal jsem si. Ale synek že prý ještě žádnou železniční nehodu neviděl a nezažil a že je na to zvědavý.
Co bych to byl za rodiče kdybych mu to odepřel? Tak jsme jeli.
After arriving at the scene of the accident, my son became frightened. What if someone yells at us that we're not supposed to be there? What if we get kicked out?
I told him, act confident that you belong here.
It wasn't hard - there were plenty of people there. Apart from the firefighters clearing the debris, there was a bunch of investigators from the railway inspectorate, and they all seemed to have their work cut out for them. It was quite dark, however, and even though the firefighters had their lights on, there wasn't much to photograph.
Po příjezdu na místo nehody se začal synek bát. Co když nás někdo seřve, že tam nemáme co dělat? Co když nás vyhodí?
Povídám mu, chovej se sebevědomě, že sem patříš.
Nebylo to těžké - lidí tam bylo dost. Kromě hasičů, co odklízeli trosky, tam byl hlouček vyšetřovatelů z drážní inspekce, a všichni vypadali, že mají své práce dost a vetřelci je nezajímali. Byla však už docela tma, a i když si hasiči svítili, fotit se už moc nedalo.
We watched there for a while and then crossed over to the other side of the tracks where two rescue tanks were operating. You can hardly see anything in the photos, but my son was quite impressed with the impressive heavy equipment in action.
Chvíli jsme tam pozorovali a pak jsme přešli na druhou stranu kolejí, kde operovaly dva vyprošťovací tanky. Na fotkách není skoro nic vidět, ale synek byl z impozantní těžké techniky v akci docela nadšený.
On the one hand, we saw things that you don't see that often. On the other hand, it's a good thing it's not that often.
Na jednu stranu, viděli jsme věci, co se nevidí až tak často. Na druhou stranu je to dobře, že to není až tak často.
Zprávy drážní inspekce o nehodách jsou na http://www.dicr.cz/zaverecne-zpravy-z-mimoradnych-udalosti - tahle tam ale ještě dlouho nebude. Vyšetřování není záležitost dnů, ale spíš měsíců.
