Poznal jsem za život spoustu zajímavých lidí.
Například ekonomický náměstek v jedné nejmenované, ale velmi solidní firmě, ve které jsem dříve pracoval. Posléze odešel na místo ekonoma v jednom nejmenovaném, ale velmi solidním nadnárodním korporátu. O to ale nejde. Jde o to, že v mládí dělal ledacos.
Pracoval i ve zdravotnictví, dělal sanitáře. A občas míval službu i v márnici. A občas musel i převlékat nebožtíky, z nemocničního prádla do svátečního obleku do rakve.
No a jednou, u piva, mi říkal zajímavou věc. Že když člověk na ty nebožtíky mluví, když si s nimi přátelsky povídá a zachází s nimi jako s lidmi, tak oni jakoby "spolupracují", a to převlékání jde velmi snadno. Zatímco když k nim člověk přistupuje jako k materiálu, tak i oni naopak dělají potíže a znepříjemňují práci jak to jen jde.
Já s lidskými nebožtíky žádnou zkušenost nemám. Ale mám zahradu, louku a kousek lesa. A to znamená občas řezat větve nebo i kácet. A mám takový dojem, že i tam to funguje podobně. Že když člověk jde řezat nějakou haluz a přistupuje k tomu věcně a neosobně, tak ten strom se snaží, aby vás ta haluz ještě na poslední chvíli někde rýpla, majzla po hlavě nebo aspoň způsobila pádem co největší škodu. Zatímco když k tomu stromu přijdete, pohladíte ho, všechno mu vysvětlíte, tak ho potom ořežete nebo položíte hladce a bez problémů tam, kde chcete.
Racionální vysvětlení nejspíš je takové, že vlídným chováním neovlivňujete ani nebožtíky ani stromy, ale jen sami sebe, a ta práce jde líp proto, že jste v dobrém duševním rozpoložení vy sami.
Ale kdo vám stojí o vaše racionální vysvětlení?
