Šalom uvracha, chaverim.
Není snad v historii jiného národa, který by během své historie musel čelit tolika nepřízním osudu. Zotročovali je Egypťané, Asyřané, Babylóňané, Římané, problém s nimi měla Byzantská říše, španělská inkvizice, carské Rusko, nacisté i komunisté. Ale starověké říše odvál čas, pryč je středověk, pryč jsou i ti nácci a komouši, ale židé jsou přes to všechno pořád tady. Dokonce se samostatným státem. A silnější, než kdy jindy. Co nás nezabije, to nás posílí.
Když má nějaký národ takovou historii, kdy se ho v jednom kuse někdo snaží vyhubit a nikdy se mu to nepodařilo (a nepodaří), tak to na něm zanechá stopy. Židé vědí, co je to tradice, a také vědí, co je to naděje. A Naděje (Hatikva) je jméno hymny státu Izrael.
Lingvistická poznámka: "Naděje" je hebrejsky vlastně "tikva". To ha- na začátku je určitý člen. Něco jako the v angličtině. Ale narozdíl od jiných jazyků se v hebrejštině píše určitý člen se slovem dohromady. Takže hatikva.
Báseň Hatikva (Naděje) složil v roce 1878 Naftali Herz Imber, polský žid ze Złoczówa. Melodii k ní o několik let později složil Samuel Cohen. Píseň se rozšířila po židovských komunitách po celém světě a stala se zprvu neoficiální sionistickou hymnou, v roce 1933 byla na 18. sionistickém kongresu přijata jako oficiální, a po vytvoření státu Izrael se přirozeně stala i jeho hymnou.
Úvodní hudební motiv Hatikvy se nápadné podobá motivu symfonické básně Vltava od Bedřicha Smetany. Ale není to proto, že by Cohen od Smetany opisoval, je to opravdu jen náhodná shoda. Na druhou stranu, když letadla Českých aerolinií přistávají v Praze, pouští cestujícím motiv z Vltavy a u izraelských turistů a návštěvníků to vyvolává úsměv i nadšení.
