Titulek je značně nadsazený. Spíš ironický. To je potřeba sdělit hned na začátku.
Viníkem šíření nákazy C-19 v Česku byli před rokem lyžaři, co byli v Alpách. V létě zase turisti, co byli u moře. Postupem času se na pranýři vystřídal leckdo. Děti ve školách, zákazníci v obchodech... teď je třeba v kurzu obviňovat výrobní podniky a dožadovat se jejich uzavření. Nedivím se tomu, ostatně z šíření nákazy byl už obviněn leckdo a těch, kteří na to zatím čekají, už moc nezbývá.
Otázka je, kolik lidí ví, jak to v takové průměrné strojírenské fabrice vypadá.
Udělám vám virtuální exkurzi do jedné strojírenské fabriky na Moravě. Ani velká ani malá, nějakých dvanáct set zaměstnanců. Potřeboval jsem si něco zařídit ve mzdové účtárně, tak jsem to vzal pěkně oklikou přes výrobní haly.
Lasery, ohraňovací lisy. Prakticky všichni dělníci v respirátorech nebo rouškách. Vidím jednoho, co ji má staženou, ale protože deset metrů kolem něj nikdo není, tak to snad nevadí. Ono i tak naprostá většina dělníků pracuje u strojů samostatně, takže rozestupy jsou tím dané.
Procházím svařovnou, což je obří hala. Svářeči z povahy věci respirátory nenosí, protože mají kukly. Ale vozíkáři, mistři, kontroloři, všichni něco na obličeji mají. Nicméně i tady jsou mezi lidmi několikametrové vzdálenosti, s výjimkou toho, když mistr nebo kontrolor s dělníkem něco řeší.
Lakovací linky. Prakticky jediné místo, kde pracují větší party lidí pohromadě - tj. čtyři nebo pět, kteří navěšují a svěšují díly na dopravník. Všichni v respirátorech.
Prošel jsem obrobnou a halou s vysekávačkami. Situace je všude stejná. Téměř nikde nepracují dva lidi těsně u sebe. Nanejvýš mistr, když je obchází, s nimi prohodí pár slov a zkontroluje papíry od zakázek. Nevím, kolik lidí jsem cestou viděl nebo potkal. Desítky, možná stovku? Na spočítání těch bez roušek na hubě mi stačily prsty na jedné ruce.
Poslední, kam jdu, je montážní hala. Tady se pracuje většinou po dvojicích. Na druhou stranu, jsou to pořád jedny a ty samé dvojice, lidi se nestřídají, respektive nemíchají. A jako všude ve fabrice, nosí se roušky a respirátory. Mistři u nás mají autoritu a oporu v managementu. Takže co se řekne, to platí. Neexistuje, aby mistr vydal příkaz a 90% lidí se na to vykašlalo. Nejsme v parlamentu, jsme ve fabrice, všechno je tu nějakým způsobem řízené a organizované.
Ale je jedenáct hodin, jde se na oběd. Tady samozřejmě se nedá ubránit určitému shlukování lidí. Ale opět: nejsme holubník. Každá hala má svůj timeslot, kdy může jít na oběd, takže v jídelně žádný nával není, fronta je minimální, všechno běží poměrně rychle a hladce. U dveří dezinfekce, většina lidí si na ty ruce stříkne. Na stolech plexisklové přepážky, jídelnou prochází služba, která po každém vydezinfikuje místo. I když si někdo venku nebo na hale uleví a stáhne si respirátor, tady v jídelně si to nedovolí nikdo - jen když sedí u jídla.
Poslední šance jsou kanceláře. Nosí kancelářské krysy celou šichtu roušky? Inu, ne vždy. Určitě tam, kde je pohyb lidí - na mzdovém nebo personálním. Na druhou stranu - spousta kanceláří je poloprázdná z důvodů home office, takže i tady jsou docela rozestupy. A tam, kde mají lidi třeba stoly naproti sobě, i tam mají mezi sebou plexisklo.
Kdybych dnes zůstal v práci do večera, zastihl bych na chodbě týpka s rozprašovačem a dezinfekcí. Šatny a umývárny se taky dezinfikují, ale přes den.
Popsal jsem tu asi jen polovinu protikovidových opatření v jedné fabrice. Některá z těch dalších nejsou tak viditelná, protože jsou spíš organizačního charakteru, některá se týkají návštěv nebo dodavatelů. V každém případě jsou to všechno opatření logická, zdůvodněná a proto pro lidi pochopitelná. V neposlední řadě firma má autoritu a nástroje na to, aby je vymáhala.
Pořád si myslíte, že průmyslová výroba je to, co šíří nákazu? Já jsem přesvědčený spíš o tom, že když si po práci zajdu na nákup do supermarketu, jsem ohrožený víc, než za celou šichtu ve fabrice. Přesvědčila by mě jednoznačná data z trasování kontaktů, ale nemám pocit, že to funguje.