Vánoce budou ode dneška za čtyřicet dní. Někdo je v pohodě, dárky nakoupené, cukroví objednané. Někdo se do toho vánočního režimu teprve chystá nastartovat. A někdo to neřeší.
V jednom vlákně na twitteru mě překvapilo, kolik lidí se na vánoce netěší. Jedním z důvodů je přehnané očekávání (jak těch lidí samotných, tak jejich okolí), které následně přechází ve zklamání. A leckde to prý eskaluje do pravidelných hádek a konfliktů. Mimochodem, v lednu je prý nejvíc rozchodů a rozvodů.
Je pravda, že vánoce jsou na žebříčku stresujících událostí dost vysoko: uklízení, chystání, běhání po návštěvách... A leckde je to takový zvyk, ze kterého nejde jen tak vystoupit.
Jeden člověk uvedl, že se vlastně z celých vánoc těší nejvíc na 27. prosinec, kdy si může oddechnout s tím, že už je to konečně za námi. (To mi trochu připomnělo jednu příbuznou, která po štědrovečerní večeři a rozdání dárků si vždycky povzdechla: "...a je po svátkách".)
O vánocích by neměl být nikdo sám, říká se. Proto mě překvapil nejeden názor, že by si dotyčný nejlíp užil vánoc právě sám: něco dobrého jídla a pití, dobrý film, procházka se psem, knížka v teple u kamen... Jako kdyby toužili po něčem, co během roku nemají. Po klidu, bez stresu, bez řešení ostatních lidí.
Další názor byl o dárcích. Někdo třeba nechce dárky dostávat ani dávat. Přesto, že dárky k našim vánocům patří. Já mám dárky rád. A jejich cena není důležitá.
Někdo třeba přestal slavit vánoce, jakmile mu děti vylétly z hnízda. I to je koncept - vánoce jako svátky dětí. Ale když odejdou děti, zpravidla přijdou vnoučata - a už v tom člověk lítá zase.
Víte co?
Udělejme si letos vánoce pěkné a klidné.
