Zase se vrátím ke svému dědovi železničářovi.
Dopravní pracovníci na dráze procházejí sérií zkoušek. Většina z nich se provádí periodicky. A když byl děda výpravčím a přednostou stanice, měl pod sebou lidi, kterým ty zkoušky zajišťoval a účastnil se jich jako přísedící.
To takhle měli se zkušebním komisařem u zkoušky jednoho hradlaře. A zkušební komisař, takový dobrotivý starý pán, položil otázku, jakým způsobem bude dotyčný krýt nesjízdné místo na trati za snížené viditelnosti.
"Zapálím červenou lucernu jako návěst Stůj!," odpověděl ten dobrý muž. Totiž bylo to někdy před válkou, kdy petrolejové návěstní lucerny byly standardem.
Odpověď to byla správná, ale neúplná. V té době se jako nouzová návěst Stůj! používaly i tzv. třaskavky. Byly to takové malé krabičky, naplněné pyrotechnickou třaskavinou, které se pomocí takových dvou pérek připevnily ke kolejnici, po přejetí vozidlem vybuchly a daly tím signál strojvedoucímu, aby zastavil. A milý komisař právě chtěl dotyčného hradlaře nenápadně navést v odpovědi právě na ty třaskavky.
"No dobře, ale co když nebudete moci tu červenou lucernu zapálit?"
"Proč bych ji nemohl zapálit?"
"Co když nebudete mít sirky?"
"Já mám vždycky sirky," zamračil se zkoušený hradlař.
"No ale co když je náhodou mít nebudete?"
"Pane komisaři, já jsem náruživý kuřák. Já bez sirek nevyjdu z domu."
"A máte teď u sebe sirky?"
"Samozřejmě, že mám."
"Tak mi je dejte."
Hradlař vytáhl z kapsy krabičku sirek a předal ji komisaři. Ten si ji položil před sebe na stůl, a vítězoslavně se zeptal:
"Jak tedy budete krýt nesjízdné místo na trati?"
"Zapálím červenou lucernu," pravil ten dobrý muž tvrdohlavě.
"Ale nemáte sirky. Právě jste mi je dal."
"Copak mám jen jedny sirky?" A hradlař vytáhl z kapsy druhou krabičku.
"Dejte to sem, člověče," pravil komisař mírně rozzloben.
Hradlař předal komisaři druhou krabičku sirek, na chvíli se zamyslel, a pak vytáhl třetí. Zkušební komisař mu ty sirky vytrhnul z ruky a povídá:
"Zeptám se vás tedy ještě jednou. Jak TEĎ budete krýt nesjízdné místo na trati za snížené viditelnosti?"
Hradlař se chvíli díval střídavě na mého dědu a na zkušebního komisaře, a pak pomalu a opatrně začal odpovídat:
"Inu... zapálím červenou lucernu...?"
Komisař zbrunátněl a začal se nadechovat, když hradlař dodal: "Já mám totiž ještě..." a vytáhl z kapsy zapalovač.
Starý dobrý zkušební komisař to vzdal. Podepsal výkaz o zkoušce, a když hradlař za sebou zavřel dveře, zvednu oči a zašeptal: "Ježíši Kriste, to je materiál..."
O několik let později se čtyři státníci v Mnichově na něčem dohodli a děda se z Horní Lipové v Jeseníkách musel stěhovat do Přerova. Vznikl Protektorát Čechy a Morava a drážní zaměstnanci museli skládat zkoušky v němčině. Pro mnohé z nich to byl velký problém. Byli rádi, když byl děda u zkoušky přísedící, protože ten po několika letech v Sudetech s němčinou neměl naopak žádný problém, (říkal, že tehdy uměl mluvit německy jako česky), a u zkoušek napovídal. Zkušební komisaři to chápali, ostatně byli taky většinou Češi, a wir müssen zusammenhalten - musíme si pomáhat. Dělali, že dědovo napovídání nevidí a neslyší.
To takhle byl u zkoušek jeden traťový pochůzkář. Děda věděl, kdo bude zkušební komisař, věděl, jaké má oblíbené otázky, tak to s dotyčným pochůzkářem probral, zaškrtl mu v předpisu příslušné odstavce a pochůzkář se to naučil nazpaměť jak básničku.
Zkouška pak probíhala dobře, i když s několika zádrhely, ale s dědovou vydatnou pomocí to celkem šlo. Komisař se ptal, jaké jsou důvody k nouzovému zastavení vlaku, a pochůzkář ze sebe soukal naučené věty, že když je lom nebo vybočení koleje, když je trať podemletá nebo zavalená, když je nehoda na přejezdu, atakdále, atakdále, až k poslednímu bodu, kdy "eine Herde großer Tiere auf der Strecke ist" - na trati je stádo velkých zvířat.
V tom okamžiku ale do toho zkušební komisař hodil vidle, když se zeptal "Was sie unter großen Tieren verstehen?" - co se myslí těmi velkými zvířaty?
Pochůzkáře nečekaná otázka, které nerozuměl, vyděsila. Vyvalil oči a hledal spásu u dědy. Ten se k němu naklonil, dal si ruku před ústa a začal šeptem napovídat:
"Herr Inspektor, Herr Ober-inspektor, Herr Direktor..."
A pochůzkář, ten dobrý muž, všechno opakoval.
Zkušební komisař pevně zavřel oči a otřásl se. Pak popadl výkaz o zkoušce, napsal na něj "Erfolgreich - Prospěl", podepsal ho a vyhodil pochůzkáře za dveře. Sedl si naproti dědovi, který dusil smích, chvíli ho pozoroval, a pak zakroutil hlavou a dobrosrdečně prohlásil: "Lojzo, ty jsi takovej vůl..."
