I never believed in vampires. At least, not until that night wandering through Romania, when I set out to paint in the Carpathian Mountains. As I unfolded my canvas beneath the full moon, ready to capture the haunting silhouette of an ancient castle, I felt an icy breath on the back of my neck. “Your colors will stay alive, but you are not,” she whispered, her voice as rough and smooth as rusted velvet. I turned and saw her - a mysterious face with eyes deep as midnight skies, golden hair spilling down over a dress black as shadows. I recognized her from local legend - Bela Dimitrescu. Her name was something the villagers only dared speak in hushed tones. Her pale hair gleamed in the darkness, her mouth smeared with fresh blood, and a demonic symbol was tattooed on her brow.
“You will paint me,” she said with a grin that revealed fangs sharper than any brush I owned. It wasn’t a request; it was a command. My hands were shaking as I began to work color into the canvas. In her icy presence, the paint seemed more vivid, the lines sharper, as if shadows themselves guided my hand. While I painted, she told me stories - centuries of bloodshed, her mother, her sisters. The relentless hunger that never fades. Her words were cold as death itself, but in her eyes I saw flashes of something almost human. Fascination? Loneliness? Each time she fell silent, my heart stalled, certain she was weighing whether or not I should live.
When the final stroke was done, she stepped closer. “You see me as I truly am,” she whispered, gazing at the bloody mask I’d painted over her face - her true self shining through the human facade. She brushed my neck with her fingers, feather-light, almost like a butterfly’s kiss. “I’ll let you live, artist. So you can tell my story. So they’ll fear me.” With that, Bela vanished into the mist as mysteriously as she’d appeared.
Sometimes at night, when I look at that portrait, I’d swear her eyes shift and follow me. The image I painted became more than a portrait - it became a prison. And as her shadow flickers across the canvas, I know that as long as the painting endures, she and I are forever linked.
Nikdy jsem nevěřil v upíry. Až do oné noci, kdy jsem se na svých toulkách Rumunskem vydal malovat v karpatských horách. Když jsem rozložil své plátno pod úplňkem, připravený namalovat noční scenérii starého hradu, ucítil jsem mrazivý dech na krku. „Tvé barvy zůstanou živé, ale ty ne," zašeptala a její hlas zněl jako rezavý samet. Otočil jsem se a spatřil jsem ji – tajemnou tvář s očima jako studny plné hvězd, zlaté vlasy padající na černé šaty. Poznal jsem ji z legend – Bela Dimitrescu. Jméno, které místní vyslovovali jen šeptem. Její světlé vlasy zářily v temnotě, ústa byla rozmazaná čerstvou krví a na čele měla vytetovaný démonický symbol.
„Namaluješ mě," řekla s úsměvem, který odhalil špičáky ostřejší než mé štětce. Nebylo to přání, byl to rozkaz. Ruce se mi třásly, když jsem začal nanášet barvy na plátno. V její ledové blízkosti se mi zdály barvy živější, linky ostřejší a ruce malovaly samy, jako by mě vedly samotné stíny. Zatímco jsem maloval, vyprávěla mi o staletích krveprolití, o své matce, o svých sestrách. O hladu, který nikdy neustává. Její slova byla chladná jako mrtvola, ale v jejích očích byly záblesky čehosi téměř lidského. Fascinace? Osamělost? Kdykoli se odmlčela, mé srdce se na okamžik zastavilo, protože jsem věděl, že přemýšlí, zda mě nechat naživu.
Když jsem dokončil poslední tah štětcem, přistoupila blíž. „Vidíš mě takovou, jaká skutečně jsem," zašeptala, hledíc na krvavou masku, kterou jsem namaloval přes její tvář – její pravé já prosvítající přes lidskou fasádu. Prsty mi přejela po krku, jen lehce, jako polibek motýla. „Nechám tě žít, malíři. Abys vyprávěl můj příběh. Aby se mě báli." S těmito slovy se Bela rozplynula v mlze stejně záhadně, jako se objevila.
Občas v noci, když se dívám na tento portrét, přísahal bych, že se její oči pohybují. Obraz, který jsem vytvořil, není jen portrétem – je to vězení. Když se na ten obraz dívám, její stín občas přejíždí po plátně a já vím, že dokud ten obraz existuje, jsem s ní navždy spojen.
Thank you for taking the time to read this post, if you have any questions, criticisms or suggestions I would appreciate it if you would throw them in the comments box
