Ahoy!
This photo is for contest #aroundtheworld
Last night I fell asleep in the middle of the loud noises of the engine and waves. Ten minutes later, I woke up to silence. Something was wrong. I should have heard the engine running, but I didn’t. The boat was still rocking but not actually moving. I put on my glasses and walked to the cockpit to ask Sage what was going on and why we had stopped in the middle of nowhere.
Before I got there, she was already walking toward me and opening the engine room. I knew something was wrong. We troubleshot the issue and finally got the engine started. I wanted to go back to sleep, but as soon as I went back to bed, the engine died again. The first time, it ran for 30 minutes, and then just a few minutes. We checked the oil, fuel level, and water strainer. We thought that maybe a fishing line was stuck on our propeller. We tried everything we could, but it was dark. So, we decided to keep watches and sleep until sunrise.
Around 5 am, the sun finally rose. It was the most beautiful sunrise, with lots of dolphins jumping around and floating turtles. We could see clearly and began checking our options. The water was like glass, perfectly clear and calm. We saw a big jellyfish that looked like a very long snake. First, we had to make sure that our propeller was clear. Usually, I’m the one who jumps and dives, but I didn’t want to go in when I saw that monster. My very responsible captain put on my spearfishing gear and jumped in. The propeller was clear, so one of our potential problems was checked off.
If you remember, when we were leaving Matanchen Bay, the engine was our only option to charge our batteries. Now, with no engine, we had no power, which meant no Starlink to search for solutions to our problems. We were also far away from land and couldn’t use the Mexican SIM card. It felt like we were back in the 1970s, a world without the internet. We found the engine manual and read it.
Sage changed the fuel filter and checked the fuel pump. I cleaned the water strainer. Still, we couldn’t get the engine running. We found a lot of dirt in the bilge. Our batteries were at 85%. It was time to try turning on the generator. We figured out that when we shook it, it would give us some power. We turned on Starlink for a few minutes, just to let our friends waiting for us in Mazatlan know what was going on and to help us pick the best anchorage where we could get safely without the engine.
We were 70 nautical miles from Mazatlan and 15 nautical miles from Isla Isabela. We knew we had to make it to Mazatlan to fix all our problems. We just had to wait for the wind. We didn’t have any wind until noon. When we felt a little breeze, we tried to turn on the engine one more time, just enough to pull the mainsail up.
Success! Finally, we were sailing! It was very nice, smooth “champagne sailing.” We could take turns and get some sleep. The wind died right before sunset. We put the sails down and just sat in the middle of the ocean. It was calmer than the anchorage in Chacala. We even set up the anchor alarm.
Do you want to know how we made it to Mazatlan? I’ll be back soon with the rest of the story.
Your admiral 
is back and safe for now!
Aneb jak se z 24 hodinové plavby stala “nekonečně dlouhá”
Ahoy!
Po 20 hodinách jsem konečně šla spát. I přes velmi hlasité drnčení motoru a narážejících vln do lodi jsem okamžitě usnula. Po necelých deseti minutách mě probudilo náhlé ticho. Loď se stále houpala ze strany na stranu, ale na místě.
Šla jsem se podívat do kokpitu, co se stalo, ale než jsem tam stihla dojít, potkala jsem Sage u otevřeného motoru. Vše vypadalo na první pohled v pořádku, ale věděli jsme, že není.
Po chvíli motor naskočil, mysleli jsme si, že máme vyhráno, ale po 4o minutách zase nic. Ještě párkrát se nám ho podařilo rozjet, ale pokaždé jen na pár minut, až nakonec to úplně vzdal. Za zádí lodi jsme viděli kusy něčeho černého. Vyměnili jsme filtr, ale nepomohlo to.
Byla tma, loď se hodně houpala a jak víte naše solární panely jsou odpojené, jsme bez elektřiny, to znamená i bez internetu. Rozhodli jsme se počkat na denní světlo “ráno moudřejší večera.” Střídali jsme se v hlídkách, vždy jedna zůstala v kokpitu s nastaveným budíkem po patnácti minutách.
Kolem šesté hodiny ranní konečně světlo! Začali jsme číst manuál k motoru a postupně kontrolovat vše, co by mohlo být špatně. Vyměnili jsme všechny filtry, vyčistili vodní sítko, zkontrolovali palivo, olej a chladící kapalinu.
Mezitím se oceán uklidnil. Vypadalo to, jako kdybychom byli na velkém jezeře. Museli jsme zkontrolovat lodní šroub, jestli náhodou v něm není zamotaná rybářská síť, jsou roztahané všude mezi Puerto Vallarta a Mazatlánem. Počkali jsem až se trochu oteplí.
Normálně skáču do vody já, ale viděla jsem obří medúzy ve tvaru obrovského hada a do toho se mi dvakrát nechtělo. Sage jako zodpovědná kapitánka oblékla neopren a skočila tam. Stačilo pouze pár minut, jen se ujistit, že tam nic není. Dno čisté, problém bude jinde.
Naše baterie se pomalu vybíjela, snažili jsme se rozjet náš nespolehlivý “generátor”, zjistili jsme když s ním budeme neustále třepat, dostaneme z něj trochu “šťávy.”
Kolem poledne jsme ucítili lehký závan větru. Plán byl jasný, spustit motor aspoň, abychom zvedli hlavní plachtu proti větru. To se nám podařilo, ale hned potom motor “zdechl.”
70 námořních mil od Mazatlánu a 15 od ostrova Isabela. My věděli, že se musíme za každou cenu dostat do Mazatlánu, je to větší město a můžeme tam vše opravit. Spustili jsme internet na pár minut, abychom dali vědět kamarádům, co na nás čekají v Mazatlánu, co se děje a zeptali se jich, kde bude nejlepší zakotvit, až se tam někdy dostaneme. Vítr dnes a v následujících dnech je jen pár hodin odpoledne.
Vítr přestal vát před setměním, sundali jsme plachty a chystali se na střídačku po třech hodinách trochu si pospat. Loď se skoro nehýbala, bylo to klidnější než v Chakale, kde jsme kotvili.
Zajímá vás jestli vůbec někdy doplujeme do Mazatlánu?