Hello, I am here with another installment of our travel notes from Bavaria along the historic Goldsteig trail. My friends Mamut and Čermus and I set out on this journey at the end of August last year. In the last installment, you learned how we survived a hangover after a party by the lake and that we walked through the beautiful Waldnaab River valley. In today's installment, I will combine two days into one article because everything started to fall apart.
Ahoj, jsem tu s dalším pokračováním zápisků z našich cest Bavorskem po historické stezce Goldsteig. Na kterou jsme se s kamarády Mamut a Čermusem vydaly loni na konci srpna. V předchozím díle jste se dozvěděli, jak jsme přežili kocovinu po párty u jezera a že jsme prošli krásným údolím řeky Waldnaaby. V dnešním pokračování spojím dva dny do jednoho článku, protože se vše tak nějak začalo hroutit.
The morning was pleasant as we continued along the river valley. But as soon as we reached the town of Neuhaus, everything changed. The map showed many refreshment facilities. But none of them were open at the time of our visit. Mamut began to protest strongly. Where had we gone? It was clear that he weas slowly starting to dry up. And that usually means future problems.
Dopoledne bylo příjemné, protože jsme stále pokračovali údolím řeky. Ale jakmile jsme se dostali do městečka Neuhaus, vše se změnilo. V mapě bylo vyznačeno mnoho občerstvovacích zařízení. Ale ani jedno z nich nebylo funkční v době naší návštěvy. Zde už začal Mamut silně protestovat. "Kam jsme to vyrazili"? Zde bylo jasné, že pomalu začíná vysychat. A to většinou značí budoucí problémy.
We managed to find other options on the map where the thirsty animal, which was gradually changing, could drink. But we had to go to the neighboring town of Windischeschenbach. However, the same fate awaited us as at the previous destination. Everything was closed. Fortunately, there was a grocery store. There we managed to satisfy Mamut for a while with bottled beer and pretzels.
V mapě se nám podařilo vyhledat další možnosti, kde by se žíznivé zvíře, ve které se postupně měnil, napojit. Ale museli jsme do vedlejšího města Windischeschenbach. Jenže nás čekal stejný osud jako v předchozí destinaci. Všechno zavřeno. Naštěstí zde byl obchod s potravinami. Kde se nám podařilo Mamuta na chvíli ukojit lahvovým pivem a preclíkem.
After a moderately successful mission, we continued on our way. However, there was nowhere along the route where we could fulfill Mamut's wish: to have a draft beer. So we had to leave the trail and head to the village of Wurz, where the Lipperthof riding club was located. Which appeared to be open according to the map. Fortunately, it was. It was quite crowded, and finding a place for three of us was quite a challenge for the staff. Finally, they found us a table not far from the beer source. And that was the main source of adventure that began here. After a few beers, we discovered that the lady who served us was Czech. And so the next beers were ordered strictly in Czech. I don't know how many beers we had in the end, but considering that it was already dark, it was probably quite a few. When it came time to pay, Mamut went inside to the bar to settle the bill. After a while, he came back in worse shape than when he left, because the cooks had invited him into the kitchen and poured him a few more shots. They were also Czech. Finally, it was time to go out into the darkness to find a place to sleep. We ended up finding it by the river again. There was a grill available, so we made a fire and went to sleep after a while.
Po lehce úspěšné misi, jsme se vydali dále. Jenomže cestou nebylo žádné místo kde by bylo možné splnit Mamutovo přání. Dát si točené pivo. A tak jsme museli opustit stezku a zamířit do vesnice Wurz kde se nacházel jezdecký klub Lipperthof, který se jevil podle mapy jako otevřený. Naštěstí byl. Bylo zde docela plno a najít místo pro tři byl pro obsluhu docela oříšek. Nakonec nám našli stůl nedaleko od zdroje piva. A to byl ten hlavní zdroj dobrodružství, které zde začalo. Po pár pivech jsme zjistili, že paní co nás obsluhovala byla Češka. A tak další piva byla objednávána zásadně v češtině. Nevím kolik piv nakonec padlo, ale vzhledem k tomu, že byla již tma. Tak jich bylo asi dost. Když došlo na placení. Mamut se vydal dovnitř na bar, aby zaplatil útratu. Po chvíli přišel v horším stavu než odcházel, protože si ho pozvali do kuchyně kuchaři a nalili do něj ještě několik kořalek. Taktéž to byli Češi. Konečně byl čas odejít do tmy hledat místo na spaní. To jsme nakonec našli opět u řeky. Kde byl k dispozici i gril, ve kterém jsme si udělali oheň a po chvíli šli spát.
In the morning, I felt like the rock in the photo, and I was definitely not alone. One of the first things one of my colleagues said was, "We won't be walking much today, will we?" So we had a very long breakfast. We watched the crayfish in the river and didn't rush anywhere.
Ráno jsem se cítil asi jako kámen na fotografii a rozhodně jsem nebyl sám. Protože jedny z prvních slov co jeden z kolegů vypustil bylo. "Dnes nebudeme moc chodit, že ne?". Takže jsme měli hodně dlouhou snídani. Pozorovali jsme raky v řece a nikam se rozhodně nehnali.
We set off around noon, so it was already terribly hot. Perhaps the worst heat of the entire trip. It may have been caused by a hangover. Usually, exercise helps me with this condition, but it didn't work here. It was still bearable in the forest. But in the meadows, it was unbearable, so we looked for suitable places to sit in the shade for a while. Finally, we came to a small pond with a bench. We sat there for several hours, staring blankly at the fish, which were probably also quite hot.
Na cestu jsme vyrazili odhadem kolem poledne. Takže už bylo hrozné vedro. Možná nejhorší za celou dobu. Dost možná to bylo způsobeno kocovinou. Většinou mi na tento stav pomáhá pohyb, ale zde to nešlo. V lese ještě jakž takž. Jenomže na loukách bylo na umření a tak jsme hledali vhodná místa kde se na chvíli posadit ve stínu. Nakonec jsme došli k malému rybníčku s lavičkou. Kde jsme seděli několik hodin a jen tupě zírali na ryby, kterým také bylo asi dost teplo.
All day long, I felt like Jesus hanging on the cross. I couldn't do anything. As soon as the heat subsided a little in the evening, we come in the town of Neustadt an der Waldnaab. Here we found an open bar run by a young man of Arab appearance. We were all feeling fine by then, so we ordered beer. The first two rounds were fine. Until Mamut went to the toilet and saw the man pouring beer from a bottle into a glass. He came back with a frightened look on his face and said, "He's pouring it from a bottle." For the next round, the guys ordered bottles without glasses. I switched to vodka and Coke because I didn't really feel like beer after what had happened yesterday. In the end, it was quite funny in the bar because the owner didn't really understand our orders. He knew a few Czech words, such as "another beer, please" and some Czech swear words. As closing time approached, there was no one else in the bar but us. So it was time to chat with him about Germany. We asked him why there were so many closed restaurants here. He replied that no one wanted to work with their hands anymore. And that he only needed to open for 5 hours a day to make a good living, because there is still demand for services. Since he was about to close, we said goodbye and headed out into the gathering darkness.
Po celý den jsem si připadal jako ježíš vysící na kříži. Tedy nemohl jsem dělat nic. Jakmile k večeru vedro trochu polevilo dorazili jsme do města Neustadt an der Waldnaab. Zde jsme našli otevřený bar, který provozoval mladý muž Arabského vzezření. Už nám všem bylo dobře. Proto jsme si objednali pivo. První dvě rundy bylo vše v pořádku. Do té doby než šel Mamut na toaletu a cestou viděl jak muž přelévá pivo z lahve do sklenice. Přišel s vyděšeným obličejem a se slovy "On to leje z lahve". Další rundu si kluci objednali již rovnou lahev bez sklenice. Já jsem přešel na vodku s kolou, protože jsem na pivo po předchozí akci neměl zrovna chuť. V baru byla nakonec docela sranda, protože majitel moc nechápal naše objednávky. Uměl i několik českých slov. Jako: další pivo prosím a nějaké české nadávky. Jelikož se blížila zavírací hodina v baru už nebyl nikdo kromě nás. Tak byl čas s ním prohodit pár slov na téma Německo. Zeptali jsme se proč je zde tolik zavřených občerstvovacích provozoven. Odpověděl se slovy, že se již nikomu nechce pracovat rukama. A že jemu stačí otevřít pouze na 5 hodin denně, aby se v klidu uživil, protože to službách je stále poptávka. Protože se chystal zavřít. Rozloučili jsme se a vyrazili do začínající temnoty.
