13.8. – odlet do Petrohradu
K této cestě jsme se dostali náhodou. Je nás celkem devět, kromě Jardy nikoho z té skupiny neznáme. Jsou to většinou Liberečáci. V Petrohradě přistáváme pozdě večer, za deště se dostáváme linkovým autobusem do Aviagorodok. Temnými ulicemi s hlubokými loužemi se proplétáme mezi paneláky, následujeme ostatní do gostinica, Ulica Šturmana 22.
14.8. – Pertohrad
Metrem do centra, jednu stanici za Něvským vystupujeme, podél pevnosti a nábřežím k Auroře, po druhé straně Něvy k Ermitáži. Tohle město zažilo určitě lepší časy, ale to už je asi 200 let tamu nazad. Od té doby to tu chátrá, poslední světlé okamžiky asi před pádem carského Ruska. Nábřežní domy působí dojmem neobydlených ruin. Oloupané fasády, velké okapové roury, pokud jsou ještě funkční, chrlí vodu ze střech přímo na chodníky. Ermitáž stojí na monumentálním náměstí. Na Něvském ještě měníme dolary za ruble a odjíždíme zpět ke gostinice. (1,- DM = 13 rublů, 1,-€ = 25 rublů)
15.8. – Petropavlovsk Kamčatski
Air Pulkovo nás bezpečně dopravila až na Kamčatku. Z letadla vystupujeme na betonovou plochu a jsme dirigováni za brány letiště. Tam přes půl hodiny čekáme na zavazadla. Konečně se otevírají vrata bleděmodře natřeného plechového hangáru, rozpáleného poledním sluncem. Ve tmě a vedru uvnitř lovíme z běžícího pásu naše zavazadla.
Náš ruský doprovod Voloďa, Oleg a Sergej už na nás čekají. Skládáme vše do malého busa, s ním a ještě dvěma auty odjíždíme do** Severovostočnovo Gorodku**. Dnes je prý vyjímečné teplo, 23°C, tudíž první dojem z Kamčatky je i díky počasí pozitivní.
Jedeme k Voloďovi domů na sídliště, znalci tvrdí, že to tam vypadá jako Chánov. V pátém patře bez výtahu a osvětlení na schodišti nás očekává překvapivě dobře upravený byt, vlastně dva spojené byty s dohromady se čtyřmi pokoji. Jsme časově úplně rozhození po těch 14 hodinách letu a 11 hodinách časového rozdílu, je nám horko, máme hlad a jsme ospalí. V bytě nás čeká Anja, Voloďova žena, s připraveným perfektním obědem. Tři pokoje jsou téměř vyklizené (jestli kvůli nám?) a nám devíti k dispozici. V největší místnosti Anja nosí na stůl zapečeného lososa, brambory z vlastní zahrádky, saláty, čaj, kafe, moučník. Vše je moc dobré. Na matku s dvěma malými dětmi je to pěkný záběr: devět lidí ubytovat a živit. Anja s Voloďou, oba původem Ukrajinci, mají s libereckými kluky nějakou úmluvu, že oni jim pak pomůžou se z Kamčatky dostat do Česka. Hlavně Anja, která je zubařka, už chce z divočiny zpět do civilizace. (Což se jim za rok opravdu daří a Anja má teď v Liberci svou velmi dobře navštěvovanou soukromou zubařskou ordinaci.)
Kluci si musejí opatřit špiritus do vařičů. Líh je tu ale problém. Alkoholici tu totiž pijí i denaturovaný, takže tu na volném trhu nic takového není k sehnání. Anja má nějaké konexe v lékárně, tam mají ale jen malá balení po 100 ml. Kluci si odnášejí celý pytel malých lahviček. Město je velmi roztažené, mezi sídlišti se střídají zelené plochy s územím plechových garáží. Centrum tvoří velké náměstí u moře. Jdeme kousek po pobřeží podél skal, lidi se tu sluní, takové počasí je prý na Kamčatce vyjímečné, zítra má pršet. Anja má večer navařeno, jsou karbenátky a nudle, saláty a dokonce jahody. Mají za městem daču, tam pěstují ovoce a zeleninu.
Zítra máme vyrazit k sopce Ključevskaja. Při tom nastávají vzájemná překvapení. Že bude vše o pár dolárků dražší, než nám bylo sděleno mailem, se asi dalo čekat. Voloďa je překvapen, že jsme pro ně tři nepřivezli na hory z Evropy jídlo, prý je to tak zvykem, že hosti své průvodce živí. To teda ale mají smůlu, my máme sotva dost pro sebe. Takže těžko vyjedeme ráno v pět, jelikož oni si musí ještě obstarat jídlo. Voloďa a Anja se ale vzorně o nás starají, malá asi 1,5-roční Anjuška (bez plínek v tomhle věku!) mezi námi běhá a s přehledem roztahává naše věci po bytě.
16.8. – Vyrážíme busíkem na sever
Auto prý bude až po obědě. Jdeme se tedy trochu projít po sídlišti, abychom se ubezpečili, že z tohoto druhu civilizace chceme co nejdřív vypadnout. Ještě jednou diskutujeme otázku peněz. Zaplatili jsme za všechny 800,- $ za dopravu a vyměnili 400,- $ na pozdější vrtulník. Pak je třeba zaplatit zapovednik 300,- $ za osobu, peníze tu necháváme Anja, aby to za nás zaplatila. Pasy s vízama si od nás Voloďa vybral už včera na přihlášení, ale dostaneme je prý až za tři dny zpět. Takže jsme teď bez pasů, bez víz a bez peněz. Kupodivu nás to zatím neznepokojuje, Voloďa je libereckých kluků kámoš a snaží se.
Venku mezitím začlo pršet, Anja uvařila boršč bez červené řepy, jmenuje se to ški, busik má přijet mezi 3-4. Ve čtyři přicházejí Oleg a Serjoža, v pět najednou výkřik: už je tady!, všichni vyskakujeme na nohy a utíkáme se na to monstrum podívat z okna. Během pěti minut máme posbírané všechny naše krámy, zanecháváme po sobě trochu pocuchaný byt a Anju.
Před domem stojí ruský vojenský obr na vysokých kolech, na korbě mu trůní křiklavě oranžová kabina. Tak to je ten luxus, co nám Voloďa sliboval! Oproti normálnímu gruzavíku máme kolem dokola okýnka, autobusová sedadla a dokonce topení. Přiříznutý salon (jak se to rusky jmenuje) z autobusu Ikarus má místo pro 12 lidí plus vzadu místo pro náklad, vpředu dvě polstrované sedačky, na kterých se dá ležet, nad nimi okýnko dopředu. Čeká nás dlouhá cesta, do Kozyrevska je to asi 12 hodin.
Vyjíždíme z města do zelené sibiřské tajgy. Silnice je nejdřív asfaltová, posléze prašná. Naše vozidlo se ubírá téměř konstantní rychlostí 60 km/h, zastavujeme nakoupit něco k jídlu na odpočívadle, ženské, bábušky s deštníky nad hlavou sedí za dětskými kočárky „osmipéráky“, vyloženými dekami a přikrytými igelitem proti dešti. Nabízejí teplé bliny a pelmeně. Kdo se nedá odradit tímto způsobem prodeje, pochutná si na samých dobrých, doma uvařených jídlech.
Před půlnocí stop v Milkovov magazínu. Mají vše: od dvoulitrovek majonézy po velké bedny mouky, krup a jiných obylnin, jedna mrazicí truhla plná volně ložených kuřecích dílů, v druhé nasypaná hromada nebalených ruských zmrzlin. Prolíná se tu setrvačně dobíhající reálný socialismus s ještě dlouho nerealizovatelným kapitalismem.
Pokračujeme v jízdě, najednou ticho. Co to? Stojíme uprostřed tmavočerné tmy, je slyšet jen kapání vody netěsnou štřešní větračkou na sedadlo vedel Volodi. Upadám spíš do stavu meditace než spánku.
17.8. – Kopyto
Začíná být chladno a vlhko. Svítá, prší a kolem nás vysoké zelené hradby stromů. V šest jedeme dál, ale ne dlouho. Řidič zastavuje, nabírá ve strouze u cesty vodu a lije ji do chladiče. Tento stroj má prý spotřebu 40-60 l/100 km nafty, a to až po úsporných opatřeních a přebudování motoru z benzínu na diesel. Předtím spotřeboval 100 l/100 km, za sovětů to nikomu nevadilo.
Voloďa vypravuje trochu o starých zlatých časech za komunistů. Kamčatka byla státně podporovaná, živobytí levnější a platy vyšší, od zaměstnavatele 2x do roka zdarma letenka domů, peníze na kulturní a sportovní akce, např. podnikovým aurobusem na víkend na houby. Pondělí se pak odpočívalo doma, v pátek už byla zas další akce. A rok odpracovaný na Kamčatce se počítal do penze jako dva roky v Rusku. Lososí kaviár byl levný a bylo ho spousta, chudým se rozdával zdarma. Teď je tu hůř, rybolov se omezuje, Rusko prý prodalo Americe odchytné kvóty. Pohonné hmoty si teď musí každý platit sám, nárok na bezplatnou letenku domů je jednou za 1-2 roky, ale existuje často jen teoreticky. Obyvatel stále ubývá, z 430.000 po deseti letech perestrojky zbylo 380.000.
V půl osmé dorážíme k přívozu. Před námi kolona šesti původně vojenských vozidel gruzavíků. Řeka Kamčatka tu má docela rychlý tok, široká je asi 100 m. Po hodině jsme i my na druhé straně.
V devět jsme v Kozyrevsku. Dřevěná obydlí s vyřezávanými okny, kůlny a kurníky rozházené ve vysoké trávě mezi prašnými, dnes loužovými cestami. Sem tam políčko brambor, obchod s pradukty, magazín, Svaz Aviatiky. Vyjednavači jdou dohadovat věrtoljet, který by nás přiblížil ke Ključevskaja. Věrtoljet něbudět, pagoda plochaja. Věrtojljet odletěl s dcerou Jelcina na Uzon (vulkanická kaldera), tam teď sedí a nemůže zpět. Předpověď – zlepšení tak za 2-3 dny.
Tedy změna pragráma, naše super salónní vozidlo nás doveze ještě 40 km na východ ke kopci Kopyto. Cesta je sice trochu zarubaná a je tam jeden rozpadající se most, ale prý po něm nedávno jeden gruzavík úspěšně projel. „Cesta“ jsou vlastně jen dvě vyjeté koleje zeleným pralesem. Větve modřínů i celé břízy nám visí do cesty, naše vozidlo je čumákem a posléze i kabinou rozhrnuje na strany, listí se smýká po okýnkách, koleje se vlní vysokou trávou. Onen most není zprvu jako takový k rozeznání. Všichni musíme z bezpečnostních důvodů vystoupit. Dřevěná, asi 15 m dlouhá konstrukce je na pravé straně asi o 120 cm níž než levá, proláklinu překlenují tři nadýlku položené kmeny. Řidič se na ně perfektně trefuje, kmeny se velmi prohýbají, ale drží. Terén stoupá, některá místa řidič překonává až na třetí pokus.
Přibližně ve výšce 1.000 m vyjíždíme z tajgy na holé, zatravněné pláně. Konečná! Poprchává, nahazujeme bágly a loučíme se s řidičem. Přijede nás sem vyzvednout 25.8. Je 13.00, a k dnešnímu tábořišti by to měly být asi čtyři hodiny. Až do výšky 1.350 m jsou stopy od vozidel, pak už jdeme cestou necestou přes močáliska. Prší stále, není nic moc kolem vidět, fouká vítr, je prostě hnusně.
Sklouzáváme příkrou strání plnou černých bobulí, přisedlých na přízemních rostlinách. Jsou šťavnaté, ale pecičky a šlupky se vyplivují. Myslím že se jmenují žemolosť.
Pod strání teče potok, a tam v ďolíku za větrem budeme nocovat. Stihli jsme to sem za 2 ¾ hodiny. Jsme všichni hrozně ospalí.
18.8. – dómik
Naši průvodci jsou děti přírody a tu si instinktivně chrání. Střádají všechny naše prázdné obaly na jedno místo, až tudy půjdeme za pár dní zpět, vezmou je s sebou. Před devátou vyrážíme. Je sice všude mokro, ale neprší. Dnes máme za 7-8 hodin dorazit přes Bezymjannyj Pereval (výška 1.500 m) mezi sopky Bezimnannyj a Zimin k dómiku. Tak se všichni těšíme, jak se tam usušíme. Nejdřív mírně stoupáme po pláních souvisle porostlých všemi možnými bobulovinami v širokém údolí řeky Studěnaja, velmi tu fouká.
Najednou se zvedají mraky a z nich vylézají jak přízraky z mlh vrcholy sopek Ostryj a Ploskyj Tolbačik, až téměř k úpatí zasněžené. Za chvíli i my šlapeme ve sněhu, boty už jsou rozmáčené jak maso. Po krátkém prudkém stoupání na pereval nás nahoře čeká zas jen mlha. Dómik už nemá být daleko, hodinku chůze. V mlze ho ale není vidět, Sergej stále kouká do kompasu. Konečně dómik, za 6,5 hodiny. Byla to dřív základna vulkanologů, kteří zde zkoumali těch pět šest sopek, které tu kolem stojí. Malá, asi 3×4 m velká dřevěná bouda stojí na kůlech asi metr nad zemí, má malou předsíňku a uvnitř přes celou šířku palandu, jeden malý stůl, lavice a okýnko. V rohu stojí velká kamna, má to ale jeden háček. Není dřevo. Tak ze sušení bot nic nebude. Vaříme a veškeré zásoby věšíme na šňůry pod strop. Je tu spoustu myší a pod podlahou žijí susliki, malí roztomilí syslíci. Jsou velmi žraví. Pokud bude zítra počasí jako dnes, nemá zítra cenu se nikam hnát. Honza doktor s dcerou Bárou hlásí, že oni stejně dál nejdou a že tu na nás počkají.
19.8. – Na morénu
Susliki se v noci činili, stále tu něco šramotilo a pobíhalo nám přes spacáky, na naše zásoby se ale nedostali. Ráno neprší, tudíž pokračujeme dál. Než se sbalíme, dokonce vylézá sluníčko. Po lávových polích, písku, pak zas vysokohorskou loukou. Jako už včera i dnes narážíme na stopy medvěda a hromady trusu.
Obcházíme velkým obloukem masiv sopky Bezymjannyj, zdoláváme nahoru a dolů lávová žebra, až se dostáváme o 650 m níž k řece **Golubelnaja **, která teče ve 100 m hlubokém zářezu. Kvůli ní s sebou táhneme ty protiatomové holínky. Oblékají se přes boty, jsou vysoké po pás a mají přes ramena kšandy. Rusové jim říkají sapogi. Dnes se dá řeka ale přeskákat přes kameny. Rusi nemají pohorky, jdou už od začátku v holínkách, které sahají až pod zadek, dají se ale shrnout pod kolena. Velmi praktické, přes řeku je jen vyhrnou výš. Jít ale v takovém těžkém terénu několik dní jen v gumových holínkách je asi taky speciální požitek.
Na druhém břehu se škrábeme k velkému, asi 10 m vysokému markantnímu balvanu. Tady je krátká pauza. Ukládáme do škvíry pod keřík sapogi, teď už nebudou potřeba, a jídlo na cestu zpět. Dobře schovat, jsou tu rasamachi! Rosomák není pták, ale něco jako velký žravý jezevec.
Začíná stoupání k pasu mezi vulkány Kameň a Ključevskaja, který je o 800 m výš. Černé lávové morény nám nad hlavami končí v mlze. Moréna je čím dál tím prudší, v sypkém terénu to začíná být velmi namáhavé. Oleg jde poslední, a každých 20, 30 m dělá mužiky, tur. Abychom našli cestu zpátky. Je tu spoustu morénových žeber, některá končí strží, při sestupu je důležité najít to správné schůdné žebro.
Utahaní asi po 4 hodinách dorážíme k potůčku na jakž takž rovné zasněžené plošině sedla. Výška 1.800 m. Stavíme stany na sněhu. Vypadá to, že tím den končí, než ale uvaříme čaj, vylézá z mlhy nejdřív Kameň, pak dýmající Ključevskaja a nakonec pereval ve výšce 3.300 m, náš zítřejší cíl. Vylézá slunce, je vyloženě teplo, sušíme prádlo a boty, Rusové rozvěšují na šňůru své onučky.
20.8. – Sedlo pod Ključevskaja
V noci bylo trochu zima od podlahy. Dvakrát za noc Bezymjannyj dějstvoval, bylo slyšet nejdřív něco jako hrom nebo letadlo, pak padající kamení. Ráno je jasno, po deváté vyrážíme. Hned prudce stoupáme po sněhu, za 4 hodiny jsme na 3.100 m. Na sedlo nepůjdeme, tam bude vítr, stavíme stany v malé proláklině. Počasí se zas trochu zhoršilo, kdo ví, jestli zítra ještě vydrží. Rusové zatěžkávají kolíky od stanů kameny, děláme to tedy taky. Ve dvě hodiny jsme se vším hotoví, na pobyt venku je moc zima, zalézáme.
21.8. – Ključevskaja
Je bezmračné ráno, téměř bezvětří, Ključevskaja se tyčí přímo nad námi, a ani nevypadá tak nedostupně. Rychle se balíme, stany necháváme stát. Čeká nás asi 1.700 m stoupání, to začíná hned za stany po sypkých svazích. Místy jsou sněhová pole, tam se jde celkem dobře, mimo sníh má člověk pocit, že se škrábe po hromadě strusky. Vše kolem je v pohybu, ani na velké kameny není spolehnutí, že neujedou pod nohama. Obouváme mačky, s nimi to jde přeci jen trochu líp. A pořád ten stejný sklon 35°, žádné místo, kde by si nohy odpočinuly. Pár kroků, odpočinek, a znova pár kroků. A stále nahoru.
Na 4.000 m začíná vystupovat ze svahu pára. Smrdí po síře, tady se opravdu nedýchá dobře. Pomalým tempem se posouváme nahoru.Po 6 3/4 hodinách dorážíme konečně na kraj kráteru. Dle GPS jsme ve výšce 4.796 m. Z kráteru stoupají páry, jen občas je vítr odežene a my vidíme téměř kolmé stěny vedoucí do hlubiny. Vše je tu sypké, až na kraj kráteru se nedá vkročit. Je tu fantastický výhled, proti nám strmý vulkán Kameň, za ním dýmající Bezymjannyj, další vulkány Oblaja Zimin, Udina. A hluboko, hluboko pod námi zasněžené sedlo, kde ve změti roklí a lávových hřbetů někde stojí naše stany.
Sestup není taky moc pohodlný, spouštíme se po lávě opatrně dolů, přesto kolem nás sviští kameny. Začíná mě bolet hlava, chci honem dolů do stanu, mám tam aspirin, jdu napřed. Z údolí stoupá mlha a zahaluje naše tábořiště, není nic vidět, jen vím, že na konci tohoto hřbetu musím doprava až na sněhové pole. Konečně stany, honem aspirín, za hodinu jsem vzpamatovaná. Oleg a Sergej prý už na Ključevskou šli celkenm desetkrát, ale s dnešním výstupem vrchol zdolali teprve třikrát. Tak můžeme být na sebe pyšní.
22.8. – zpět v domiku
V noci byl poryvový vítr, stan měl co dělat aby to ustál. Ráno je hrozná zima, naše promočené boty jsou zmrzlé na kost, přestože jsme je měli ve stanu. Chceme čekat, až na nás začne svítit slunce, ale vítr sílí a Rusové chtějí rychle vyrazit, abychom pod kopcem bez obtíží přebrodili řeku, než po obědě stoupne voda. Do bot nejde téměř vlézt, zledovatělé tkaničky nejdou zavázat. Zápasíme s větrem o stan, konečně vyhráváme. Čeká nás 2.100 m klesání a za řekou 500 m zas do kopce, pokud teda se nám podaří ji přebrodit. To bychom mohli dojít za dnešek až do domiku.
Sestup je snažší než včera z Ključevské, jdeme ale pořád po sypkých svazích. Sněhu ubývá, dole v dálce rozeznáváme velký kámen, kde máme schované sapogi. V poledne jsme u něj. Řeka má podstatně víc vody než když jsme šli sem, je zaříznutá asi 70 m v terénu, kloužeme po prudkém kamenitém srázu dolů. Brodíme se na druhý břeh.
Tam nás zase čekají morénové hory doly na úpatí sopky Bezimjannyj, průrvy, kaňony a kamenná poušť. Vítr ještě neustal, jen se otočil, duje zepředu a žene nám prach do očí. Písek, bláto, kamení, štěrk. Pomalu mě opouštějí síly. Rusi najednou volají „honem, medvědi!“. Utíkáme se Zdenkem dopředu. V malé proláklině se pase medvědice s dvěma medvíďaty, prý jsou tu na šťovíku. Jak nás zmerčili, utíkají pryč. Za devět hodin pochodu jsme v domiku. Honza s dcerou si tu hoví a jsou rádi, že nás zase vidí.
23.8. – Bezymjannyj
Včerejším rychlopochodem máme ušetřený jeden den, tak za nádherného slunečného počasí vyrážíme na zdejší hausberg, Bezymjannyj. Prý 1.200 m výstup, tři hodiny. Jde se lépe než na Ključevskou, jsou tu velké lávové bloky. Až posledních 100 m stoupání je zas ta sypká hmota. V roce 1956 sopka vybuchla, ustřelila si vršek, a teď v kaldeře vyrostl nový kráter. Dýmá sirné páry, skrz ně je vidět kraje kráteru a za ním sopky Kameň a Ključevskaja. Za pět hodin jsme zase dole. Večer zase prší, a nám už dochází jídlo.
24.8. – Tábořiště u Studěnaja
Celou noc pršelo a silný vítr lomcoval domikem, ráno trochu ještě prší, ale je relativně teplo. Bezymjannyj pereval je brzo za námi, vnořujeme se do změti říček a potůčků v tundře v údolí řeky Studěnaja. Najednou před námi na návrší mašíruje malý méďa. Když nás zmerčil, postavil se na zadní. Jde k nám. „Jé, ten je roztomilej! Jako plyšovej!“ Chceme si ho vyfotit. To už nás zpozorovala jeho máma s dvěma odrostlejšmi medvíďaty. Sergej troubí na ústup, křičí hó-hohó, tak křičíme s ním. Rusové zvedají hůlky nad hlavy a tlučou je o sebe, nám ukazují, že máme pomalu pozpátku couvat do jednoho řečiště. Nesmíme se dostat mezi mládě a starou. Ta když slyší rámusení kovových hůlek, učiní rozumné rozhodnutí. Dává se majestátně do volného klusu směrem do jiné rokle. Je to ohromná samice, zlatohnědá srst na ní důstojně vlaje. Nádherný pohled.
Pochodujeme dál vojenským krokem tundrou nahoru a dolů přes potoky.
Musíme brodit přes Studěnaja, dnes je hodně vody, navlíkáme sapogi. Voda se rozbíhá do mnoha ramen, místama je dost prudká. Brodíme každý jak umí, vypadá to dramaticky, Honza padá celý i s batohem do proudu, Čenda taky a sapogi se mu plní vodou. Vypadá to legračně, jim ale asi do smíchu není. Crčí jim ze šosů voda, ale snad to ale nebude tak zlé, k tábořišti už to není daleko. Cestou jíme borůvky a jiné bobule (prý se jmenují šikša a žemolosť), Rusové sbírají suché klacíky na ohýnek, budou ho celou noc udržovat kvůli těm medvědům. Já nacházím spoustu sobích paroží, ty si musím vzít s sebou! Připevňuji je na batoh, táhnu teď dobrých pět kilo navíc. Přestalo pršet a je docela teplo. Cítím v sobě velkou spokojenost, takhle bych chtěla chodit dýl. Na vlastní pěst v přírodě, obklopená jen tundrou, přes den se živit bobulemi, večer ohýnek. Klid, žádná civilizace daleko široko.
25.8. – Esso
Ráno je průzračné, okolní sopky jsou čerstvě zasněžené a září v ranním slunci. Poslední den v divočině, škoda že už jdeme pryč. Stále se otáčíme na Ključevskou, Kameň, Bezymnannyj a Tobalčik. U noh se jim válejí mlhy, sopky se nad nimi vznášejí jak čtyři Fujijamy.
V poledne jsme pod Kopyto, čekání na vezděchod si krátíme sušením stanů, plníme hladové žaludky bobulemi a opalujeme se. Je nádherně teplo a my se kocháme krásným výhledem do širokého údolí řeky Kamčatky a na divokou, lidským činěním nepoznamenou přírodu kolem dokola. Za 2,5 hodiny slyšíme vrčení motoru, škoda že ta idyla končí. Ale čeká nás dnes ještě daleká cesta. Zbytky mostu řidič překonává s bravurou, jede tu kvůli nám už počtvrté.
V Kozyrevsku vykupujeme v magazínu všechen chleba, k tomu vybíráme sýr a salám, a za jízdy pořádáme v salóně hody. Rusové si k našemu překvapení v magazínu nic nekoupili, teď somrují od nás. Aha, zase čekají, že je budeme živit.
A pak už hurá do Esso, osady původních obyvatel Evenků a Korjaků na konci postranní silničky, kde máme slíbenou vytouženou koupel v termálním bazénu a návštěvu muzea. Dorážíme před osmou, na muzeu je nápis, že šli v pět domů a čekají nás zítra. Je to malinký skanzen s třemi domky, tipi a dřevěné saně. Procházíme po prašné cestě vesnici, mezi vysokou travou jsou poházené dřevěné domky, u každého zeleninová zahrádka. A improvizované skleníky zakryté igelitovými plachtami. Vytápí se v nich termálně, podél cesty vedou tlustá potrubí s odbočkami k domkům. Z netěsných spojů stoupá pára, saháme si. Opravdu horká.
U magazínu potkáváme pána, který nám jde ukázat dílnu místních lidových umělců, kterou založil. Je to mnohem zajímavější než celé muzeum, pán mluví jak vodopád. Moc zajímavě, o medvědech, o eskymáckých obyvatelích, kterých je tu ještě ais 1.000. A o sobech. Dříve tu měli v sovchozu stáda o 21.000 kusů, dnes už jsou tu jen dvě stáda po 1.000 kusech, obhospodařovaná vždy jednou rodinou. Sobím masem zásobovali Moskvu, v plánovaném hospodářstí se náklady za cargo z Kamčatky hravě ztratily. Teď už si takový luxuxs žádný sovchoz nemůže dovolit, pokud se tedy ještě nerozpadl.
Na zdech visí krásné sobí a medvědí kožešiny, eskymácké ozdoby a řezby ze sobích parohů, ty neopracované se kupí v koutě. Voloďa eskymáckému staříkovi vykládá, jak já sbírám po tundře paroží, pán sáhne do kouta a jedno krásné kompletní mi daruje. I s kusem lebky a srstí. Ještě na tom visí cáry masa.
Koupat se budeme až v dnešním nocovišti, zóně otdycha na 47. km. Mají tam být termální prameny a rekreační středisko, něco jako ROH. Dorážíme v jednu v noci, stavíme stany a jdeme do termální lázně. Za světla čelovek nacházíme v trávě zapuštěný betonový bazén, okraj je zarostlý mechem. Spouštíme se přes něj do nádherně horké vody, dno je písčité, termální voda vyvěrá přímo z písku. Po dvanácti dnech nás konečně pořádná koupel zbavuje sopečného prachu. Šploucháme se potmě v černé vodě, nad hlavou černá klenba plná hvězd. Tady není třeba si klást otázku, co je to štěstí. Po důkladné koupeli si ještě v busíkovém salónu dáváme víno a ve dvě padáme spokojeně do spacáků.
26.8. – návrat do Petropavlkovsk
Ráno jde kolem maník a nabízí nám lososí kaviár. Otevírá velkou igelitku, je plná oranžových kuliček. Losos má prý v sobě šest kilo jiker – kaviáru, a ten tu doposud je levný. Míříme do Milkovo do restauračky na jídlo. Za 2.400 rublů pro 12 lidí. Voloďa podstrkává kuchaři svou červenou legitimaci člena Komunistické partaje, a hned jde vše jak na drátkách. S takovou vstupenkou klidně bez dovolení telefonuje z recepce, aniž by musel za hovor zaplatit. On je totiž nějaký funkcionář u milice, nevím přesně jak vysoký, ale vlivný tak, že smělo na jeho pozvání přijet na Kamčatku nás devět a dokonce jsme se směli ubytovat u něj v privátě. Individuální pobyt cizinců tu není možný.
V osm večer stop v Malki u přírodních horkých pramenů. Mezi kameny malá jezírka o různých teplotách vody, kolem teče studená řeka. Prostředí je neutěšené, ale voda bezvadná, vstup zdarma, jelikož žádná infrastruktura. V jedenáct v noci jsme zas doma v Petropavlovsku. Anja nachystala zas hostinu, mimo jiné s velkou mísou plnou losossího červeného kaviáru. Jíme ho polívkovými lžícemi a zakusujeme s butěrbrot, jak se v Rusku říká chlebu s máslem. Dobrou chuť! Pak ještě rozvěšujeme mokré stany a zatuchlé oblečení po celém bytě, čímž ho opticky přeměňujeme v páchnoucí jeskyň.
27.8. – výlet vojenskou lodí
Dnes máme naplánovaný výlet lodí ven ze zálivu. Voloďa platí v admiralitě 3.500 rublů na naftu, pak jedeme s nějakým pánem a jeho vlivnou propustkou džípem do vojenského přístavu k lodi. Je to vojenský nákladní kutr, 26 m dlouhý, vybavený i na rybolov. Loď je šedivá s ruskou vojenskou vlajkou (bleděmodrý ležící kříž na bílém poli). Jako civilisti sem vlastně nemůžeme, ale kupodivu fotit nám dovolili. To asi zas ta Voloďova červená legitimace. Domlouvá vyplutí na půl třetí. Anja má zas navařeno celé menu – ryby, saláty, brambory, zapečený květák, polívku, k pití vodku, čaj, kafe a jako moučník ruské čokoládové bonbony. Jak to ta holka s dvěma malými dětmi stíhá? Všechno v nás mizí, až se za nás stydím, jak ty plné mísy luxujeme.
Loď ve tři připlouvá, nastupujeme, ale posádka vypíná motory. Prý jako vojenská loď musí čekat na povolení vyplutí radiem. Členů posádky je šest: kapitán, jeho zástupce, dva strojníci a dva námořníci. Prolézáme loď, strojovnu, kapitánský můstek. Zvedá se vítr, kutr se houpe, omlacuje okolní dvě civilní lodi, nikdo se neodváží protestovat. Ve stoupajícím větru se najednou uvolnilo kotvící lano, a ejhle, najednou naskakují motory a my vyjíždíme.
Mezi loděmi a doky, vše vypadá jako vrakoviště, velké rybářské lodi jsou tak rezavé, že skoro nejde rozeznat původní barva. Vplouváme proti větru doprostřed velké zátoky, vlny se tříští o palubu. To si nemůžeme nechat ujít, běžíme s foťáky na příď, během dvou minut jsme ale zlití od hlavy k patě a stahujeme se na kapitánský můstek. Loď s námi cvičí na všechny strany, vyplouváme na širé moře, tady ten tanec ve vlnách teprve pořádně začíná! Jak se dozvídáme, loď je určená k patrolování v choulostivém prostoru mezi Kamčatkou a japonskými Kurilskými ostrovy.
Prý jsou tu často velká hejna ryb, vojáci mají na dlouhém vlasci navázáno spoustu háčků pod sebou, dnes bohužel nic, ale aby nám to nebylo líto, dostáváme výborné uzené ryby. Jsou pro nás prostřené v kajutě na vytrhaných stránkách z nějakých pornočasopisů, rybí tuk mastí polonahým dámám vystrčené oblé části těla. Odlupujeme holýma rukama kusy ryb dámám z prsou, chutnají výborně. Ty ryby.
28.8. – Dolina Gejzírov
Dnes odpoledne odlétáme na dva dny do Doliny Gejzírov. Helikoptér pro asi 26 lidí, s okýnky. Let trvá 1.30 hodiny a vede přes mnohé sopky a hory. Jsme pouze ve výšce 2.500 m, tak nakukujeme shora do nádherné kaldery vulkánu Semjačik, vyplněnou blankytně modrým jezerem. Prý to není voda, ale nějaká žíravina vyhřezlá z hlubin.
V dolině je na malé vyvýšenině přistávací plácek a vedle dřevěná chata. Odtud se táhne žlutými a zelenými mechy porostlé údolí, na mnoha místech z něj stoupají páry a uprostřed skáče přes kameny teplý potok. Tady je to přísně chráněná oblast, vstup jen s průvodcem. Ten s námi podniká tříhodinový okruh dolinou, u jednotlivých gejzírů čekáme, až budou dějstvovat, to pak vyprskávají vařící vodu a páry.
Večer se ještě chceme jít koupat, náš vůdce nás slibuje zavést do teplé říčky. Jde s námi ještě strážce rezervace, vypadá jak korejský partyzán, v maskáčích a s neproniknutelným výrazem v obličeji. Vedou nás pod kopec, kde se v teplé řece tvoří tůně. Voda má skoro 40°C, je to jak koupání ve vaně. K tomu se dá na omletých kamenech po zadku klouzat z jedné tůně do druhé. Nádhera.
29.8. – zpět v Petropavlovsku
Dnes máme s korejským partyzánem domluvený výlet na další gejzíry, kam jinak turisty nevodí. Domlouváme se, že dostane 1.000 rublů, což nám za čtyři hodiny procházky připadá až dost. Strážce nás vede k vodopádu, kde nám dovoluje se koupat. Jen tak mimochodem prohlašuje, že za 200 rublů na osobu. To ale nebereme nijak vážně. Po obědě dochází k placení, Voloďa předává Korejci našich 1.000 rublů. Ten nám je ale naštvaně hází zpět na stůl, prý chtěl 100 $, což je 3.000 rublů, tedy 3x víc. Protože jsme předem s takovými výdaji, a ani s možností dostat se na jinak nepřístupná místa, nepočítali, ani u sebe tolik peněz nemáme. Korejec nechává naše peníze ležet na stole a už ho nespatříme.
Zpět letíme jen v 500 m výšce, doma jsme už v devět ráno, kde nás čeká opět hromada jídla a dva koláče s ovocem z dači. Zítra chceme jet na čtyři dni na jih k sopce Mutnovskaja. Voloďa má ale už jen dva dny volno. My je tu nemůžeme denně vyžírat, taky chceme z Kamčatky ještě něco vidět, jeli bychom rádi už zítra. Tím dáváme Voloďovi nůž na krk, nechce nás pustit samotné, jednak by jel rád s námi, za druhé je za nás jako své hosty zodpovědný. Nakonec se s tím smiřuje, do půlnoci vyřizuje telefonicky pro nás dopravu. Je to asi 80 km terénním autem, jedna cesta nás bude stát 100 $.
30.8. – Geotermální elektrárna
Auto je domluvené na 14.00, po vydatném obědě už stojí před domem připravený gruzavík, tento má salón pro 16 lidí. Cestou na jih míjíme termální lázně Paratunka. Kousek za vesnicí obhlížíme termální prameny. Škrábeme se pěšky pěšinkou strmě do kopce podél teplého potoka. V jednom místě voda vytváří malá jezírka. Jako ve vaně tu leží naloženo pár ruských matron v plavkách. Na to my teď bohužel nemáme čas, honem dolů, gruzavík čeká.
Auto šplhá po výmolových cestách do kopců, v zimě tu prý projede jen vezděchod, samozřejmě to tu za sněhu nikdo neprotahuje. Tudrou porostlá krajina se mění na měsíční. Konečná je u geotermální elektrárny pod Mutnovskou sopkou. Okolí rozlehlé stavby je nepředstavitelně zdevastované. Jako z nějakého katastrofického filmu „a day after“. Do přízemních budov obložených zrezavělým vlnitým plechem vedou ze strání ohromné roury izolované vatou a hliníkem, okolí je rozryté od těžkých strojů. Z potrubí i ze země stoupají páry. Zaměstnanci, kteří tu chodí v tmavých vaťácích, jsou ubytovaní v ošklivých tesko-buňkách. V zimě to tu musí být očistec. Procházíme celou elektrárnou, vzadu v údolí nacházíme ještě nespoutané teplé prameny a čmoudíky stoupající ze země. Malebné místo na táboření, jen kus od elektrárny je svět zase zdánlivě v pořádku.
31.8. – Fumaroly
Pod Mutnovskou nacházíme vhodné tábořiště. Stavíme stany a nalehko jdeme nahoru. Lezeme po sypké stráni na hřeben kráteru. Ten je ohromný, na jedné straně do něj vtéká ledovec a napájí sytě modré jezero.
1.9. – Mutnovskaja
V noci pršelo, ráno je ještě pod mrakem. Hudec zadává polohu stanů do GPS, abychom je našli, kdyby přišla mlha. Asi po hodině chůze narážíme na ledovec, je zaprášený, hraje šedými a červenými odstíny. Na dně kráteru začínají fumaroly, fučáky s párou a sírou vystupují z velkých žlutě zbarvených děr. Všude to tu bublá, země je na dotyk teplá. Musíme dávat pozor, abychom se někde nepropadli, místy se pod tenkou krustou skrývají jezírka s horkým bahnem.
Severní strana kráteru je zaledněná, s velkými trhlinami, z velkých ledových jeskyň vytékají potůčky. Pokračujeme po teplé zemi podél dost jedovatě vypadajících jezírek do dalšího z celkem čtyř kráterů, stoupáme po směsi sněhu, ledu, mazlavého různobarevného bláta a lávy. Dostáváme se na hranu kráteru vyplněného ledovcovým jezírkem asi 50 m pod námi. Na hladině plují malé kry. Škrabeme se nahoru po pískových svazích ke čtvrtému kráteru. Z malé plošinky na hraně je krásně vidět 200 m do hloubky na dno. Včera odtud stoupal mohutný sloup dýmu, i dnes se fumaroly rozvášňují a foukají nám sirné smrady pod nos. Blátíme se tedy zase zpátky k sírovým dírám, já do toho sajrajtu samozřejmě padám. Je to ale nějaká čistá špína, když to na mě uschlo, byla jsem celá bílá.
2.9. – Paratunka
Náš modrozelený anton na nás už čeká u elektrárny, a jede se do lázní Paratunka. Jsou to venkovní koupaliště s dřevěnými baráčky šaten. Dřív to tu bylo výletní místo, je tu kolem spoustu chat. Nyní je veškeré zařízení v desolátním stavu, voda je ale nádherně teplá. Lidi ale chodí stále, takže v bazénu nejsme sami. Z koupání nám vyhládlo, copak nám asi „doma“ Anja zas dobrého uvařila? Rozvěšujeme po bytě kulisy mokrých stanů a naše špinavé hadry, večeře je opět výborná, luxujeme ji do posledního drobečku. Ještě že víme, že za to vše od nás Anja dostala předem zaplaceno.
3.9. – Petropavlovsk
Dnes je na plánu sightseeing, večer půjdeme společně do šašličárně. Počasí opět azurové, vyrážíme společně směr hlavní rynek na tržiště. Mají tu krásné maso, sice vše zmrazené, ale nařezané na úhledné porce, cena 70-100 rublů za kilo. Taky uličky se zeleninou jsou úhledné, prodejci jsou většinou korennyje naroda, s obličeji eskymáckého střihu. Jdeme se podívat na nákladní přístav, kde stojí pod kopcem Sopka pravoslavný kostel obklopený vesnicí dřevěných domků. Ze Sopky to vypadalo celkem romanticky, při procházení blátěnými cestami domky už tak hezky nevypadají. Kostel je zánovní, zvenku tři zlaté báně, uvnitř pravoslavný oltář s ikonou. Za kostelem se chysté pohřeb. Bílá nebožtice obložená květy, spočívá v otevřené červené papundeklové rakvi postavené na dvou židlích. Kolem pár příbuzných.
Přes záhumenky, pýr a plevel míříme k přístavu. Tristní. Hromady kovového odpadu, zaústění kanalizace do zátoky je obsazeno racky. Procházka, která podle mapy slibovala pobřežní promenádu, končí na smetišti. Od musea vedou dvě centrální ulice, Leninova a Sovětská, pod nohy rozkročenému ohromnému Leninovi. Nemnohé obchody nejsou z ulice jako takové rozpoznatelné. Autobus jede na jih po nepředstavitelně rozbité prašné cestě do panelákové vesnice na konci zálivu. Je tu asi lodní hřbitov, ze zátoky čouhá nejmíň osm rezatých vraků. Pohled na hodinky – ouha, to do sedmi zpět do Severo-Vostoku nestihnem. Doma už nikdo není. Zdenek metá blesky, musím to zachránit. Kolik je v téhle panelákové čtvrti asi šašličární? Ptám se jednoho pána, posílá nás skrz sídliště k lesu a pak doleva. Docházíme k boudě za městem, a ejhle, z okna na mě kynou známé tváře. Hurá! Šašlik je moc dobrý, ale kromě toho tu nic nemají.
4.9. – Sopka Avača 2.745 m
Náš modro-zelený anton nás devět a Voloďu s jeho osmiletým Míšou za 100 $ doveze k turbáze pod Avačinskaja sopka. „Cesta“ jde přímo řečištěm řeky Suchaja. Zastavujeme a nabíráme dříví, řidič nám, než zdoláme vrchol, uvaří ucha – rybí polívku. Během pěti minut nakácel motorovou pilou hromadu suchých kmenů a naházel je k nám do antona. Kymácíme se dál, celkem 1,5 hodiny k turbáze, kde prý přespání stojí 100 rublů.
Vyrážíme na výšce 850 m, to je skoro 2.000 m stoupání. Nahoře je sníh, vrchol v mracích. Stoupání začíná bez dlouhých štráchů hned za turbázou, v nám již známém sklonu 35°. Láva, láva, písek, láva, pak sníh, posledních 700 m mlha a vítr. Nahoře jsme za 4 hodiny 10 minut, to není špatné. I malý Míša. Na hraně kráteru je krásně teplo a žádný sníh. Bohužel není téměř nic vidět, žádný rozhled na město a zátoku. Při sestupu přišla purga, sněhová vánice, boříme se skoro po kolena do závějí. Za dvacet minut je po všem, svahy se třpytí ve slunci čerstvým sněhem. Za dalších dvacet minut sestupujeme hustým černým deštěm. Hřmí. Sypký černobílý terén, mírně zasněžená láva, vypadá jako mák s cukrem. V turbáze řidič podává dobrou lososovou ucha polívku s chlebem a čaj.
Zde se loučíme s Hudcem a Čendou, kteří na Kamčatce zůstávají o týden déle a jdou sami na šest dní do údolí Nalycheva. Ti se mají, jak já jim závidím! Hned bych šla s nimi. Za medvědama, do tajgy a do horkých pramenů.
Doma nás čeká opět dobré jídlo, na poslední večer je pozvaná návštěva. Známý doktor od Anja se ženou. Rozpoutává se politická diskuse. Voloďa, sovětský člověk, hlásá svobody komunismu. Když je v nejlepším, jeho komunisti otočí vypínačem a půl města je rázem bez elektřiny. Anja začíná hovor o emigraci, chtěla by do Prahy, v Rusku nevidí žádnou budoucnost. Ta to má v hlavě srovnané. Voloďa zarytě mlčí, u milice se má dobře, za dva roky, ve 43 letech, jde do penze, červená knížka mu otvírá leckde dveře. Tady je někdo. A má tady svobodu kolem dokola v divoké přírodě.
5.9. – Odlet
Naposledy do města. My se Zdenkem do konečně otevřeného muzea, vstup 100 rublů, to je na Rusy hodně. Moc se mi to ale líbilo, o Eskymácích, jejich historii, zvycích, objevení Kamčatky Evropany, vycpaná zvířata a ptáci. Chtělo by to víc času. Pak rychle na trh vyměnit ještě pár dolarů, koupit sušeného lososa. Fána pro nás koupil kilo lososího kaviáru, ten lepší stojí 380 rublů. Od Volodi víme, jak s ním zacházet. Syrový se dá do tolik slané vody, aby v ní brambora plavala. Vaří se 5-20 minut, čím dýl, tím je trvanlivější. Vydrží prý dlouho v lednici, pokud zasmrádne, jen zas trochu povařit ve slané vodě. Tak si doma pochutnáme. Butěrbrot a k tomu polívkovou lžící dlabat kaviár.
Já balím všechny parohy, Zdenek se chytá za hlavu. Dávám je samostatně do velkého pytle, protože do žádného batohu se mi nevejdou. Prý se vařením musí zbavit masa a pak vybělit koncentrovaným peroxidem vodíku.
Loučíme se s Anja, Voloďa nás veze na letiště. Až na to sovětské zatmění mozku je to dobrý kamarád. Nad mými parohy se nikdo nepozastavuje, dostávají nálepku „pozor sklo“ a můžou do zavazadlového prostoru, ne do kabiny (asi by to trochu smrdělo).
6.9. – Pertohrad
V Petrohradě jdeme ještě do města. Máme na to 14 hodin. Se Zdenkem navštěvujeme Ermitáž, vstup 300 rublů. Nádherná sbírka obrazů, které známe jen z knih a reprodukcí, a teď konečně živě. Překvapuje nás ale, jak je Ermitáž zanedbaná. Hlavně v horních patrech. Stará dřevěná okna mají rozeschlé rámy, v koutech se povaluje prach. Fasáda je ale hezky nabarvená. Zrovna pár nateračů na vysokých žebříkách natírá čerstvě celou omítku. Aurora, Něvskyj prospekt, velký Chrám Svatého Izáka a Chrám Vzkříšení Krista s barevnýma věžičkama. Ruské metro. Sestře od Volodi, která tu žije, od něj předáváme balíček a dostáváme za to od ní lahev Krymskoje. Tím si v letadle do Prahy všichni připíjíme na úspěsnou výpravu i na další, možná společná dobrodružství.
--Helena
PS:
Já jsem parohy v pořádku dovezla domů, ponořila jsem je zbytkem lebky do vody v největším hrnci, jaký jsem našla. Při vaření se z toho udělala smrdutá mastná polívka. Znechuceně jsem parohy se zbytky masa vyhodila do zahrady. Za pár dnů jsem s údivem zjistila, že je mravenci perfektně do posledníko kousku masa obrali. Tak jsem je zas vzala na milost, vybělila peroxidema od té doby nám visí v pracovně jako památka na nádhernou dobrodružnou dovolenou na kamčatských sopkách.
Kluci mají zprávy od Volodi, který občas létá s výpravami na Kamčatku. Dnes (sepisuji blog v roce 2019) bychom prý místa, kde jsme byli, už nepoznali. Mutnovskaja sopka vybouchla a vše tam vypadá úplně jinam, Bezymjannyj si ustřelil kus vrcholu. Vulkanismus krajinu velmi rychle mění.