Na vlastní pěst organizujeme expedici do Pamíru, aklimatizujeme se v divokém Tian Shanu a cestujeme stopem skrz nádherné hory Kyrgystánu, plné kvetoucích luk a volně se pasoucích koní
29.6. – Biškek
Odlet z Mnichova, mezipřistání Šeremetěvo letiště v Moskvě, do Biškeku se dostáváme ráno v 3.30. Účastníci výpravy: tři Zdenci a jedna Helena
Ubytování v Biškeku jsme zařídili v South Guesthouse u podnikavého Nanchana v Južnyje Vorota. Vlečeme bágly po omláceném schodišti, osvětleném v některých patrech holou žárovkou, do čtvrtého patra bez výtahu. nočním cestováním uléháme.
V cestovní kanceláři Dostuck si jdeme vyzvednout border permity, domluvit bydlení v Osh a dopravu z Osh do 350 km vzdáleného Lenin-BC.
Ve městě měníme peníze, kurs 1 $ = 40 som a míříme k Osh bazar na západě města, kde nakupujeme provinat. Zelenina, ovoce, nudle, cukr, mouka, vše přehledně roztříděné, mnoho druhů sušených meruněk, spousty různých oříšků. Nesmlouvá se a ceny jsou pro nás stejné jako pro místní. Trhovci jsou příjemní, vše vysvětlují a dávají ochutnat. Díky ruštině, kterou zde po rozpadu Sovětského svazu v 1991 každý ještě ovládá, je domluva snadná.
30.6. – Do Ala Archa
Vyrážíme na 3-4 dny do Ala Archa, hor jižně od Biškek, na aklimatizační tůru. V údolí Alamedin stoupáme po loukách, kde se pasou koně, krávy, kozy a je rozeseto pár jurt. Kyrgyzka mě do jedné láká, ukazuje mi své obydlí. Na stěně visí kožešina z medvěda (ti už tu prý nežijí) a dvou vlků. S rodinou tady přes celé léto pasou šest koní a pět krav. Ve městě není žádná práce, tady vyrábějí sýr, tvrdý tvaroh, smetanu a z koňského mléka kumys. Kupuji kus sýra, ochutnávám tvaroh a dostávám do ruky šálek kumysu, který hospodyně nabrala z dřevěné díže. Chutná to jak řídký kefír, má to „ocas“ chuti olíznutých baterek, dobré a osvěžující. Nápoj je totiž mírně alkoholický, koňské mléko na rozdíl od kravského podléhá alkoholovému kvašení.
Vidíme pěšinu do kopce a vydáváme se po ní. Ta se ale v prudké stráni mění v kozí chodník, tak se prodíráme pod větvemi skloněných jalovců a divokých růží. Jsou krásné, v plném květu, ale děsně pichlavé. Škrábeme se po stráni do vrchu, chytáme se větviček i bodlinatých růží, tráva nám sahá nad kolena a je plná květů. Mnoho druhů pórkovitých (různých česneků a pórků má být v Kyrgystánu na 76 druhů), orlíčky, oměje, divoké tulipány, ohromné sasanky a mnoho kvetoucích rostlin, které jsem ještě nikdy neviděla.
Když jsme se dodrápali 700 do kopce na horský hřeben, padla mlha. Na malém sedle už nejen že není na krok vidět, ale i sprostě prší. Ve vysoké trávě se nám daří vyšlapat dvě šikmé plošiny.
Dnes 1.200 m stoupání, nejvyšší bod 2.900 m, nocleh 2.700 m.
31.6. – Přes pasy
Čeká nás stoupání po travnatých loukách posetých záplavou kytek. Prodíráme se po hustě porostlých morénách na pas. Před námi se rozkládá široké údolí, zleva z morény vytéká spoustu stružek, mezi nimi se pasou koně a krávy. Proti nám se tyčí hřeben se zasněženými pasy, jeden prudší než druhý. Cesty tu nikde nejsou.
Cestou trhám do kapsy různé česneky, malé s černými kvítky nebo vysoké s růžovými, to bude dobré vylepšení naší pytlíkové večeře. Ze sedla na druhou stranu klesáme po prudkém suťovém svahu, balvany ujíždějí pod nohama, kamenná lavina jede s námi. V morénové muldě jsme odměněni romantickým tábořištěm ve vysoké trávě u vody. Jezírko je asi 50 m velké a obklopené česnekovými loukami.
1115 m stoupání, nejvyšší bod sedlo 3.760 m, nocleh jezírko 3.450 m.
1.7. – Na nejvyšší pas 4.170 m
V šest ráno vystrkuje ruka ve vedlejším stanu GPS a teploměr škvírou ven. A ranní hlásání může začít: teplota, tlak, rosný bod, Ohře Louny,… Ano, náš Radio. Tady jsem mu dala jeho přezdívku, kterou hrdě nese dodnes. Je nádherné teplé ráno, sušíme boty a ponožky na slunci, někteří si dokonce čistí zuby v jezeře. Hned od rána zase suťový traverz, hrůza!
Před námi se tyčí mezi dvěma vrcholy asi pět sedel, diskutujeme, které je to správné. Přístup na všechny vede po asi 45° svazích, některé jsou zasněžené s velkými převisy nahoře. Samá suť, nahoře na sněhovém poli je to čím dál horší, není se čeho chytit, stojí to hodně úsilí dostat se o kousek výš. Malé skalky se nám rozpadají pod rukama.
Konečně jsme na sedýlku, mezi dvěma skalkami udupáváme plácek na dva stany mezi suťovou strání na jedné a sněhovým převisem na druhé straně. Je to těsné. Vystupujeme ještě na blízký vrchol, kóta 4.207 m. Slunce pere, sedíme jen v kraťasech, ve stínu je 20°C, a to v takové výšce. Není to podezřelé? Ve stanu nevydržitelných 36°C, před stanem je na úžeh.
Najednou se přihnala velkou rychlostí černá mračna, nad hlavami se nám rozpoutává bouřka. Sněží, fouká silný vítr, kolem nás se honí hromy a blesky. Doufáme, že si blesk vybere triangl na blízkém vrchole. Zdenek leží na břiše ve spacáku a píše si poznámky, najednou nás ohlušuje příšerná rána, leknutím jsem vyskočila ze spacáku. Zdenek je jak zkoprnělý, prý dostal ránu do ruky. Muselo udeřit do skalky vedle stanu, zbytková energie kovovým hrotem propisky vjela Zdenkovi do ruky. Je to možné? Vítr sílí a kluci, přivazujeme stany provazy k okolním balvanům. Konečně se bouřka vzdaluje.
2.7. – Sestup do Alplager
Na vedlejší skalce nalézáme čerstvě odloupnuté kameny z nočního blesku. Sestup nejdřív po zasněženém suťovisku, pak už jen klouzání po břidličné suti. Balvany velké jak basy od piva se dávají do pohybu, jen se jich člověk dotkne, celý svah se s námi sune dolů. Pryč! V nižších polohách pohorky kloužou po kamení zarostlém mokrou botanikou, nakonec přijde ještě prodírání jalovci a růžovým trním. Dorážíme do Alplager, za Sovětů zřejmě fungující místo oddycha, teď z toho zbyly zpustlé, křovím zarostlé dřevěné boudy. Odtud se vracíme zpátky k Nanchanovi.
3.7. – Odjezd ke Karakol
Odjezd vlakem brzo ráno do Balykči na břehu jezera Issyk- Kul, čekají nás 4,5 hodiny kodrcání. Rovina, dřevěné vesničky s prašnými cestami, na ladem ležících loukách stáda koz, ovcí, krav, hlídaná pasáky na koních.
Z Balykči jedeme maršrutkou po jižním břehu Issyk-Kul do Saruu. Koupeme se v křišťálově čistém jezeře , pak nás autobusák privátně vezeo do Džukučak v postranním údolí.
Po 30 km končí cesta u závory, kde vyvěrá teplý pramen do betonového, asi 3×3 m velkého bazénku. Kus za těploključenkou nacházíme u potoka krásnou louku na stany, večer děláme ohýnek a jdeme se koupat do těploključenky.
4.7. – Vzhůru údolím
Cesta je kamenitá, stoupá podél potoka, který se divoce valí prudce z kopce po velkých balvanech. Jeden postranní přítok potoka musíme přebrodit, potkáváme naštěstí jezdce na koni, s typickoz filcovou čapkou na hlavě. Nabízí nám převoz na druhou stranu. Kluci v hrůze, že by museli sednout na divokého kyrgyzkého mustanga, házejí rychle bágly na záda, boty přes ramena, a vrhají se bosí do zpěněné řeky. Já koníčky ráda, dostávám opratě do ruky a smím na koníku sama přes peřeje, kůň je tu bezpečný terénní dopravní prostředek. Za úsluhu nabízím cigaretu, Marlboro je tu dobré platidlo.
Za brodem si koňák dává můj batoh na záda a nasedá, cestou rusky vypráví, je bývalý universitní profesor, teď v penzi má nahoře v horách krávy. Zná Čapka a píše básně. Jinak vypadá jako typický Kyrgyz, větrem seschlý ošlehaný obličej, dlouhý gumák a na nohách přezůvky.
Přicházíme k další řece, tu už přebrodit nelze, voda je moc hluboká a prudká. Tady mě Kyrgyz bere i s batohem za sebe, diriguje koně davou řekou přes velké balvany na travnatý ostrůvek, dál se koni do vln nechce, jen nerad se ponořuje do vody, zpěněná voda mu sahá po břicho. Kluci se mezitím přebrodili na ostrůvek v naději, že to přeci jen dají bez koně, teď jsou v pasti, obklopeni valící se vodou. Kyrgyz už je s koněm u nich, vybízí je i s batohy nasednout za něj. Zdeneknemá jinou volbu, a tak poprvé v životě pojede na koni. Snaží se z jednoho balvanu zezadu koni nalézt na zadek. Tak tohle kůň ještě nezažil, staví se na zadní. Konečně na hřbetě, a chudák kůň s dvěma mužskými a skoro 20-ti kilovým batohem brodí. Cesta za brodem je zarostlá, prý se tu za Sovětů těžilo v horách zlato a jezdily tudy vezděchody, teď je cesta vymletá.
Dál vede už jen pěšina, často jen náznak sešlapané trávy v loukách. K večeru se před námi otvírá krásná louka, ocitáme se na pastvinách s kravami a koňmi, na druhém břehu řeky jsou vidět dvě jurty. Dva zvědaví jezdci se k nám brodí, vítají nás a zvou do jurty, i s převozem. Jsou velmi rozveselení, asi si přihnuli kumysu. My odmítáme a stavíme na náhorní planině stany.
dnes 700 m stoupání
5.7. – Na pas Kaška Tör, 3.937 m
Zase brodíme, tady už sami, s pohorkami zavěšenými na krku, mě sahá ledová voda pod zadek. Pěkně to bolí do noh, na druhém břehu masírujeme zmrzlá chodidla. Pokračujeme na pas, nejdřív je to zas prodírání jalovci, pak po květinových kobercích stále výš. Z pasu je nádherný výhled, hned pod ním leží malé ledovcové jezírko, tam se utáboříme. Dosáhli jsme výšky 4.000 m.
6.7. – Pod Kaška Tör
Kvůli aklimatizaci tu zůstaneme ještě jednu noc, zlézáme okolní kopce. Nad hlavami nám krouží orli, kolem nás pískají svišti.
7.7. – na pas 3.820 m
Nejdřív sestoupit 600 m k řece do údolí, na dalším pase stavíme stany. Výstup na blízký vrchol, má necelých 4.100 m. Nejdřív suť, prudce do kopce, pak mírné lezení po zvětralých břidlicových skalách. Sedíme v plném slunci na vrchole a sledujeme vzdalující se černý mrak.
9.7. – Do údolí Karakolu
Po suti se spouštíme 1.000 m níž na travnaté horské pláně. Ve vysoké mokré trávě plné kytek, jsme urousaní po kolena, boty na žmach. Začínají prudké stráně, prodíráme se čím dál hustšími jalovci a trnitými růžemi, které nám sahají nad hlavu. Propadáme se mezi ztrouchnivělými větvemi, růžové trní nám drásá ruce, rveme se skrz haluze a kořeny dopředu. Poslední kus klesání po kamenech a kluzké trávě, zmáčení a rozedraní končíme v údolí na louce mezi koňmi a kravami.
Docházíme k polozbořeným dřevěným domkům. Na největším z nich je nápis “Metěorogičnaja stancja”. Kyrgyzka v ponožkách, šátku na hlavě a zástěře nás zlatozubě vítá na zápraží. Ptáme se po něčem k jídlu. Ano, zve nás dál. Zouváme mokré boty a usazujeme se na dekách na podlaze, kolem nás rozpraskané zdi. Meteoroložka přináší natrhané kusy domácí chlebové placky, domácí přepuštěné máslo, čaj, kyselé mléko. Rusky moc nemluví, její asi pětileté plaché dítě na nás jen za její sukní zírá. Jestli jsme všemu dobře rozuměli, žije tu už 26 let, s manželem a ještě jednou rodinou měří 5x denně teplotu a srážky. Manžel zrovna vyrazil měřit ledovce. Přes řeku mají napnuté ocelové lano s malou bednou, v které lze přeručkovat na druhou stranu. Plat mají 300 som (asi 7 $) za měsíc. Přes léto tu mají krávy a koně, jsou tu ale i v zimě. Takový život je za hranicí naší představivosti, v tom absolutním rozkladu veškerého vybavení a dřevěného bydlení. Za jídlo paní vnucujeme 100 som, což je asi děsně moc, zdráhá se to přijmout.
O 5-6 km níž po blátivé a od koní rozdupané pěšině vyvěrají u řeky minerální prameny. Možná se jmenují Džili Suu. Míjíme několik za Sovětů zřízených, teď rozpadlých mostů, na druhý břeh se dostaneme jedině broděním. Kdybychom nevěděli, že jsou tu teplé prameny, tu nenápadnou trochu rozpadlou dřevěnou boudu bychom přešli bez povšimnutí. Bouda skrývá asi 3×3 m velký přírodně vyhloubený pramen, do vody vede chatrný žebřík. Z balvanů na dně stoupá nádherně teplá a čirá voda, po dnech, kdy jsme si ani nečistili zuby, jsme tu naložení jak mroži. Dvě malé holčičky z blízké jurty přišly vybrat 10 som/osobu. Jak dalece je to oficiální vstupné, těžko odhadnout.
Naproti u potoka otdychajet kyrgyzká rodina. Dělají piknik v trávě, její stařešina nám nabízí za 300 som dopravu do nejbližší vesnice Pokrovka a už se kodrcáme po kamenité a rozbité strmé stezce, často jen krokem. Za víc než půl hodiny nás vysazuje u čajenky.
Soukromé taxi (to je každý, kdo řídí nějaké motorové vozidlo a má ještě vedle sebe místo) nás veze zbývajících asi 40 km do městečka Karakol, za 300 som až před Yak Tours Hostel. Majitel Valentin má sice dům plný, ale na dvoře je jedna místnost s holými zdmi, jestli nám to stačí. Stačí, ze dvora si přinášíme lavičku a “pokoj” je zařízen. I se snídaní za 150 som.
10.7. - Naryn
Na avtovokzálu začíná dojednávání s taxikáři, potřebujeme se dostat 220 km do Balykči a dalších 180 km doNaryn. Boj o dobrý kšeft vyhrává mladík, za 1.400 som, v Balykči ale dál nepojede, domlouvá nám další jízdu s jiným řidičem, dostává 800 som. Nový řidič nám staví ve stolovaja, mají výbornou pečenou rybu s chlebem. Silnice je prašná, ale celkem dobrá, kolem nás ženou zdejší kovbojové stáda ovcí do hor. V Narynu máme z LP ubytování v domku s povážlivě nakloněnou dřevěnou verandou, se záchodem na rozbláceném dvorku, 100 som/osobu.
11.7. – Kazarman
Na avtovogzálu se taxikáři domlouvají na ceně, jakou nám mají říct za dvoudenní cestu přes hory do Kazarman a dál do Jalalabad, 220+120 km. Vymysleli příšerných 150 $. Autobusy ani maršrutky tu nejzdí, silnice přes hory jsou velice špatné, tak je to i za riziko. Řidič to přes hory hasí jak blázen, za 4,5 hodiny jsme v Kazarmanu. V centru vedle bazaru se nalézá „hotel“. V prvním panelákovém patře je pár pokojů, v kterých jsou ještě postele, jinak je vše rozloženo do svého prvopočátku.
Kazarman bylo za Sovětů důlní město, těžilo se tu zlato, teď tu stojí opuštěné a zchudlé, uprostřed hor špatně přístupné a postrádající téměř veškerou infrastrukturu. Žádné pracovní příležitosti, z paneláků se drolí beton. Jednotlivé byty jsou ve snaze, udržet v tuhých zimách v panelu trochu tepla, zvenku postříkané zhnědlou montážní pěnou. I ta ale už opadává. Ze všeho čiší šedivá beznaděj.
12.7. – Jalalabad
Řidič stojí už v půl osmé před domem. Má strach, abychom mu neujeli s někým jiným, protože včera dostal jen zálohu. Nejdřív objíždíme Kazarman a hledáme čerpací stanici, po prašné cestě někam za paneláky, kde mezi smetišti stojí na plácku z rozlámaných panelů dřevěná bouda. Přivolaný pumpař odemyká těžký zámek na chatrných dveřích. V boudě stojí barely, z nich se kýblem nabírá palivo a trychtýřem lije do nádrže. Tankujeme jeden kýbl normálu.
Prašná cesta je zatím dobrá, stoupáme a vjíždíme do mraků. K ránu přišla bouřka a prudký slejvák, řidič je ale přesvědčen, že se nám podaří přes pas přejet. Tam dojíždíme v husté mlze, řidič ztrácí stopu a vyjíždí ze silnice, jsme na 3.050 m výšky. Z mlhy se před námi na poslední chvíli vynořují serpentýny, viditelnost asi 20 m. Konečně klesáme pod mrak. Ze silnice se ale stala kluzká pěšina nalepená na jílovém srázu, párkrát vystupujeme a řidič přejíždí krokem přes kritická místa, kde voda vzala kus cesty. Za jednou zatáčkou řidič prudce brzdí. Vystupujeme za ním do deště a nevěříme vlastním očím. Tady končí silnice, voda ji strhla i s okolním srázem do údolí, auto stojí před hlubokou propastí. Tak to je jasné, tady končíme. Dál to jde jen pěšky. Vyplácíme řidiče, on je smutný, že nedojel až do Jalalabad.
Vyrážíme do nečasu, nejbližší vesnice v údolí je 40 km daleko. Serpentiny si zkracujeme po prudkých stráních, držíme se pro orientaci podél elektrického vedení. Za chvíli jsou boty zas nažmach, spouštíme se po bahně, suti a mokrém porostu nad kolena. Po hodině docházíme k řece, kde je vidět jurtu a stan. Pastevec nám oznamuje, že kus dál je stolovaja. Asi po 1 km přicházíme k silničářskému vagonu, vedle něj pod igelitovou plachtou vaří “hostinský” ve velkém kotli polívku. Baranina, brambory, mrkev, zelí a samozřejmě ve vodě plavou i velké kusy berana, včetně noh a hlavy. Je poledne, my jsme prokřehlí, to si rádi počkáme. Sedíme na prkenné lavici pod plachtou a pozorujeme beraní čelisti vykukující zu kotle. Polívka chutí berana sice nezapře, je ale krásně horká a mastná, tak nás za 100 som krásně nasytila.
Z údolí přijíždí moskvič v příšerném stavu, vystupuje manželský pár a jde taky na polívku. Jedou domů do Kazarman, tak je vyvádíme z omylu, touto cestou se v dohledné době domů nedostanou, musejí zpět do Jalalabad, je to asi 80 km. Nabízejí nás vzít za 600 som s sebou. S díky se soukáme všichni čtyři na zadní sedadlo auta. Kufr s našimi velkými batohy nejde zavřít, pán někde nachází provaz a víko přivazuje. Start, jedeme! Přední sedadla jsou na zemi jen položená, našimi těly jsou ale udržována jakž takž na svém místě. Výfuk kouří do kabiny a startér chybí, když řidič zastavuje na seřizování páček v motoru, paní šlape na plyn, aby motor nechcípnul. Přesto skutečně do Jalalabad dojíždíme, na kraji města náš řidič stopne protijedoucí auto a domlouvá s ním, aby nás dovezlo do města, placení si vyřizují mezi sebou. Vysazují nás u gastinici v centru. Je to zvenku nóbl stavba sovětského typu s pompézními schody ke vstupu.
13.7. – Osh
Do Osh je to 110 km, nabízí se nám taxi za 500 som. Silnice je nová, vystavěná prý Iránci. V Özgön nás taxikář veze ke staré mešitě z 12. Století. Je cihlová, částečně zrenovovaná (teče ale do ní), vstup 10 som, na minaret lezeme za dalších 10 som. Prý tu bylo letos velmi málo turistů.
Naše ubytovna v Oshjsou dva domky s dvorkem, hezky vyřezávaná terasa se sezením. Je nám přidělen pěkný pokoj se štukami na zdech i na stropě, s matracemi na koberci.
14.7. – Osh
Vyrážíme maršrutkou do města na bazar. Po dobrém šašliku se Zdenek zase jednou ztratil. Čekám na něj skoro ještě dvě hodiny, on totiž nejen že nemá u sebe žádné peníze, neví ani jak se jmenuje naše ubytování a jakým autobusem se tam dostane. V šest už je mi jasné, že na bazaru nikde není a jedu do našeho hostelu. Tam mi kráčí naproti Zdenek, potkal totiž na bazaru kluky, ti mu půjčili peníze a prozradili číslo autobusu. Večer Kame a Radio testují pohorky. Mají na ledovec navíc plastové boty, tak s nimi v trenýrkách poskakují po posteli. Zdá se, že boty obstály.
15.7. – Do Basecamp
Snídaně je vydatná – opečené párky, mastná vajíčková omeleta. Nějak mi ten beraní tuk nesedne, je mi těžko od žaludku. Auto je předělaný náklaďák s kabinou na vysokých kolech, něco jako na Kamčatce. Do B.C s námi jede milá Švýcarka Daniela. Nejdřív se jede natankovat na výpadovku saljarku, což je diesel. U silnice stojí do pyramid narovnané 1-2 litrové plastové nádoby naplněné pohonnými hmotami. Mladí kluci prodejci tu mají rozložené drátěné postele, válejí se na nich a čekají na zákazníky. Snášejí ze všech stran konve a kýbly a trychtýřem nám lijí diesel do nádrže. Taková procedůra trvá půl hodiny.
Cesta do B.C je asi 350 km dlouhá, bude trvat asi 8 hodin. Mě i Zdenkovi je špatně od žaludku. Míjíme Sary Tash, na mapě významné místo, ve skutečnosti pár hliněných domů s plechovými střechami na pusté náhorní planině.
Cesta se výrazně zhoršuje, míříme k hradbě mraků, ze které vyčnává vrchol Pik Lenina. Dlouho jedeme širokým řečištěm, náklaďák kymácivě překonává metrové srázy, pak přejíždí po balvanitých morénách sem tam a hledá nejvhodnější trasu. Můj žaludek toho kodrcání má už dost. Míříme do letního tábora, na takzvanou Cibulovou louku ve výšce 3.815 m. Jurty, stany a plechové záchody. Od velitele tábora dostáváme přidělené místo na postavení našich stanů, za 1 $/noc. Na improvizovaném hřišti zrovna sportovci hrají volejbal, kolem se pasou koně a špacírují jejich kyrgyzští majitelé.
Zdenek zaléhá po úporném průjmu do stanu a mě je taky zle. Vyhledávám táborovou doktorku, jestli nemá nějaký gastrogel, ta zrovna nemá na mě čas, konečně dává povel přinést nějaké tablety. Polykáme oba pilule neznámého jména a složení, mě to docela pomohlo, Zdenek ale zvrací. Super! Zítra máme začít s výstupem na sedmitisícovku! Už za tmy jdu zase za doktorkou. Přichází Zdenkovi změřit tlak, velí mi uvařil litr vody a míchá do ní jakýsi tmavý prášek. Zdenek s tím má odejít daleko za stany a tam to vypít. Koňská kůra zabírá, chudák poctivě obrací žaludek naruby a vnitřně očištěn klesá do stanu. Lékařská péče je tu sice nevlídná, zato zdarma.
16.7. – Do Lager 1
Spali jsme oba dobře, nic už nás nebolí, jsme ale zmátožení včerejším hladověním. Kluci tipují, že my dnes nikam nejdeme a vyrážejí napřed. Oba se netají myšlenkou, že by dnes chtěli dojít až do Lager 2. Vzhledem k tomu, že Lager 2 je o 1.500 m výš než Cibulová louka, nejeví se nám ten nápad jako rozumný. My se ale o něco později taky balíme a dokonce odmítáme nabídku Kyrgyza odvézt nám batohy do Lager 1 na koni, chce 1 $/kg. Půjdeme pomalu, to je pro aklimatizaci stejně nejlepší. Stoupáme na 4.100 m vysoký Pas Turistov (odtud se dívají na ledovec a na Pik Lenina ti, kteří nemíní stoupat na vrchol). Z pasu klesáme po morénách dolů na ledovec, oprsklí svištíci na nás vykukují z děr. Dole na ledovci vidíme ty naše dva závodní horolezce odpočívat. Moréna přechází v mírně stoupající ledovec. Je špinavý a plný otevřených trhlin, které se musejí často velkými oklikami obcházet. Návod na nejkratší cestu labyrintem tu není, trhliny i potoky vody z rozpouštějícího se ledovce přeskakujeme. Za 5,5 hodiny dosahujeme Lager 1 na 4.400 m. Koukáme po stanu kluků, ale nikde ho nevidíme, v příkrém stoupání pod Lager 2 vidíme plazit se do kopce dvě malé tečky. To budou oni. Vedoucí tábora potvrzuje, že takhle odpoledne je blbost jít nahoru, po čtvrté hodině se sníh děsně boří.
17.7. – Do Lager 2
Noc byla nepohodlná, na balvanech nejsou žádná rovná místa na spaní, tak nás celou noc tlačí kameny do žeber. V polospánku nasloucháme zvukům z ledovce pod námi, ozývá se praskání, skřípění a bublání vody. Snad se to s námi v noci nepohne. Ráno je čerstvě nasněženo, po bílém poprašku vede zřetelná stopa přímo k prudkému svahu před námi, který má o 800 m výš rovnější plošinku. Tamtudy by se mělo jít k Lager 2. U první velké příčné trhliny se navazujeme. Máme jen lano, žádné sedáky. Trhlina je tak široká, že jí s batohem nepřeskočíme, ke všemu je doskok o metr výš.
Dál tvoří ledovec asi 30 m vysokou stěnu, sklon asi 60°. To je klíčové místo, sníh je ale měkký a tak se dá stěna dobře zdolat. Nad ní už je jen pár trhlin, které se dají bezpečně přeskočit. Většina je jich ovšem zrádně schovaná pod sněhem, jdeme proto navázaní. Po svahu doprava je vidět pár barevných teček – Lager 2. Je vedro, tady v ledovcovém kotli není ani vánek, slunce pere a odráží se od sněhu. Škrábeme se mezi stany vzhůru a hledáme trochu méně šikmé místo na stan. Jsme ve výšce 5.400 m, těch 1.000 m z Lager 1 jsme ušli za 5,5 hodiny.
Stan kluků nevidíme a ani po něm nepátráme. Myslíme si, že dnes ráno pokračovali do trojky. Najednou se ale oba k nám seshora hrnou. Mají stan o terásku výš, kam není odtud vidět. A teď se vracejí z aklimatizačního výstupu na úpatí vrcholu Razdělnaja, kde si deponovali nějaké jídlo. Včera do Lager 2 už nedošli, postavili stan vedle pěšiny na lavinovém svahu. V noci jim bylo oběma zle, zvraceli, a ráno se posunuli sem.
Pár horolezců, kteří jsou už na sestupu, nám líčí zážitek z minulých nocí. V sedle pod Leninem je v noci zastihla prudká vichřice, roztrhala jim stany a odnesla nějakou výstroj do údolí. My máme zatím na štěstí s počasím štěstí.
18.7. – Do Lager 3
Zase pere slunce, ani mráček, zářivě bílý sníh nás oslňuje. Jdeme úmyslně volným tempem, máme před sebou jen 600 m výstupu. Musíme vystoupit nejdřív na vrchol hory Razdělnaja, 6.148 m, a odtud sklesat do sedla mezi Razdělnaja a Pik Lenina, které leží asi ve výši 6.100 m. Na kraji sněhového převisu na pase je místo asi na deset stanů. Na nás zbývá malá plocha těsně u převisu. Ti z vedlejších stanů si stěžují, že jsme jim zastavěli záchod, který měli v trhlině pod naším stanem. Lopatami vydlabáváme plošiny na stany, já provizorně upevňuji kolíky do sněhu. Zdenek se hroutí do stanu a odmítá cokoliv dělat, stan prý připevní později. Nechápu jestli čeká, až zajde slunce a bude zima a nebo až přijdou zde pověstné prudké větry a stan nám odnesou. Nemám se ale starat, jsem odbyta, a zak se nestarám. Kluci k nám přicházejí do stanu na nejvyšší partii maryáše, pak musíme rozpustit spoustu sněhu na zítřejší čaj. Máme 3 litry.
19.7. – Vrchol Pik Lenin, 7.134 m
Nějak se nám nechce do toho mrazu vstávat, čekáme až nám do stanu přijde sluníčko. Děje se tak až v šest. A to už slyšíme od vedlejšího stanu Radio hlásat: “tak čau, já vyrážím na vrchol”. Žádné zprávy ze světa a meteorologické předpovědi jako jiná rána. Tak se jen divíme, že dnes Radio nefunguje. Dokonce i Kame ještě spí. Hrabeme se ven, vyrážíme. Kame má nějaké dýchací problémy, má potíž nám dvěma stačit. Posedává na každém kameni. Kromě nás čtyř jde na vrchol jen ještě jeden Němec a dvojice Brňák-Bratislavák.
Je azurové nebe bez mráčku, ale silný vítr. V půlce prvního stoupání oblékáme vše co máme v batohu, a já zjišťuji, že jsem si ve stanu zapoměla jediné teplé oblečení – flísku. Mám tedy dlouhé tričko, košili a větrovku. Zdenek mi půjčuje ještě jeho náhradní košili, a kupodivu to celkem stačí. Horší je to s rukama. I v dvojitých tlustých rukavicích mám ztuhlé prsty, ani už nezebou. Špatné znamení. Roztrhávám tedy specielní pytlíčky s aktivním uhlím do rukavic, které jsem si přivezla pro ten účel. Když se obal otevře, mají osm hodin hřát. Zdenek na mě spěchá, mě se zkřehlýma rukama nedaří odtranit vrchní obal, natrhávám ho tedy v rychlosti zubama a poškozuji i obal s uhelným práškem. Za chůze si ho strkám do rukavic, kde se mi uhelný prášek rozsypává. Ale hřeje, opravdu vydává celý den přibližně tělesnou teplotu a zachraňuje mě od omrznutí prstů. Večer mám ale obě ruce černé jak uhlíř.
Druhý výšvih, při pohledu z údolí mírný kopeček, je suťovitý hřeben se sněhovými poli. Místy až 60° prudká stoupání se sněhovými stupy, mezi druhým výšvihem a vrcholovým hřebenem jsou dvě zasněžená sedýlka. V hlubokém sněhu nám jejich překonání trvá asi hodinu. Vždy na výrazných místech, když Zdenek vybaluje pití z našeho jednoho společného batohu, zadávám body do GPS. Pro jistotu, kdyby přišla mlha nebo sníh, abychom našli cestu zpátky ke stanům. Kame mezitím posedává a kašle.
Asi po šesti hodinách výstupu vidíme na sněhovém sedle sestupovat Radio. Líčí, že za hřebenem, který vidíme, je ještě jeden, loučíme se a stoupáme dál. Slunce stále ledově svítí, nikde ani mráček. Hlavní hřeben se skládá z malých kamenných výšvihů mezi sněhovými poli. Zdoláváme jeden za druhým v naději, že za tím dalším už před sebou uvidíme vrchol. Po jednom dalším zklamání k nám shora jeden horolezec sestupuje a ujišťuje, že vrchol je za tímto hřebínkem. To nám bere veškerý elán. Kame sedí na kameni a sípe, hodinky prozrazují 15.30, tedy již půl hodiny po plánovaném point of return. Zapínám GPS, ukazuje výšku 7.076 m, tedy 58 m pod vrcholem. To normálně není moc, zde to však může znamenat ještě půl hodiny. Rozum (nebo únava?) a nad námi se tvořící mrak velí k návratu. Na rozlehlé, zde už ne tak příkré stráni, volíme jeden hřebínek za náš soukromý vrchol.
Mě se sestupuje dobře, kluci ale zaostávají, zavaluje je z vrcholu rychle se valící mlha. Vyhlížím je mezi cáry mlhy, je mi zima, chci už do stanu, a oni se tak loudají. Čeká nás ještě 1.000 m sestupu. Mezi jednotlivými výšvihy jsou dlouhé mírné pasáže plné hlubokého sypkého firnu. Jde se špatně, oproti ránu se to dost boří. Po klucích stále ještě ani památky. Čekám. Konečně se z mlhy mátoží Kame, třese se zimou, tak ho posílám napřed. Po půl hodině čekání konečně vidím Zdenka skrz díru v mlze. Sedí zcela nesmyslně nad prudkým sestupem. Co tam proboha tak dlouho dělá? Proč nejde? Mrznu a mám vztek. Ať už se kruci pohne! Konečně je u mě, dává mi batoh. Ten je už úplně prázdný, ale Zdenek má pocit, že ho škrtí a že s ním nemůže dýchat. Vyrážím dolů, Zdenek je v tu ránu zase daleko za mnou. Na posledním hřebeni nad sedlem docházím Kamenáče, brzo už budou vidět stany v sedle asi 400 m pod námi. Čekáme na slunci na Zdenka, oba se pak loudají dolů. Otáčím se za sebe, kluci už zase sedí na velkém balvanu, osvíceném sluncem, jak dva trpaslíci. Mě ani jim to nepřipadá divné, v šest večer. Mozek je v té výšce prostě trochu ochrnutý. Stany pod námi leží už ve stínu, je to k nim asi ještě hodinu. Jdu tedy sama napřed. Už mi docházejí síly. Ke stanům to vede do mírného kopečka, ještě 10 m před načím stanem se věším do holí a odpočívám. Než padám do stanu, ohlížím se na svah. Ti dva trpaslíci se konečně zvedají a jdou dolů. Zouvám boty s mačkama a zalézám tak jak jsem oblečená do spacáku. Nahmatávám lahev studeného čaje od rána, půlku nechávám Zdenkovi. Po osmé hodině jsou oba konečně tady.
Chtěla bych uvařit čaj, Zdenek ale odmítá vařit ve stanu, a předstříšku ještě od včerejška, kdy se mu za hezkého počasí nechtělo, nepřipevnil. Tak není na vaření před stanem místo. Prý, až si trochu zdřímne, uklidňuje mě a usíná. Ještě během noci se ho třikrát snažím přemluvit k vaření čaje, bezúspěšně. Ale pít v téhle výšce musíme! K ránu už to žízní nemůžu vydržet, soukám se půlkou těla ze stanu a nabírám ešusem sníh. Chtělo by to lžíci, ta je ale zahrabaná na Zdenkově půlce stanu. Nalézám sušenky a “zapíjím” sněhem. Dost to zebe.
20.7. – Z trojky do dvojky
Ráno nás zas budí slunce. Ve stanu je dokonce teplo, Zdenek konečně upevňuje předstříšku, tak můžeme vařit čaj. K tomu sušenky, nic jiného žaludek nepřijme, na jídlo nemáme ani pomyšlení. Ani kluci neměli večer sílu vařit čaj, Kame prý padl do spacáku v polovičním bezvědomí, třásl se zimou jak vibrátor. Tlačí ho na plicích, bere si antibiotika a odmítá vstávat. Vstát byl nakonec donucen, podle nás jediné rozumné řešení, tady ve výšce 6.100 m se nikdy nezregeneruje, a vypadá to, že má výškovou nemoc. Musí dnes sestoupit níž.
Nejhorší je první část sestupu, musíme nejdřív vylézt asi o 80 m výš na Razdělnaja. Nikomu z nás to nešlape, šineme se jak lazaři. Radio nese Kamenáčovi i jeho batoh, ten je úplně vynulovaný. Z Razdělnaja už je to lepší, v poledne jsme ve dvojce. Uvaříme polívku, necháme Kame oddychnout a sestoupíme do jedničky. Slunce pere, jsme jak mátohy, děláme ze stanu zábranu proti jeho silnému záření. Na mě jde úžeh. Kame zaléhá do stínu a odmítá se odtud dnes hnout. Hučíme do něj všichni tři, že je to pro jeho zdraví důležité, jsme ale taky unavení a v odpoledním žáru jít přes ten rozpálený sněhový kotel se nám taky moc nechce. Byla by to rasovina, bořit se při každém kroku do rozbředlého sněhu. Sbíráme tedy poslední zbytek energie a lopatami vyhrabáváme a nasypáváme v příkrém svahu dvě malá místa pro stany. Pak už jen zbytek dne ležíme.
K večeři bude zas jen samotná bramborová kaše, naše ve výškách favorizovaná strava. Bohužel nízkokalorická. Přichází k nám jeden Němec s prosbou, jestli by se zítra při sestupu mohl navázat k nám na lano. Mohl.
21.7. – Do B.C.
Ráno zase slunce, chladno, ale ne mrazivo. Kame vypadá zotavený, taky hned s Radio nasazují své tempo. U první trhliny se s Němcem navazujeme. U Lager 1 měli kluci depo s pohorkama a v nich schovaným jídlem. Když se k tomu místu blížíme, zvedá se hejno vran. Boty nechaly neporušené, hliníkový obal jídel ale rozklovaly a obsah celý vyzobaly. Rozhodujeme se ještě dnes sestoupit do B.C. Jsou to asi 3-4 hodiny, po ledovci se jde velmi špatně, už není zasněžený jako při cestě sem, holý led klouže a je samá trhlina. Kličkujeme mezi nimi, ani na moréně se nejde líp, je plná strží a potoků.
Na závěr nás čeká 300 m výstup na Pas Turistov, což je sice vysilující, ale tady je aspoň už pěšinka. V těch těžkých lyžařských botách je to rasovina, už mě tlačí ze všech stran, chci rychle dolů do campu, abych se mohla zout. Zdenek si ale dává načas, na pase si lehá do trávy. Čekám ve stoje s batohem na zádech, dělají se mi puchýře a posedávání teď není mým cílem. Po suťovisku jde cesta cik cak prudce dolů,když i tady se Zdenek jen vleče, jdu napřed do tábora. Konečně zouvám boty, to je úleva! Zdenek je za hodinu taky tady, lehá do trávy a tomu, kdo mu zuje boty, nabízí 100 som. Já se k tomu nemám, ale Radio si rád přivydělá. Těch 100 som opravdu dostává.
Ve společenském stanu, kde sedí členové několika ruských výprav, jsme oslavováni jako hrdinové. Za šest dní alpským stylem na vrchol a zpátky, bez postupného stavění výškových táborů. To se jen tak někomu nepodaří. Horský vůdce na naši počest otvírá krymskij sekt.
22.7. – V B.C.
Vezděchod do Osh jede zítra v sedm ráno. Mě začlo bolet lýtko, ale dá se to rozchodit. Ptám se po Švýcarce Daniele, pomáhá v kuchyni. Padáme si do náruče, ona nám gratuluje k výstupu, sama nedošla dál než na Pas Turistov.
Všude se tu potulují koně, chci si jednoho půjčit, Kame se přidává. V poledne přichází mrak, první který tu zažíváme, zvedá se vírt a za chvíli prší. A do toho zrovna Kyrgyz přivádí ty dva koně. Nahazujeme goretex a vyrážíme. Řízení kyrgyzského terénního koně je jednoduché, reaguje na otěže jako u western, na sedle je vpředu držátko. Vzdalujeme se krokem od tábora, zkouším klus, pak cval. Kůň od Kame se přidává. Dorazili jsme až na konec údolí mezi jurty, zatravněné kopečky a jezírka. Přestalo pršet, koně šplhají jako kamzíci do kopců, z kopce si sami vybírají mírnější trasy. Zpátky už jsou koně pomalejší, teprve na rovince, když se objevují stany, cválají ochotně domů. Byli jsme tři hodiny pryč. Zdenek, Radio a Daniela na nás už čekají, Daniela organizuje sušenky a čaj, hrajeme ve společenském stanu Prší. K večeři jsou kroupy se zeleninou, žádná pochoutka. Do stanu se belhám, lýtko bolí.
23.7. – Zpět do Osh
Nejvyšší čas odjet. Celou noc pršelo, ráno je zima a vítr, hory celé zahalené v mracích, včera odtud do jedničky odešlo asi 40 lidí. Jak to tam asi teď vypadá? Jsme rádi, že už nikam nemusíme. Daniela se s námi přichází rozloučit, opouštíme do vlhké zimy ponořený tábor s vědomím, že náš výstup byl senzačně načasován. Děkujeme příslušným božstvům za jejich neobyčejnou přízeň. Jsme spálení od slunce, a já mám nerozumné lýtko, nedá se s ním chodit.
Vozidlo s námi poskakuje po vyjetých brázdách v rozmočené louce, pak zase údolím Alau kamenným řečištěm. V suché stepi pod horama zabraňuje písečný prach výhledu, z hor není na rozdíl od našeho příjezdu vidět ani kousek.V Osh bydlíme zas v honosném pokoji s lupénkovou pilou vyřezávanými ornamenty, ustýláme si na vrstvách peršanů. Skáču po jedné noze do sprchy se slzami v očích, lýtko je nalité jako konev, horké a tvrdé a palce u nohy se nemůžu ani dotknout. Beru si prášek proti zánětům měkkých částí, čtu: vedlejší účinky zvracení, průjem, zhoršení zraku, mimo jiné. Vůbec to nezabírá.
23.7. – V Osh
Kluci jdou do města pro doktora, ten lýtko prohlíží, prý na to neumřu, a ty prášky, co jsem si vzala, mám proložit paracetamolem. Za poradu nic nechce. A mě je opravdu špatně od žaludku, noha se ale lepší. Kluci mi z města přinášejí meloun a tři růže. Těma kytkama mě tedy uzemnili! O holi s nimi pajdám na maršrutku do hospody.
24.7. – Do Toktogul
Autobus nejede až do Biškek, jen do Toktogul. Je to asi 400 km, lístek stojí 220 som. Jakmile vyjíždíme, průvodčí pouští video. Za těch 10 hodin jízdy stačí odvysílat čtyři americké krváky. Mě děsně otéká noha a je mi špatně. Z hladu nebo těch pilulí? Autobus je narvaný, lidi se mačkají v uličce, děti zvracejí, je vedro, řidič pouští hučící klimatizaci, do toho rachot motoru a vražedný řev a střelba z videa. Z okýnka ale bylo na co se dívat, minuli jsme tři zelené přehrady uprostřed suchých holých hor.
Napůl ohluchlí a uvaření jsme asi v pět vyklopeni v Toktogul na prašném plácku mezi odpadky – autovakzal. Rozhlížíme se po ubytování. Kolem nás pár samozvaných taxikářů nabízí odvoz do gostinice. Mačkáme se i s našimi osmi zavazadly do moskviče, řidič nám nabízí ubytování u sebe doma, a zítra dovoz do Biškeku, to vše za 350 som. Veze nás po výmolové prašné cestě mezi dřevěnými domky do dači se zanedbanou zahradou, pak do stolovaja “Komfort” s umakartovými stoly. Mají lagman (nudlová polévka) a kuřecí stehno s nudlemi.
V našem privátě nás na verandě čeká ještě chleba s čajem a domácím medem. Med je opravdu včelí, v misce s medem plavou celé kusy včelích těl. Dávme si pozor, abychom si do čaje nějakou tu včelu nenabrali. Ubytováni jsme v prázdné místnosti, kde je jen na zemi peršan. Náš domácí je inženýr, paní je učitelka, ale po osamostatnění od Sovětů nemají práci. On se živí jako příležitostný taxikář, paní má v horách včely.
25.7. – Do Biškek
Snídáme chleba s medem a včelami. Moskvič je naložen po střechu, jedeme přes 3.100 m vysoký horský pas, kde vyměňujeme starý klínový řemen za jiný starý. Přes druhý pas vede tunel, v poledne jsme u Nanchana.
Balíme si jen letní hadříky a plavky a jedeme se na dva dny zotavit a vykoupat k jezeru Issyk Kul. Autobusem na autovakzal, odtamtud maršrutkou za 130 som směr Cholpon Ata. To je lázeňské městečko na břehu jezera. Cesta trvá pět hodin, cestou dostává Radio pěkný průjem. Nalézáme ubytování za 100 som, místnost pro 4 lidi, kromě čtyř kovových postelí v ní nic není. Radio má horečku a zimnici, my tři ostatní jdeme na jídlo. Kyrgyzká obsluha nemluví rusky. Rádi bychom si dali něco dietního, ten beraní tuk už prostě nemůžeme. Dorozumíváme se pantomimou, že má něco bílého od kuřete. Představujeme si libové maso a dáváme si každý jednu porci. Paní ovšem přináší tři polívkové talíře, v každém plavou ve vrstvě beraního tuku čtyři volská oka. Já se na to ani nemůžu dívat a jdu bez jídla do uytovny.
26.7. – Cholpon Ata
Noc byla rušná. Radio celou noc běhal, i Zdenek běhal, ráno mají oba horečku. Zdenek, který doteď při veškerém líčení kluků o jejich zažívacích potížích utínal jejich řeči výrokem: příliš mnoho informací, je dnes po nezvykle prožité noci taky velmi sdílný. Dáváme jim k posteli vodu, kolu a sušenky a s Kame odcházíme na pláž, od vody fouká svěží vánek, leháme si za dunu do stínu a usínáme. Zdenek se zařekl, že už v Kyrgystánu nepůjde do hospody. Na naše zkažené žaludky kupujeme v aptěce živočišné uhlí, po něm se nám konečně ulevuje. Zdenek ježí natažený v posteli s rukama zkříženýma na prsou, je zaseklý a nekomunikuje s námi. Se svým neholeným vousem vypadá jak nabalsamovaný Lenin v mausoleu.
27.7. – Cholpon Ata
Zdenek nadále nemluví, jen nehybně leží v posteli. Necháváme ho tedy samotného a jdeme na pláž. Ležíme v písku u vody, jíme meruňky a chleba, v poledne jdeme na šašlik. Pohoda. Začínáme se z toho Pik Lenina konečně vzpamatovávat. Maryáš musíme večer hrát ve třech, Zdenek nadále dělá mumii. Už vím, proč jsem při tom maryáši na začátku docela vyhrávala. Pravidel neznalá, často jsem nevědomky švindlovala, a moje tahy byly tak překvapivé, že na mě i zkušení karbaníci byli krátký. Než mi na to přišli. Pak to se mnou šlo rychle z kopce.
28.7. – Do Biškek
Zpět v Bishkek se stavujeme na jídlo, Zdenek, vyzáblý už na kost konečně nachází něco pro sebe k jídlu: banán, housku a jogurt, a konečně zase začíná mluvit. Tak to je pozitivní závěr cesty. V půl třetí ráno nás veze taxi na letiště.
Jsme tělesně vyčerpaní, ale obohacení na duchu. Kyrgystán je zem, kterou stojí za to poznat. Leccos tu nefunguje nebo nevypadá tak, jak jsme zvyklí z domova, je tu ale nádherná příroda a moc milí lidi. Ke všemu všichni, co chodili před devadesátými lety do školy, mluví rusky, tak se snadno domluvíme. S Pik Lenin jsme si našli sice velmi náročný, ale krásný cíl. Jsme šťastní, že vše tak dobře vyšlo a my jsme se dostali (skoro) na vrchol.
[//]:# (!worldmappin 39.34339 lat 72.87746 long Pik Lenin 7.134 md3scr)
[//]:# (!worldmappin 41.40570 lat 74.03064 long Kyrgystan, Pik Lenin 7.134 m, Kasarman d3scr)
[//]:# (!worldmappin 42.13531 lat 78.11571 long Kyrgystan, Pik Lenin 7.134 m, Kashka Tor d3scr)
© {1995-2025} Travel. https://inleo.io/profile/travel.helena