Vánoce v Oslo na běžkách, spousty sněhu a slunce, nádherné běžecké stopy na Holmenkollen. To byl náš plán. Nakonec to dopadlo trochu jinak, běžek jsme si užili v Lillehammer.
Zdenkův nápad, jet si na vánoce zalyžovat do Norska, se mi nejdřív zdál bláznivý. V létě jsme v Nordmarka na sever od města na kolech míjeli značky běžeckých stop. Mají tam být stovky kilometrů, mnohé osvětlené. Tak tedy proč ne.
Zamluvili jsme hotel Edderkoppen přímo v centru, kousek od metra, které jezdí na okolní kopce a v zimě má být plné Norů s lyžema v ruce, mířícíma na běžecké stopy. Přistáli jsme na letišti Gardemoen pozdě večer a rychlovlakem Flytoget dojeli do města. Jak jsme si doma zjistili, senioři nad 67 let platí poloviční jízdné. Příjemné překvapení bylo, že manželky seniorů, jakkoliv mladé, platí taky jen polovičku. Normální jízdenka stojí 170 NOK, asi 20 euro.
Na stanici Nationalteatret jsme vylezli špatným výlezem, octli jsme se až za parkem královského paláce, který jsme s našimi těžkými batohy museli celý obejít. Zdenek nesl navíc lyže a já batůžek s počítačem. Po půlnoci jsme se zpocení dovlekli do hotelu. Pokoj je účelně zařízený, s psacím stolem a křesílky.
21. prosinec
Snídaně se podává do 10.30, tak stíháme. Výběr je víc než bohatý, můžeme si dát norskou (různé ryby), anglickou (vajíčka, buřtíky, slanina) i kontinentální (sýry, šunka, marmeláda) snídani, k tomu bohatý výběr cereálií, jogurtů, palačinek a výborné pečivo. Trvá nám hodinu se tím vším propracovat. V jedenáct vyrážíme s lyžema v ruce na metro. Jak víme z předpovědí, je velmi málo sněhu. Bude upraveno aspoň pár kilometrů stop?
U vstupu do podzemí kupujeme týdení permanentky na Rutter, zdejší MHD. Tady musím zaplatit celou cenu 220 NOK, 26 eur, Zdenek jen 110 NOK.
Čisté a skoro prázdné metro nás za 20 minut dopravilo na stanici Holmenkollen, od které se musí trochu do kopce ke stadionu se skokanskými můstky. Tady to známe, projeli jsme tu v létě na kolech. Vedle doskočiště mají biathlonisti asi 300 m dlouhou stopu ke střelnici, z naveženého sněhu. Všude kolem kouká tráva. Stavíme lyže ke zdi stadionu, nedá se nic dělat, uděláme si pěší výlet.
Kolem dřevěné stavkirke míříme po štěrkové cestě do lesa. Je ale pokrytá vrstvou ledu, a my jsme si hůlky nechali u lyží, s těmi by se nám šlo lepší. A tak jsme rádi, když můžeme jít kus po silnici ke Skistua. Je zavřená, protože tu nejsou žádní lyžaři. Z terasy u vedlejší restaurace je krásný výhled dolů na město a fjord. Pár svátečně oblečených Oslanů jdou dovnitř na jídlo. My ale jsme krátce po snídani, tak pokračujeme do kopce, ke konečné stanici metra Frogneseteren. Tady už dál vedou jen cesty – ledovky. Po kraji se dá opatrně jít až k vysílači na kopci Tryvann. Norové mají na botách spikes, tak jim ta ledovatka tolik nevadí. Vrchol je obklopen velkými parkovišti, jsme u lyžařského areálu. Jeden vlek dokonce jezdí, asi 50 m dlouhý. Ve světle sklánějícího slunce tu tu děti mydlí ledový svah.
Je půl třetí, slunce barví nebe i stromy do oranžova, sníh je sytě modrý. Za půl hodiny můžeme sledovat západ slunce, fotíme tu studenou krásu a už za tmy si vyzvedáváme lyže. Teď honem do hotelu, převlíct a do města. Dnes je poslední den vánoční trh v parku kolem Nationaltheatret. Prodávají tam sušené losí a sobí maso, ve velké jurtě jsou výrobky Laponců – kožešiny, vyřezávané dřevo a vyšívané oblečení. Kupuju za Zdenkova svolení dřevěnou podložku pod čajovou konvici. Bohužel na ochutnání severského svařáku už nedojde.
Procházíme pěší zonou a hledáme restauraci s norskou kuchyní. Jsou tu většinou jen kavárny nebo pizzerie, taky sushi bary. Když už nás bolí nohy a máme centrum sem tam proběhnuté, smiřujeme se s norským samoobslužným bufetem. Já si dávám karbenátky s bramborem a mrkvovou kaší, polité hustou tmavou omáčkou, Zdenek rybu s hrachovou kaší. Ryba je skoro průsvitná a jakoby rosolovitá. Porce jsou vydatné, ale za 56 eur chuťově jen kantýna. Cestou do hotelu hledáme hospodu, která by měla na Štědrý den otevřeno, nacházíme jen jednu, Mona Lisa, francouzská brasserie.
22.prosinec
Dneska necháme lyže doma, vezmeme si ale hůlky a půjdeme na delší výlet. Vymyslela jsem okruh: nejdřív tramvají k sanatoriu a odtamtud po pěšině na 379 m vysoký kopec Greifsenasen. I tady jsou zbytky sněhu a jeden vlek.
Na samém vršku krásná dřevěná restaurace, opět s výhledem na fjord plný ostrůvků. Jezdí sem dokonce autobus, ale jak mi řidič ukazuje na jízdním řádu, jen v neděli. Tady by to na slavnostní večeři bylo hezké. Ale dnes mají poslední otevřený den. Fotíme výhled na protější kopec, kde se nad stromy vypíná skokanský můstek Holmenkollen. Jdu dovnitř, pár naparáděných Norů v tradičním oblečení sedí kolem stolků.
Fouká studený vítr, už je mi zima. Sestupujeme k jezeru Maridalsvannet a kolem něj směrem na Sognsvann. Míjíme hodně cyklistů i běžců, kteří z nedostatku sněhu joggujou po kopcích. Mezi oběma jezery jsou zalesněné kopce, šipky na odbočkách míří do nám neznámých míst, nikde ukazatel na Sognsvann. Štěrková cesta nás vede moc na sever, my ale musíme na západ. Pán venčící psa jen krčí rameny. Konečně dřevěná cedule k našemu cíli. Ale po jaké cestě! Úzká pěšinka plná kořenů a tůněk zamrzlých tenkým ledem, místy rozrytá jak od stáda sobů. Propadáme se do bahna, kloužeme a klopýtáme, ještě že k tomu máme ty hole. Jsou tři hodiny, začíná se šeřit, na odbočce zas jen ukazatele někam úplně jinam než chceme my. Najednou uprostřed hustého lesa stojí pán, dělá si ohýnek a kolem něj poskakují dvě děti. Cestu nám ale neporadí, prý tady dojdem jen k autobusu. Přecházíme ještě jeden hřebínek, pak konečně narážíme na širší cestu, ovšem zamrzlou jak kluziště. Konečně vidíme světýlka stanice metra a jezero. Tady jsme v létě na parkovišti přespávali, jdeme tedy k vodě. Na okamžik nekoukám na cestu a už ležím v rozmrzávajícím bahně. Jsem mokrá a špinavá od pasu dolů. Trošku se oplachuju, abych mohla do metra.
Máme ještě naplánovaný kulturní zážitek, Munch museum. Už za tmy vystupujeme z metra a míříme do parku, kde má museum být. Je mi zima, tak spěchám a míjím odbočku, tak trochu bloudíme parkem, než to najdeme. Za půl hodiny galerie zavírá, tak máme vstup zdarma. Obrazy Muncha se mi ale nelíbí. Namaloval toho hodně, je tu i jeho proslulý Výkřik. Honem do hotelu, zahřát a osprchovat.
S večeří dnes nejsme tak vybíraví, nacházíme hezkou pizzerii. Útulné prostředí a německy mluvící italský číšník. Platíme míň než včera v tom bufáči. Do hotelu to bereme oklikou kolem fjordu, chceme se podívat na Operu ve večerním osvětlení. V létě jsme jí zažili jak zářivý bílý krystal vyčnívající z vln moře. Za tmy má ale úplně jiné proporce, už se nám tak nelíbí. Možná taky kvůli ledovému větru, který se zvedá od vody.
V hotelu koukáme na předpověď počasí. Ještě zítra má být krásně, pak na vánoce pršet. Pojedeme tedy zítra do Lillehammer, tam je sníh. Mám zjištěné vlaky, ale Zdenek má lepší nápad: půjčíme si auto. Bude to pohodlnější a taky levnější. Sám surfuje v internetu a v jedenáct večer objednává auto na zítra devět ráno.
23.prosinec
S lyžemi v ruce pochodujeme do půjčovny aut, Zdenek vyřizuje formality a v půl desáté si to mastíme v malém Hyundai po dálnici na sever. Právě vychází oranžové slunce a šine se líně nad obzorem. Do Lillehammer je to 180 km, na mapě je kreslená dálnice, ale skoro podél celého dlouhého jezera Mjosa je stavba, tak se to vleče.
Lyžařské středisko Sjusjoen je 20 km nad městem. Tady začínají zasněžené silnice. Oblé bílé kopce jsou poseté daleko od sebe stojícíma chatama, kde tu bude centrum? Á tady, obchod, turisthytte, malé parkoviště. Zdenek preparuje lyže, máme oba klasické, je -6°C, pojede to na modrý. Nádherné stopy, zpočátku tři klasické a tři bruslicí, starý prašan se leskne ve zlatém poledním slunci. Beru si s sebou foťák na tu krásu. Zdenek mi za chvíli utíká, já stavím často na focení. Ve tři se máme sejít u auta.
Tak tady na těch stopách se jezdí slavný závod Birkebeiner! Jsou tu lyžařské rodiny, musher zapřažení za psa i normální běžkaři. Většinou jezdí klasicky, jen pár mladých ambiciozních skatuje. Tak jsem ráda, že jsem si podle Zdenkova vzoru vzala taky klasické lyže, nějak to sem víc patří. A stopa je perfektně vyfrézovaná, Zdenek mi dobře namazal, je to opravdu zážitek. Na rozcestích jsou mapky s kilometráží, tak i náhodný návštěvník stále ví, kde je a jak daleko to má do cíle. Což může být v horším počasí životně důležité. Ve dvě hodiny už slunce polehává na špičkách smrků a barví sníh do oranžova. Ve stínu začíná krajina tuhnout, světlo přechází do ruda a do fialova, sníh je šmolkově modrý.
Dobíhám k autu, kde už poskakuje Zdenek (já mám klíče od auta). Původně se chtěl jen trochu najíst a jít ještě běhat, ale rychle přituhuje, tak se rychle převlíkáme a jdeme do obchodu koupit pohledy, které tam hned házíme do schránky. Už za tmy sjíždíme do Lillehammer, kde nejdřív hledáme olympijský lyžařský stadion. Byli jsme se tu v roce 1993 s dětma podívat, ale teď to tu nepoznáváme. Zledovatělými serpentýnamy se dostáváme ke skokanskému můstku. Odtud je dobrý výhled dolů na město. Mráz ho zahalil do mlhy, která je zdola prosvícená stovkami světel. Lillehammer vypadá jak oranžové jezero pod tmavomodrým obloukem hvězdnatého nebe.
Zpáteční cestu do Osla přerušujeme v McDonald´s, abychom z hotelu nemuseli ještě jít ven na večeři. Za dvě hamburgerová menu platíme skoro 30 eur. Pozdě večer vykládáme lyže v hotelu a jedeme vrátit auto do podzemní garáže. Nejdřív hledat otevřenou pumpu. Jedeme za město a nacházíme jednu s nočním provozem. Přes dálniční nad- a podjezdy jsme dobloudili do garáže. Klíče máme vhodit do sejfu zabudovaného do zdi. Ten ale nejde otevřít. Voláme na SOS číslo a vzkazujeme, že si klíče bereme s sebou do hotelu. Unavení, ale spokojení padáme o půlnoci do postele.
24. prosinec
Celý Štědrý den má podle předpovědi pršet. Nespěcháme tudíž na snídani. Jaké je ale naše překvapení, že v deset hodin už mají všechno sklizené. Dnes se snídalo vyjímečně jen do 9.30. To nám ale nikdo neřekl. Vyprošuju od neochotného číšníka dva krajíce chleba a plátky sýra a šunky.
Co si počnout s takovým dnem? Všechna musea, výstavy i galerie jsou zavřené, restaurace taky. Vybavení deštníky se vydáváme na poloostrov s moderní galerií, který se nám v létě tak líbil. Cestou odevzdáváme klíče od auta. Ano, vědí že sejf zlobí a někdy nejde otevřít. U moře mi vítr ničí deštník, tak ho schovávám a přetahuju si kapucu. Procházíme pustými prolukami mezi dřevěnými a skleněnými fasádami nejmodernější části města, polostrov protkaný kanály a pospojovaný dřevenými mostky. Ta v létě příjemná všudypřítomnost vody teď neláká. Prostor mezi nízkými tmavými mraky a šedým zdivočelým mořem bičuje vodorovný déšť. Pokouším se fotit, ale objektiv je okamžitě mokrý.
Jdeme se zahřát do House of Oslo, obchodního domu s nábytkem, bytovými doplňky a vybraným oblečením. Jakto že tady mají otevřeno? Tři patra spojená atriem, v kterém se vznášejí dva osvětlení andělé. Tady mají krásných věcí, tady by se nakupovalo! Zdenek, který nejdřív bez zájmu postával u andělů, pak neodolal a pár obchodů prošel. A dokonce si koupil černou svíčku ve tvaru losí hlavy!
Od mola jezdí přívoz přes fjord na poloostrov Nesodden. Platí na něj naše Rutter permanentka, tak se svezeme. Před odjezdem si v malé samoobsluze kupujeme něco k jídlu a pak už se v krásné lodi s velkými okny houpáme ve vlnách. Půl hodiny tam, deset minut pausa, a zase zpátky. Aspoň hezky oschneme. Až po vystoupení zjišťujeme, že jsme jeli načerno. Máme lístek jen na zonu 1, a tohle už byla zona 2. Než se setmí se ještě zajedeme autobusem podívat na poloostrov Bydgoy, kde je museum Kon-Tiki a lodi Fram. V jízdním řádu jsem zjistila, že poslední asi kilometr musíme jít pěšky, že k museím zajíždí autobus jen někdy. Jdeme mezi honosnými vilami, okna svátečně osvětlená, vevnitř je určitě teplo. Autobus kupodivu jezdí, tak zpátky už pojedeme.
V hotelu se házíme do gala a jseme na štědrovečrní večeři do Mona Lisa. Naše recepční nám tam telefonovala, ale prý se nemusí nic zamlouvat, místa dost. Lokál je ale přeplněný, jen venku pod markýzou a plynovými hořáky je místa dost. Tam sedí jen pár otužilců, asi Norů. Nám přidělují malý stolek vedle dvou Japonek, které si objednaly tatarský biftek a teď nevědí co s tím. Nám jídlo chutnalo, dali jsme si k tomu víno, 1 dl za 8 eur. Zdenek mi přinesl vánoční dárek, můj oblíbený parfém. A já jsem mu v hotelu položila na postel předplatné na časopis MountainBIKE a knížku allgäuských panoramat.
25. prosinec
Dnes už je zase sucho, snídaně se podává do půl jedenácté, tak máme na vše dost času. Pojedeme zase do hor nad Oslo, ještě jsme neprošli od Holmenkollen k jezeru Sognsvann. Jdeme nalehko, chceme běžet. Jak víme z minula, jsou na cestách ledy, tak si bereme hole. Ve výtahu ale Zdenek zjišťuje, že z jedné ztratil hrot. S jednou hůlkou se mu nechce, tak obě vrací do pokoje a já tam solidárně moje taky nechávám. Třeba po tom včerejším dešti budou ty cesty rozmrzlé. Jedeme zas naší známou trasou přes Holmenkollen, ale tentokrát až na konečnou Frogneseteren. Odtud nevede žádná přímá cesta k našemu cíli, musíme přes kopečky cik cak, směrem na Ullevalseter, kde jsme v létě jeli na kole.
Nejdřív to jde, ale v lese jsou cesty jak kluziště, které vede z kopce a do kopce. Běžíme po okraji ve zmrzlé trávě nebo příkopem. Tam ale číhá pod tenkým ledem hluboké bahno, do kterého se záhy bořím. Zdenek chce přejít na druhou stranu cesty, padá, jede po zádech z kopce a volá o pomoc. Než stačím vytáhnout foťák tak brzdí na štěrku. O kus dál padá na hlavu. Že mu teče krev zjišťujeme až v hotelu. Potkáváme dvě Norky, ptáme se na cestu. Nevědí, ale doporučují držet se pouličního, zde pocestného osvětlení. To je dobrý nápad. Ne že by světla svítila, jsou zapnutá asi jen když jsou tu udělané běžecké stopy, ale aspoň vedou do civilizace. Nejsložitější jsou křižovatky cest, tam musíme přes led. Šourám se jak stoletá babička, přesto mi ujely nohy a já bolestivě dopadám na tvrdé. I jedna hůlka by nám tu byla dobrá. Přicházíme konečně k ukazateli k našemu jezeru, ještě 4 km. Pak ale šipka odbočuje do mlází a vede prudce do kopce. Tady si polámeme nohy, to tedy ne, vracíme se radši zpátky na širokou cestu. Začíná se šeřit, za chvíli nebude vidět na ukazatele, klušeme podél ledů pokud možno rychle. Zdenek zase padá. Vydává ze sebe takový výkřik, že jsem si jistá že má něco polámaného. Co bych tu s ním dělala? Naštěstí si „jen“ narazil žebra. Začíná drobně pršet a cesta z kopce je hladká jak tobogán. Přelézáme z jedné strany cesty na druhou už radši po čtyřech, máčíme si kolena i rukavice. Zdenek má zlepšovák. Vzal si do ruky kámen a tím se zabodává do ledu, když přelézá led.
Už se těším do tepla vláčku, ale když se v dálce objevují světýlka nádraží, Zdenek říká, že nepojede, že je na to moc mokrý, měli bychom radši běžet. Od nádraží je to z kopce, taky tu už není žádný led, tak běžíme tmou vstříc zářícímu městu pod námi. Až na poslední stanici z Majorstuen k hotelu jedeme metrem, abychom nemuseli běžet mezi auty.
Na večeři jdeme blízko hotelu do malého bistra, jsme utahaní, nechce se nám nikde vláčet. Nechávám Zdenka dřímat nad kuřecím stehnem a jdu se podívat na nádraží. Zítra jedeme brzo ráno na letiště a musíme si zakoupit jízdenku, tak se chci podívat, kde jsou automaty a kde správný vchod, abychom ráno s batohy nebloudili. Automat má povely i v angličtině, tak ho testuji až k zaplacení. Je to jednoduché, to ráno snadno zvládneme.
26. prosinec
Nemáme moc času. Snídaně je od půl osmé a nám v deset letí letadlo. Musíme stihnout vlak v 8.15. Za svitu měsíce pochodujeme ke stanici Nationaltheatret. Na nádraží mířím k automatu, Zdenek na mě ale nečeká a jde dál. Když chci zaplatit jízdenky, nebere mi automat kartu. Ani kreditní, ani debitní. Ani peníze v hotovosti. Co teď? Ještě je tu škvíra na mince, těch ale nemám tolik. Běžím tedy s oběma batohy před nádraží do kiosku, prodavač se zdráhá mi proměnit. Přemlouvám ho a zpocená ženu do nádraží, automat mi nebere ale ani mince. A Zdenek nikde. Co mám dělat? Kolem jde metař, žádám ho o pomoc. Jemu se daří přimět tu bednu spolknout mých 105 korun. Bylo tam ještě jedno nepopsané tlačítko, aha. Letím za Zdenkem, ten si klidně čeká u jezdicích schodů a diví se kde jsem tak dlouho. Za tři minuty to jede, honem na nástupiště. A už je tu vlak. Zdenek ale sedí na lavičce a odmítá nastoupit. Prý to není náš vlak. Stojím uvnitř a nohou blokuju fotobuňku, Zdenku to je náš vlak, honem. Na poslední chvíli nastupuje. Jeho zmátlo, že na tabuli byl název konečné stanice, a ne letiště.
Konečně vystupujeme, honem k check-in, kde to je? Slečna za přepážkou nám nechce vzít lyže, ukazuji jí potvrzení, že jsou nahlášené. Někam telefonuje a pak nám lyže bere, za mírný poplatek 60 eur. To je v Norsku levné, ne? Odevzdat lyže a zařadit se do dlouhé fronty před scanner. Světelná tabule ukazuje, že tam budeme čekat 28 minut. A nám to za 30 minut odlítá. Zdenek odmítá podlízt sňůru, tak s ním čekám a nervy ve mě hrajou. Pak ještě musím vydolovat počítač do rentgenu, doufala jsem že mi to projde jako v Mnichově a nebudou ho chtít vidět. Konečně jsme venku, náš gate je na druhé straně letiště, a na tabuli svítí nápis že už zavírá. Utíkám co to jde, letuška v gate už balí fidlátka. Ještě za mnou jde jeden, hlásím. Zdenek, jistý že já to zařídím, klidně dokráčel. No vidíš, času bylo dost, hlásí v letadle, když čekáme než nám cestující před námi uvolní uličku. Za odměnu si sedám k oknu.
Sousedka v letadle tvrdí, že nepamatuje kdy bylo naposledy Oslo o vánocích bez sněhu. Zato my si to budeme pamatovat. A příště pojedeme lyžovat radši někam víc na sever. Jelikož ale vše špatné je k něčemu dobré, dostali jsme se tak na místa, na která by při lyžování nezbyl čas. A lyže jsme nevezli zbytečně, Sjosjuen bylo nádherné.
© {1995-2025} Travel. https://inleo.io/profile/travel.helena