Naše druhá celodenní cyklotrasa roku 2001.
Opět pouze v češtině.
Vyjedeme brzy ráno a podíváme se do Brd v dobách, kdy zdejší vojenský prostor byl plně funkční.
Navštívíme ovšem pouze dovolené, okrajové části s hradem Valdek, kde vojáci návštěvníky běžně tolerovali.
Je 6. červenec 2001. Vyjíždíme v 7:30. Projíždíme Plzní až na Božkov, kde jsou pěkné lidové statky, ale také veliký kopec. Na jeho vrcholu staneme v 8:00 hod. Okolo tvrziště a pomníčku tragicky zahynulého řidiče si to šineme do Letkova. Po levé straně se díváme na „Božkovské Gabčíkovo“, odkaliště popílku z plzeňské teplárny. Ještě, že je státní svátek. Ve všední den zde totiž projíždí spousta náklaďáků s popílkem a pokojní obyvatelé Božkova si právem, ovšem marně, stěžují na hluk a prach. Všimneme si i veliké stavby na obzoru, plzeňského hypermarketu TESCO, jehož reklama je zdaleka viditelná. Objíždíme přejetého krtka. Silnice vede mezi poli. Okolo malé kapličky sjíždíme do Letkova. Všude kolem nás je spousta letadel, jak již napovídá sám název této obce.
LETKOV. 811. Prům. rychlost 15,5 km/h, ujeto 12 km. Celkem upravená ves s ucházející silnicí. Odbočujeme doprava na Tymákov. Je vzdálen 4 km, což nám oznamují nové směrovky. Silnice se začíná trochu zhoršovat. Míjíme množství přejetého hmyzu. Na ovocných stromech podél cesty nás vítají zpěvem ptáci.
Na 14. kilometru míjíme odbočku na Jandovy skalky. Náhle se nám otvírá pohled na obec Tymákov. Svištíme rychlostí kolem 45 km/h. V dálce si všímáme začínajících kopečků Brd v mlžném oparu.
TYMÁKOV. 16 km. V obci využíváme naši nedávno objevenou zkratku – kolem nově opravené polygonální kapličky doprava. Zkratka vede do kopce. Usilovně šlapeme a z místního hospodářství nás povzbuzuje bučení hovězího dobytka a vydatné kvokání slepic.
Vyjíždíme až v MOKROUŠÍCH, malé obci, navazující přímo na Tymákov. 17 km. Míjíme hybrid obecního úřadu a požární zbrojnice. Zde nás vítá vrkání divokých holubů a zvláštní automat na vodu, který nám připomíná jízdenkový automat MHD v Plzni, staršího typu. Je ale plně funkční, o čemž jsme se přesvědčili v minulých letech, kdy nám za pár korun poskytl mnoho vody. Sice nevalné kvality, ale v horku jsme s ní byli velmi spokojeni.
Míjíme kapličku z r. 1884, podobnou té v Tymákově. Vyjíždíme z Mokrouší. Přímo proti nám jsou hluboké lesy Chácovského a Kozelského polesí. 18 km. Okres Rokycany se nám hlásí na perfektní silnici s novými krajnicemi již v 8:45.
Pokračuje po kvalitní spojnici Šťáhlav a Rokycan směrem na Rokycany. Okolí této silnice je velmi upravené, louky s nově vysázenými stromky jsou plné zabalených balíků sena. Spotřeba pití začíná vzrůstat a vadí nám mokrá záda pod batohy, které jsou zatím stále těžké, plné jídla. Směřujeme na severovýchod, jak ukazuje můj nový kompas. Před námi se stále zjevují v mlze zahalené kopečky Brd, jakožto i vrchovina Radeč s TV vysílačem. V osadě Němčičky odbočujeme doprava na Rakovou a vjíždíme na horší silnici do chladného lesa. Místo nám připomíná podobnou krajinu u Spáleného Poříčí, neboť i zde je chládek a vlhká silnice, i když je venku třeba 40 st. C. Také zde teče malý potůček. Příkopy jsou plné sladkých lesních jahod.
Vítr zesiluje a stává se teplým. Obloha – skoro jasná. Míjíme malé jezírko, vlastně rybníček pod vysokou skalou, v němž určitě ještě sídlí kachnička, která nám zde před pár lety schroustala skoro celé sušenky. Nedávno zde také natáčel americký filmový štáb nějaké záběry se slavnými herci (!!!), přičemž kompars jim dělali skoro všichni obyvatelé obce Raková.
RAKOVÁ. Celkem upravená obec s prudkou stoupavou zatáčkou. Míjíme památník obětem 1. svět. války a kapličku čtvercového půdorysu. Projíždíme dokonce i kolem obchodu s „mobilními“ potřebami a starobylé zelené pumpy, tech. památky, která připomíná kolo parních lokomotiv.
VESELÁ. Krásně upravená obec s vykachlíkovanou autobusovou zastávkou a malými rybníčky. Prům. rychl. 14,9 km/h. Míříme na Mirošov, 4 km doleva. Jedeme celkem po rovině, mezi poli a lesy. Cestou potkáváme minimálně cyklistů, ale i automobilistů. Přetínáme žlutou značku a míjíme rekreační osadu a kemp. 9:25. Vjíždíme na novou silnici, aniž by bylo patrné, proč. Není zde totiž hranice okresu, jak je to u nás běžné. Ujeto 29 km. Šlapeme pod klenbou listnatých stromů a pozorujeme, že v okrese Rokycany není úroveň komunikací vůbec špatná. Vyjíždíme z lesa místem s názvem Holubí kout. Krajnice jsou vysypané štěrkem, provrtaným děrami od nejrůznějších hlodavců. Málem přejíždíme myš. A co je to před námi? Vidíme pouze konec názvu obce, neboť značka je poškozená – ohnutá. Přijíždíme blíž a zjišťujeme: Značka není ohnutá, ale ulomená, neboť je z plastu. Čteme „OŠOV“.
Takže MIROŠOV! Pokračujeme Veselskou ulicí, celkem upravenou, do centra městečka. Vítá nás zajímavá značka s nápisem „Silnice bez krajnic“, čemuž docela dobře věříme.
Na mirošovském Náměstí Míru není ani živáčka, jen krásně upravený barokní kostel s modrobílou fasádou, který fotíme.
Na špičce jeho báně se leskne dvojramenný byzantský kříž, což je v záp. Čechách ojedinělým jevem.
Zastavujeme proti obecnímu úřadu, pardon, proti městskému úřadu města Mirošova a usedáme na zachovalou lavičku. Nalevo od nás zpozorujeme opuštěný tovární komín s čapím hnízdem a vpravo od něho starou faru, na které se v 19. stol. scházeli významné osobnosti české literatury. Je tu klid. Promýšlíme náš další postup. V 10:00 vyrážíme na další cestu. Ujeto 32 km. Objíždíme zprava mirošovský zámek, který by potřeboval opravit.
Na konci města dojíždíme pomalu jedoucí traktor, který za sebou táhne jakousi malou cisterničku, ze které se neustále vylévá bílá tekutina. Vypadá jako mléko, ale může se jednat i o nějakou chemikálii či hnojivo. Nejsme si jisti a proto se držíme v bezpečné vzdálenosti a sledujeme, zdali kapalina nereaguje s asfaltem. Traktor nás značně zdržuje, jede rychlostí kolem 15 km/h. Cesta vede naštěstí s kopce. Odvážně přidáváme a traktor mizí za námi v dáli. Rychlost udržujeme na 30 km/h. 34 km. Opouštíme Mirošov. Potkáváme množství cykloturistů na silnici mezi poli, lemované malými kopečky a ovocnými stromy. Na kopci pod Hrádkem zpozorujeme vysílač podobný radiolokátoru Tamara.
DOBŘÍV, městečko pod horami. 35 km. Upravené městečko, lidé zde pilně pracují na zahrádkách, sekají trávník. Naše prům. rychlost se zvyšuje na 15 km/h. Koutkem oka zahlédneme nízkou budovu dobřívského hamru. (3) Přejíždíme potůček Kudibál a odbočujeme doprava na Strašice. Průjezd Dobříví byl artistický kousek. Opravuje se zde totiž silnice a vyfrézovaná místa zde zůstávají mnoho dní, týdnů či snad dokonce měsíců. Vyhýbáme se jim, ale někdy to prostě není v našich silách. Za Dobříví se začínají projevovat hory. Po pravé straně nám hrozí cedule se zákazy a hranicemi vojenského újezdu – Vojenský výcvikový prostor Jince, zákaz vstupu, nebezpečí ohrožení života. A místní poklidní občané zde sbírají houby a jiné lesní plody.
Míjíme miniaturní benzínovou pumpu s jedním stojanem a vzorkovnu dřevěných výrobků. Silnici zprava lemují cesty s betonovými protitankovými zátarasy pyramidálního tvaru. Projíždíme kolem pomníčků a samoty Bébrovna. Po pravé straně nás stále provází svahy hor, porostlé hustě smrkovými lesy s nezkaženou přírodou, prakticky nedotknuté lidskou rukou. Přejíždíme i křišťálově čistý Ledný potok, tekoucí přímo z Padrťského polesí. V lesích po naší levé ruce se ukrývá mlýn Melmatěj a zříceniny tvrze Vimberk.
Silnice je přímo vynikající kvality s profesionálně zalepenými dírami. Čtyřicátý kilometr. Již vidíme červenou špičku Strašického kostela. Vpravo na odbočce do kasáren, se dějí věci! Opravuje se zde most způsobem vpravdě velkolepým. Ačkoliv potok je maličký, mostík je kolosálních rozměrů.
Zanedlouho narážíme na krajnici hustě posypanou borovými šiškami, které naše pneumatiky hlasitě chroustají.
Před Strašicemi se rozkládají vlhké louky s balíky sena, které když bychom odvalili (raději nezkoušet), poznali bychom celé myší rodinky.
STRAŠICE. 41 km. 10 43. Městečko s kostelem sv. Vavřince, jehož názvu sice odpovídají fasády některých domů, ovšem jsou zde i krásně opravené roubené chalupy. A také nechvalně známá kasárna. Strašické domky jsou roztahané po větší ploše dvou částí, oddělených od sebe pruhem silnice. Stále směřujeme na severovýchod. Vyjíždíme ze Strašic kolem tzv. vojenské silnice; tankodromu, která je tvořena ze samých panelů.
SMOLÁRNA. Malá osada v hloubi lesa, tvořená několika opravenými domy. Dříve zde stávaly pece na výrobu kolomazi. Maximální povolená rychlost je zde 50 km/h. Děkujeme větru, bez něhož by byl žár nesnesitelný.
Okres Beroun dosažen. Prům. rychlost 14,8 km/h. Ujeto 44,8 km. Rychlostí kolem 40 km/h sjíždíme do údolí směrem Komárov. Cesta vede smíšenými lesy a provoz je zde minimální, alespoň ve svátek. V lese nedaleko Olešné zastavujeme, abychom si dali dobrý oběd. Příjemné chvíle nám brzy znepříjemňuje otravný hmyz. Útočí na mě dva velcí ovádi; silné bzučení a vzápětí bolest paralyzující svaly na noze i ruce. V 11:22 rychle ujíždíme pryč z onoho neblahého, proklatého místa.
OLEŠNÁ. Menší ves ulicovitého typu. Je 11:27. Ujeli jsme 48 km. Náves je celkem upravená, stejně tak jako malý parčík. Nově opravená kaplička se šindelovou střechou, roubené domy. Na dvojité tyči nám oznamuje konec obce nová dopravní značka. Opouštíme Olešnou a na mé kůži se začíná objevovat puchýř, jehož průměr se blíží k jednomu centimetru. Ty sviňuchy...
50,7 km. JIVINA. Miniaturní vesnička. 15,2 km/h prům. rychl. Čistý čas jízdy 3h 22 min. Prudce sjíždíme zatáčkami do brdského údolí. Nádherná krajina, město na dohled. Moderní město, vidíme paneláky, sídliště a tovární komíny. Doufáme, že název města neodpovídá skutečnosti. V 1145 odbočujeme okolo hostince Na růžku.
Jsme v KOMÁROVĚ. Stoupáme do táhlého kopce až na konec města. Všímáme si malého obchůdku s elektronikou v malé boudičce vlevo u silnice.
PTÁKOV, malá víska navazující na Komárov. 54 km, 1150. Upravená obec. Míjíme odbočku do obce Kleštěnice. Vjíždíme do CHALOUPEK, maličké obce, opravdu plné chaloupek, ležících na úpatí Brd.
Odbočujeme doleva na NEŘEŽÍN, který je vzdálen 2 km. Ujeto 54,9 km.
Před námi leží velká údolní nádrž Záskalské, obležená koupajícími a slunícími se lidmi. 56,5 km. 12:03. Vjíždíme do obce, ležící mezi dvěmi horami (Jedová h., 536 m n. m. a Beranec, 662 m n. m.). Na jihu vidíme Malou Vísku. Přejíždíme malý mostík a čistý Červený potok. Na návsi u kapličky se dáváme doleva. Míjíme nádherně opravený komplex budov připomínající šlechtická sídla s bohatou zahradou, který je pravděpodobně sídlem nějakého bohatého podnikatele. Patří k němu i pozemek o rozloze šesti klasických zahrad a červené Ferrari Pokračujeme kamenitou cestou okolo „lesního parkoviště“ se zákazem stání. Je zde množství aut. Odbočujeme vpravo a vzápětí již stoupáme smíšeným lesem. Opouštíme poslední neřežínské chalupy. Čeká tu na nás velký, statný hnědý pes, boxer uprostřed cesty, takže rychle zpomalujeme na minimum a ploužíme se kolem něho s maximální opatrností. Pes si nás naštěstí nevšímá. Před našimi koly uskakují malé hnědé žabky do bezpečí příkopů.
Na lesní křižovatce odbočujeme vlevo kolem malých kopečků zeminy. Přejíždíme krátkou louku a vyjíždíme kopeček se sklonem snad 50 stupňů. Uf. Blížíme se k Jedové jámě, malému místu o průměru asi tak deseti metrů, obehnaném červeně natřeným plotem. Rychle do stínu, slunce nepříjemně praží. Před našimi zraky se otevírá obrovský vstup do hlubin země, šachta o průměru asi 3 metry, hluboká údajně kolem osmdesáti metrů. Údajně se tu kdysi těžila rtuť. Před léty do ní někdo spadl a jáma se stala jeho věčným hrobem. Foto je velmi obtížné, bude asi tmavé. Z hlubiny na nás dýchá smrdutý, jedovatý a smrtící dech. Na člověka tu padá zvláštní tíseň.
Vhazujeme do jámy velký klacek (kámen nebyl k nalezení) a pozorně nasloucháme. Rachot, jak větev naráží do stěn šachty, se pomalu vzdaluje. Počítáme osm sekund. Následuje dutý vzdálený úder. Z jámy se již ozývá jen slabý šustot kamínků. Pravděpodobně šachta dále pokračuje vodorovně, či je její ústí zakryto poklopem, mříží, či snad naházenými předměty. Pokoušíme se o primitivní zjištění hloubky šachty. Na rybářský vlasec navazujeme klacek a spouštíme jej do jámy. Vlasec jsem doma změřil a zjistil jsem přibližnou, dostupnou hloubku jámy 10 metrů.
59 km. Vracíme se k honosné vile v Neřežíně, těsně před ní se obracíme vpravo nahoru směr Valdek. 13:10. Projíždíme otevřenou závorou do vojenského prostoru Jince. 60 km. Čekají nás nejen kvalitní silnice, ale také prudké kopce. Projíždíme nezkaženou přírodou, je úplně jasno a cesta vede do kopce. Tichounce míjíme kasárna, která vypadají jako horské boudy. 13:48. 61,5 km. Čistý čas jízdy 4 h, prům. rychl. 14,0 km/h. Kodrcáme přes parkoviště doprava a po lesní cestě přímo na chatrný dřevěný most do hradní brány.
VALDEK. Spíše jej tušíme, než vidíme před sebou; je zakryt bujným rostlinstvem za dvěma příkopy. Rozsáhlá a celkem zachovalá zřícenina skrývá zajímavá zákoutí. Táhneme své železné oře kolem velké kulaté věže až do zřícenin hradního paláce. Dochovalo se tu mnoho zdí i hradeb.
Vůbec nic nenasvědčuje tomu, že jsme ve vojenském prostoru, neboť je zde takové množství turistů i rodin s dětmi, až nás to udivuje. Fotíme věž a vylézáme na hradby. Je tu pěkný výhled na Brdy a na samotnou hradní věž s portálem.
Promýšlíme náš další postup a pak se vracíme ke kasárnám. Po té samé silničce, po jaké jsme přijeli, pokračujeme dál do hlubin lesů. Cestou potkáváme spoustu civilistů. Na první označené křižovatce odbočujeme doprava. Jsou zde zcela nové značky, ale i staré, zcela prostřílené.
Míjíme dvě neoznačené odbočky: první vpravo a druhá vlevo. Odbočujeme doprava na trojúhelníkové křižovatce na celkem slušnou penetrovanou cestu. Nad hlavami nám pisklavě křičí draví ptáci. Na první křižovatce trojúhelníkového tvaru s maličkými značičkami se dáváme doprava na písečno-kamenitou cestu se zbytky asfaltu. První odbočka vpravo – daleká rovná cesta do hor. Objíždíme novou závoru. Cesta je prašná a stáčí se doprava a po chvíli doleva. V prvním zákrutu cesty je sotva znatelná travnatá odbočka vlevo. Travnatá cesta se rozdvojuje. Míříme po ní opět doprava. V okolí začínají přibývat velké kameny. Zanedlouho již něco velkého prosvítá vpravo mezi stromy. Skála. Směřujeme cestou necestou mezi stromy přímo k ní. Již ji vidíme. Jindřichova skála, tyčící se jako veliký ostrov v kamenném moři. I proti slunci je to nádherný pohled.
Zajišťujeme svá kola a stoupáme mezi hromadami kamenů vzhůru. Obtížně šplháme kamenným mořem, přidržujeme se výčnělků velkých ostrých kamenů a konečně stojíme na vrcholu Jindřichovy skály. Otevírá se nám překrásný výhled na severovýchodní část Brd, přímo před námi je Valdek, maličký a zcela utopený v moři lesů. Kromě Malé Vísky nalevo není vidět žádná civilizace, jen lesy. Od zřícení do hlubiny nás odděluje staleté ozdobné zábradlí, celé zrezivělé, ale pevné, i když na některých místech již poškozené zubem času. Pokocháni pohledem sestupujeme dolů mezi kameny obrostlými mechem a lišejníky. Vracíme se ke kolům. Jízda zpět Neřežína byla rychlá, chvílemi jsme přesahovali 60 km/h. 15:54 (No to je hezký!) Na shledanou, Brdy! Je veliká škoda, že jejich velká část není přístupná veřejnosti. Ale alespoň se tak zachová jejich nezkažená příroda. Vždyť turisté by jim na kráse svými odpady a hlukem rozhodně nepřidali.
16:20. Táhlým stoupáním opouštíme Komárov. Obloha je bez mráčku a vedro nesnesitelné. Ještě, že nejhorší období vysokých teplot jsme strávili v chladných lesích. Ujeli jsme 80 km. Záplatovanou silničkou mezi poli míříme ke Kařízku. Vpravo se nám otevírá zajímavý pohled do kraje, přičemž jeho dominantu tvoří královský hrad Točník na vysokém kopci, tvořící s níže položeným Žebrákem ojedinělé souhradí v ČR.
Na křižovatce odbočujeme doprava. Najeto 81 km. Míjíme lapače hmyzu a po zvláštní, skoro bílé silnici, lemované uhelným prachem, míříme do lesa se jménem Dlouhá leč. Zde v příkopě nalézáme dokonce i stařičký vysavač s vařičem, které sem vyhodili nepořádní automobilisté. 84 km, za ostrými zatáčkami dosažen okres Rokycany. Prům rychlost klesla na 13,4 km/h. Musíme přidat. 1640, bohužel.
6 h čistý čas jízdy. KAŘÍZEK. Malebná obec, nechybí zde ani roubené domy. Po krátké diskusi odbočujeme doleva po červené značce – zkratka směrem na Mýto. Z Kařízku svištíme rychlostí kolem 50 km/h, čas nás tlačí. Kraj je zde plný rybníků, velký Dolejší Kařezský rybník a menší Hořejší Kařezský rybník, Bechyňský rybník a maličký rybníček Němec hned u silnice.
Vzápětí již vjíždíme – hádejte kam – do Kařízku – Druhé části obce. Čeká nás kilometr po kvalitní silnici, pak se napojíme na E50 a pojedeme maximální rychlostí domů. Prosvišťujeme osadou Kařízek. Čistý čas jízdy 6h 12 min. Přijíždíme na první železniční přejezd na trase, kde ztrácíme cenné minuty před staženými závorami.
90 km. Vjíždíme na E50. Nachází se v těsné blízkosti dálnice D5, kde to sviští jako o závod, ale tady, tady můžeme svištět pouze my, v což doufáme a nabíráme rychlost. Směrujeme na jihozápad. Dálnice je v pěkném stavu, ale i naše hlavní silnice není k zahození. Zvláště kvůli mírnému provozu zde.
Do MÝTA vjíždíme rychlostí 29 km/h. Ujeli jsme 91 km. Vítá nás zde opravené centrum, zvláště kostelík s čtverhrannou věží. Dáváme pozor na nebezpečné okraje silnice, takže si sotva povšimneme Podmýtského rybníku.
HOLOUBKOV. Obec s výstavním podlouhlým rybníkem po levé straně silnice. 95 km. Vidíme i panelové sídliště a moderní vily.
99,5 km. SVOJKOVICE, nezajímavá to obec, až nato, že se tudy dá jet až 50 km/h, čehož samozřejmě využíváme.
Na odpočívadle odstraňujeme problém s brzdami. Náhle se nám nové síly vlévají do žil. Rychlostí 49,8 km/h předjíždíme pomalého cyklistu na horském kole a ocitáme se v BORKU, předměstí Rokycan. 100,5 km.
102 km, 17:50.
Vjíždíme do ROKYCAN. Po pravé straně nám vyrůstá nová milionářská čtvrť, dokonale upravená. No, ale my svištíme na svých ořích dál. Všímáme si architektonicky zvláštního kostela, v jehož těsné blízkosti je panelák. Jedeme jednosměrnou ulicí, která odvádí dopravu z hlavní silnice. Chvílemi přejíždíme úseky s dlažebními kostkami. Konečně opouštíme Rokycany po neblahé křižovatce.
Čeká nás dlouhý kopec po E50. A my se mu hodláme postavit. Kolem opuštěného supermarketu směřujeme přímo na západ. Smažíme se mezi dvěma ohni. Rozpálená silnice a horké slunce nad námi. A do toho ten nekonečný kopec. Ujeto 106,9 km na vrcholu první části kopce. Už nás zase zdržuje traktor. Jede pouze 20 km/h a to s kopce!
Před sebou máme vesnice jako na dlani: Klabavu, Ejpovice, Dýšinou i Kyšice s vodními nádržemi a lesy nad nimi. Ovšem traktor nás stále zdržuje, musíme zpomalit na 18 km/h a držíme se za ním v bezpečné vzdálenosti tak, aby se mezi nás a traktor mohla zařadit auta (je zde totiž zákaz předjíždění).
110 km. Vypito cca 4l tekutin. EJPOVICE, vlastně jejich malá část s pár domy. Začínáme šplhat. Prům. rychl. 14,9 km/h. 18 21. Stále šplháme po rozžhavené koleji – sluncem osvícené krajnici vzhůru. Pomalu, ale jistě. Nohy pracují jako roboti a také veškerá mysl i energie se soustřeďuje právě v nich.
18:26. Vyjeli jsme Ejpovický kopec. Přímo pod námi se nachází pískovcový lom. Zastavujeme a díváme se na Vršíček, malý kostelík na kopečku nad Rokycany. Vidíme jeho tři kopule, napůl ukryté v lese.
Po slušné vozovce nás vítají KYŠICE. Zkracujeme si to po místních komunikacích, nově vyasfaltovaných. Po tvářích nám stékají pramínky slaného potu. Musí být tak kolem 30 stupňů ve stínu. Obloha je absolutně jasná. Opouštíme tuto pěknou obec v dosahu městské MHD.
Sjíždíme do Červeného Hrádku a jen o vlásek míjíme patník, nebezpečně trčící do silnice.
PLZEŇ – ČERVENÝ HRÁDEK. 18:42. Max. rychl 60 km/h. 115 km. Čistý čas jízdy 7h 40 min. Prům. rychl. 15,1 km/h. Malá kaplička na návsi a zvítězili jsme – jsme V PLZNI!
18:51 PLZEŇ – DOUBRAVKA. 118 km a 19:28.
Konečně doma. Naši únavu bohatě vyvažují zážitky z dnešního dne, které si budeme pamatovat snad desítky let.
