Sierra de Guadarrama offers much more than just the donkeys you may admire in my post covering the first day of our hike. It is also a popular goatspotting spot. The Iberian ibex was reintroduced to the area in the 1990s, and the steep, boulder-strewn rocks are an ideal habitat for these animals—definitely more suited to them than to people. While it is impossible to predict where you would run into wild goats, we had high hopes of spotting some around El Yelmo. My girlfriend has been there many times and knows the goat paths. For readers familiar with Don Quixote, the epic novel by Miguel de Cervantes, the name El Yelmo might ring a bell. The peak is shaped like the Yelmo de Mambrino, the helmet of the fictional Moorish king.
Pokud jde o zvířenu, v Sierra de Guadarrama nepotkáte jen osly, na které jste asi narazili v minulém článku. Žijí tu i divoké kozy. Koukám, že česky je to kozorožec, konkrétně kozorožec iberský. Ve větších počtech je sem zoologové začali znovu vypouštět v devadesátých letech minulého století (jak to říct hezky česky? Kozorožec tu žil, pak ho skoro vyhubili, a pak ho sem znovu vypustili...) a skvěle se mu tu daří. Není divu, terén je spíš pro jeho kopýtka než pro lidská chodidla. Kozorožců je tu každopádně plno, ale není úplně snadné odhadnout, kde na ně zrovna narazíte. T. už naštěstí má Guadarramou své zkušenosti, a tak jsme vsadili na El Yelmo. Vrchol se jmenuje po přilbici maurského krále Mambrina z Dona Quijote. Tohle je prý jasné všem Spanělům, tak snad to bude jasné i alespoň několika Čechům. Já tu knihu ve španělštině taky ještě nečetl.
Our day started with another animal encounter—a somewhat voyeuristic one. The donkey that kindly supplies the “Refugio” seems to enjoy watching people handle their morning routines by the spring. All forgotten - the dinner and breakfast were worth it!
Ale první zvíře, na které jsme ráno narazili, nebyl kozorožec. Oslice, která zásobuje refugio, je tak trochu voayer. Očividně ji bavilo sledovat, jak se lidé u pramene věnují své ranní očistě. Ale s plnými žaludky jsme jí rádi odpustili.
Teeth brushed, water refilled (there are plenty of springs like this one, so you usually don’t have to worry much about your water supply, but we played it safe and took enough for the day), and we were ready to hit the road—or perhaps the rock. From the Refugio, we needed to gain some altitude to reach Collado de la Dehesilla, a saddle at the border of the goat territory.
S vyčištěnými zuby a lahvemi plnými vody jsme byli připraveni vyrazit na další pochod. V téhle části hor je sice vody docela dost a za den narazíte na několik pitných pramenů, ale my jsme hráli na jistotu a nabrali si vodu na celý den. A začali šlapat do kopce, vstříc sedlu Collado de la Dehesilla, které je zhruba na hranici teritoria, ve kterém se kozorozi běžně pohybují.
As it was spring, everything was in bloom, including wild lavender. You can smell its heady scent several meters away, which is handy given that hikers cannot shower in the mountains.
Takhle uprostřed jara všechno kvete. Včetně divoké levandule, která opojně voní na metry daleko. Což je určitě super, když jdete ve větší partě tři dny nesprchovaných horalů.
The saddle offered classy views, but there were still hours of hiking ahead, so we didn't stay long, refreshed ourselves, and moved on.
Ze sedla byl docela hezký výhled, ale před námi bylo ještě několik hodin cesty, a tak jsme se jen rychle občerstvili a vyrazili dál.
Before spotting the first goat, I noticed this lizard guy. Unlike others of its kind, this one was willing to pose. Cool coloring!
Ještě před kozorožci mi zapózovala tahle ještěrka. Na rozdíl od všech ostatních to měla docela na háku a nechala mě přijít dost blízko.
Does this trail to the El Acebo peak look steep? Well, it actually is. It is the hardest part of the hike and requires you to climb boulders a few times. Forget trying it in the rain.
Cesta na El Acebo asi vypadá dost příkře. A nejen vypadá, byl to do té doby nejtěžší úsek, na kterém musíte přelézt i několik balvanů. Tuhle pasáž je za deště lepší vynechat.
On the bright side, the peak rewards you with this view over the Santillana reservoir and Madrid. Can you see the tiny blocks in the center of my photo? Those are the famous Cuatro Torres, the four Madrid skyscrapers (though there are five now). It is amusing that nothing else from the city is visible to the naked eye. Madrid is not even that far.
Za odměnu dostanete výhledy na vodní nádrž Santillana, a dokonce i na Madrid. Vidíte ty kostky zhruba uprostřed fotky? Tak to jsou Cuatro Torres, čtyři mrakodrapy, které asi znáte z mých Actifitů. Dneska už jich je tedy pět. Kromě nich není vidět mnoho, a to přitom Madrid není příliš daleko.
And then, there’s goat poo everywhere. And rocks and boulders. It amazes me that so many of them haven’t collapsed yet.
A pak už jsou tu jen kozí bobky a balvany. Je div, že se spousta z nich ještě nezřítila.
And now to the peak of El Yelmo, the helmet mountain. It is popular among beginner climbers; most Madrid climbing schools bring you here to teach the basics. When the conditions are favorable, you can reach the peak without equipment, but this was not the case for us. The only possible route was still wet, and we couldn’t pass a wet boulder blocking the way, essentially the last obstacle.
A teď už je na řadě El Yelmo. Když začnete v Madridu chodit do nějaké horolezecké školy, pravděpodobně vás sem dřív nebo později vezmou, jsou tu totiž oblíbené trasy pro začátečníky a mírně pokročilé. Za dobrých podmínek se dá jednou cestou nahoru vylézt i bez lezeckého vybavení, ale my neměli to štěstí. Trasa vede úžlabinou, ve které se drží vlhkost, a je potřeba přelézt jeden balvan, který za mokra klouže. Muselo by být asi tři dny sucho, abychom si poradili s touhle poslední překážkou.
I promised you goats, and here they are. Spring is not the best season to observe them, as the timid animals graze on vegetation in secluded areas. Once they’re done with the remote spots, they are forced to come closer to the hiking paths. Still, there are several goats in my shots from the ascent to El Yelmo, including some super-cute kids. Can you spot them?
Slíbil jsem vám kozorožce. Asi si budete muset fotky otevřít a zvětšit, ale tady jsou. Včetně roztomilých kůzlat. Jaro není to nejlepší období na jejich pozorování. Jsou to hodně plachá zvířata, a tak nejprve spásají vegetaci dál od horských stezek. Teprve když se s ní vypořádají, nezbývá jim, než se vydat blíž. A čas od času zapózovat. Nicméně na fotkách níže jich je minimálně deset, pokud dobře počítám.
Here are at least some shots from the highest point of El Yelmo we reached, some 10 meters below its summit.
O fotky pořízené kousek pod vrcholem, odhadem tak deset výškových metrů, vás také neochudím.
Well, from there, our steps led us steadily downhill. We bypassed the mountain and continued losing altitude. El Yelmo was covered with climbers and looked like a giant ant nest.
A pak už jsme šli jen dolů. Napřed jsme obešli El Yelmo, které bylo obsypané horolezci a vypadalo trochu jako obří mraveniště.
A view of Cuatro Torres or the reservoir emerged several times until we reached the lower parts with blooming flowers. Then it was just a quick stroll to the car and a ride to Manzanares el Real, where our hike started the day before. There is a craft microbrewery there that I, as a proud Czech, could hardly miss. But that’s another story. Stay tuned for my Beer Saturday post!
Cestou na nás čas od času vykoukly Cuatro Torres nebo přehrada. A když jsme slezli níž, procházeli jsme mořem rozkvetlých květin. Pak už to byla pohodová a rychlá procházka na parkoviště a pár minut jízdy do Manzanares el Real, kde jsme o den dříve začali. Je tam totiž řemeslný minipivovar, který jsem si samozřejmě jako správný Čech nemohl nechat ujít. Ale to už je příběh pro jiný post :)
