Autumn forest

I enjoy being able to live in the city, to have all the comforts it brings. From supermarkets to culture to public transport. And at the same time have relatively untouched nature at your fingertips.

The forest I walked through and photographed is a nature reserve. It's only accessible by marked trails. In addition, there are a few unmarked paths where you shouldn't go in theory, but it's tolerated - among other reasons, because not many people go to such places anyway.

A sign at the entrance to the forest warns that this forest is not managed by people, but by nature and time only. And it's true. The trees grow and fall wherever they want, even the creek sometimes meanders, floods a hollow or creates a pool as it pleases. In fact, in the layer of fallen leaves, sometimes I didn't know if I was walking on the path or not. The whole thing had a strange charm. Silent forest, not a soul in sight, just the sound of the wind and the rustle of falling leaves... Is space-time the same in the forest as it is two kilometres away in the city? Is there the same reality? Or does the forest have its own reality, its own magic?

Baví mě, když člověk může bydlet ve městě, mít k dispozici všechny vymoženosti které to přináší. Od supermarketů přes kulturu až po městskou dopravu. A současně mít na dosah ruky i relativně nedotčenou přírodu.

Les, kterým jsem procházel a který jsem fotil je přírodní rezervace. Vstup do něj je povolený jen po značených cestách. Kromě toho je tam ale i pár cest neznačených, kam by se teoreticky už nemělo chodit, ale je to tolerované - mimo jiné i proto, že do takových zákoutí moc lidí stejně nechodí.

Na tabuli u vstupu do lesa je upozornění, že v tomto lese nehospodaří lidé, ale že zde hospodaří jen sama příroda a čas. A je to pravda. Stromy si rostou a padají kde chtějí, i ten potok si občas zameandruje, zaplaví nějakou proláklinu enbo vytvoří tůňku, jak se mu zachce. Vlastně, ve vrstvě spadaného listí jsem občas nevěděl, jestli jdu po cestě nebo ne. Celé to mělo takové zvláštní kouzlo. Tichý les, nikde ani živáčka, jen šum větru a šustot spadaného listí... Je v pralese stejný časoprostor jako o dva kilometry dál ve městě? Je tam stejná realita? Nebo má les svou vlastní realitu, svou vlastní magii? Byl jsem v realitě, ve virtuální realitě nebo v kvantové superpozici jako Schrödingerova kočka?

Jestli si myslíte, že trošku blbnu, tak to je proto, že jsem předevčírem dočetl knihu - horor Jozefa Kariky Trhlina. Takže se teď ještě trochu dívám na les jinýma očima než obvykle.