Během roku toho najezdím na zápasy a turnaje dost. Většinou stále stejná místa, sportovní haly, stejné "čuně". Na procházky po cílových místech není tolik času. K těm se dostanu maximálně na vícedenních turnajích. Ale to je člověk dost unavený, aby ještě někde ve volnu "trajdal" po ulicích.
Na cestování po zahraničí moc nejsem. Je tomu již patnáct let, co naposledy byla u mne dovolená ve vzdálených končinách. Jen kvůli dětem se zvládlo nějaké to Řecko, Itálie, Francie. Slovensko a Polsko beru jako běžnou destinaci.
Moje žena není na dovolené moc aktivní. Stačí ji dovolená u vody, kde se může "vyplacatit" na pláži a grilovat se. Občas se mi podařilo ji přinutit kochat se přírodou či památkami. Ale většinu času jsem trávil se syny při nějakém tom sportování.
Asi nejzajímavější pro mne bylo Řecko. Bylo to v době, kdy tam dcera bydlela u svého přítele. Díky jeho možnostem se nám podařilo projet skoro celé Chalkidiky. Hodně tomu dodaly i Olympijské hry, které se v té době konaly v Aténách. Chvíle s místními v malých hospůdkách při sledování televize jsou nezapomenutelné.
Ani já ani žena neumíme jazyky. V zahraničí si připadáme dost divně. Několik případů, kdy jsme se díky naši neschopnosti domluvit, dostali do problémů, nás odrazuje. Mávání rukama a nohama na policisty ve Francii při problémech na dálnici, nemožnost najít v obchodě důležité potřebné věci v Itálii či řešení problému u lékaře v Řecku, to není to pravé ořechové.
V blízké době mě asi čeká cesta na Sicílii. Mladší syn má za partnerku dívku z Palerma. Při našem jediném setkání s dívčinou matkou tady v Česku to probíhalo zajímavě. Byla to taková "tichá pošta". Když jsem chtěl něco paní sdělit, mluvil jsem česky k synovi, ten to anglicky tlumočil své partnerce a ta to předala mamince v italštině. Odpověď probíhala opačným směrem. A někdy byly tyto odpovědi dost zajímavé. Už teď se děsím setkání s celou rodinou.