„Vosáci, vole… Vosáci…“ tichý varování, šeptanda. „Vosáci…“ Asi to radši nikdo neřek nahlas, ale stejně všichni tak nějak cejtili, věděli, tušili. „Do psí kundy... Vosáci, vole…“ Naježený chlupy, husí kůže až na prdeli, i když se většina z nich teď nemá čeho bát. „Vosáci…“ Teda víceméně.
„Kurva, K., tak tu nečum a zdrhej! Tohle neni žádná prdel, vole, dyť ty seš ilegál!“ přeřval bzučivej šepot neurotickej uzlíček nervů. Takový černošedý chlupatý cosi, dost vypelichaný, zabalený do hadrů, asi nějaký roztrhaný lacláče. Rypák červenej jak alkáč po třetim infarktu, asi jedinej jasnej znak, podle kterýho by tohohle týpka moh někdy někdo poznat.
K. vypálila jako postřelenej zajíc. Kulhala. Sípala, dech jí docházel. Vyhublá víc než modelka na koksu. Žádnej hezkej pohled.
„Adrenalin, kurva… chtěla tu sehnat pár dávek, a teď by jí fakt píchnul. Nebo nějakej jinej matroš. Na hovno den. Nevěděla, jestli je to možný, ale vod tý nakládačky vod Dřeváků dva tejdny zpátky jí nějak vyply ledviny, takže má áčkovej absťák. Pořádně jí nakopali, svině. Co je teď Hurvajz vodříznutej vod Skupy, terorizujou kde koho. A teď ty Vosáci. Musí pod zem, rychle, jenže je to tu samej beton. Jinak jí smáznou, exne. Nadobro, s Vosákama to fakt neni prdel.
Její frajer zůstal ležet. Má kliku, je to legál. Vosáci jsou na něj krátký, dokud nezačne sdílet. Nebo tak něco. Ale teď v ničem nejede, jen zdrhá s K. Ani vlastně neví proč do toho kdysi vlítnul. Asi láska. Měl jí poslat do prdele, když to na ní prasklo. Takovejch holek všude a von skončí s posranou ilegálkou… Přespávaj po squattech, teda když se zadaří. Teď už skoro nespěj. A když jo, maj paranoidní sny. Živěj se, čím se dá. K. asi šlape, i když mu to nepřizná. Teda šlapala, teď už by vo ní stál tak maximálně nekrofil… No, Vosáci jsou tady...
„Jménem Ochrannejch svazů autorskejch! Doklady, špíno!“
„Musíš ty kurvy zdržet, ať se K. stihne vypařit…“ honilo se mu hlavou. K. musí najít nějakej kus normální země, kde se může zahrabat. Kousek je park, vopravdovej, žádná umělotina, tak snad. Vosák se vod něj držel dál. Asi smrděl víc, než si myslel. Prohrabával svý svršky, jak nejpomalejc to šlo. Pracky se mu třásly samy, to ani nemusel hrát.
„Dělej, hajzle. Nebo si tě vezmem s sebou. Preventivně.“ Ten, co to řek, se divně šklebí. Pár agentů se poslušně zasmálo. Tohle je asi nějakej kápo… Jasnej psychopat.
„Se omlouvám…“ Zachrchlal. Přidal tomu, aby to znělo nakažlivě a slizce. Pár Vosáků trochu cuklo, ale většina z nich sou pěkně úchylný sadisti. Ty sou zvyklý na pořádnej sajrajt, nezastavil by je ani černej kašel. Už to tu moc nenatáhne, šlo by mu vo kejhák. Nebo aspoň vo zdraví. Vosáci si prej můžou občas podat i civila a nic moc jim nehrozí. Nutný ztráty při boji za vyšší dobro. Nebo tak nějak. Kolujou o tom hrozný zvěsti. „Tady, pa-pane. I s trejdmárkama.“ Pohodil před sebe pár plastovejch kartiček. To nejcennější a jediný, co má. A díky čemu může na rozdíl vod K. vůbec existovat.
„Eh, omlouvám se, pane Krtek. Hezkej den přeju. A dejte se trochu do kupy, vypadáte jak nějakej špinavej ilegál.“
Podpořte ilegální paní Krtečkovou. Více zde