Tenhle článek je ovlivně mým momentálním stavem, který si pro sebe nazývám "deprese". A taky třeba řekněme nonšalantně osudem. Tenhle rok je ze tří pandemických roků ten opravdu nejosudovější v mém životě.
Uvádím to tu, jen aby jste nechápali další slova doslovně!
Vrátil jsme se z divočiny po prázdninách a pracovní týden uběhl jako voda. Moc dlouho to na sebe nedalo čekat. Rozpadlo se to hned po dni odpočinku, kdy jsem vyčerpaně ležel v posteli den. Takové vystřízlivění jsem nečekal. Ledovou sprchou do ksichtu a na přímo. To o čem se povídalo celé prázdniny je skutečností.
Přes prázdniny jsem si vyčetl 1000 satošíků na Carrotu (https://www.earncarrot.com) a je až neuvěřitelné kolik článků se opírá do prohnilých základů společenských systémů které se pandemickou-postapokaliptickou-krizí odkrývají a jsou vidět čím dál tím méně zkresleněji. Úplně jiný ohled mají lidé okolo bitcoinu, kteří ho používají jako denní prostředek. Jejich pohle upozorňuje a krásně odkrývá úskalí dnešní doby. Od finanční přes sociální sféry až k úplným ideologickým kořenům je vidět skrze bitcoin. A strašidelně kontrastní jsou pohledy na řešení dnešních krizí přes finance až po státní zřízení. Decentralizace.
Přes tohle slovo nejde dohlédnout. Decentralizace. Je to totiž dost podstatné slovo co se týče bitcoinu. A pokud se dostanete do určité části systému tak z decentralizovaného pohledu je okolní svět naprosto nesrozumitelná, nepochopitelná splácanina na kterou nadává skoro totální většina a je jedno kde se ocitnete na téhle planetě. Přesto pochopení decentralizace vede k určitému skoku. Nazvěme ho "kvantovým skokem".
Jo a kde jsem to skončil? Jo už vím. Takže tenhle tejden jsem se kvantovým skokem přenesl z divočiny do města a nasál ho. Nebo ne jinak. Město zamořilo mě. Myslím, že jsem to trefně vyjádřil v Adaptaci. Město vyjádřilo mě. A mám depku... hmmmm nene ... depresivní stav. Proč teda?
Odkud bych měl začít. Vynecháme osudové rány, jako vodní hladiny plné mrtvých ryb, požáry obřích rozměrů a podobné podobenství. A pojďme rovnou k věci. Pojďme to vyjmenovat. Pandemie. Válka. Ekonomická krize na krku ak inflace 20%. A všichni se musíme velice rychle adaptovat. Ve slově musíme máme problém.
Takže v týdnu proběhlo hned několik pokusů vyřídit důležité záležitosti a až na jeden neúspěšně. Pár pokeců okolo baru a v kavárenském ležení a bylo jasno. Současná atmosféra v Praze mi připadá jako totální anihilace. Jasně mám depku, ale přes prázdniny ten proces proběhl na jedno malém nejmenovaném městě, které, navštívil můj tatínek a s úžasem při druhé návštěvě na konci prázdnin zjistil jak i přes turistickou sezónu došlo k totálnímu krachu a kde co neexistuje a je zavřený v celém spektru služeb a obchodů.
No co jsem se dověděl bylo taky dost šokující vše jde dolu. V Praze to bude tuhá zima. Už teď jsou všichni přeplý do módu spoření a po prázdninách je vítá říše nedoplatků. A při normálních rozhovorech pak zjistíte že vnímání představitelů je naprosto odtrženo od reality. Takové věci když slyšíte, jde vám hlava kolem. A to není rozhovor typu ten je kretén. Ale rozhovor typu oni tomu fakt věřej a i se snažej, ale jsou úplně mimo realitu. A to jsou lidé co mají rodiny jsou ve středním věku a jsou na míle vzdáleni slovu střední třída. A emoce těch slov jsou někde na pokraji míst kde vám vyhrknou slzy do očí, když si uvědomíte ty okolní souvislosti.
A podle stavu toho jak složitě je vnímána adaptace a s pohledem na ekonomické křivky a globální tlaky je cítit deprese v povětří. Vracíme se od živého stavu zase k tomu méně živému. Po karanténách když opadlo posotevírací veselí tak v podnicích byl klid a lidi mluvili potichu a tenhle tejden navzdory tomu, že skončili prázdniny bylo město zase tišší a krůček blíže k tomu postkaranténímu tichu. A kavárny méně živé. Rozhovory u okolních stolů byli také méně radostné než bývá po prázdninách zvykem. Všichni něco řeší. Žádné stoly plné prázdninový vyprávění. To jsou takové drobnosti kterých si všimnete na první pohled. Hmmm teda na ten druhej samozřejmě. Na ten první to není vidět, protože to lidé tak společně nevnímají.
Takže jsem se dneska raději zaposlouchal a zauvažoval když jsem šel ulicema nad tím proč to tu jde do kopru a kde v té koprové omáčce do prkenné ohrady stojím já.
Umění na Vltavské mluví za své. Jestli je to ještě umění? Jak by řekl 
A tak jen myslíte a jdete kolem. Je předvolební období. Začala škola. Lehce poprchává. V kapse obracíte telefon s posledníma šušněma před vejplatou a koukáte kolem a v hlavě si jedete novinové titulky z posledního týdne. Jo sedí to pokles tržeb 30%. Statisticky. Vyprávěno okem je pokles větší, protože finanční vrstvy společnosti nejsou rozloženy rovnoměrně a tak ve více kapsách šustí jen šušníky. Řečeno laitsky. Konzumní společnost jde do háje a okolo jako kdyby byli přivřené oči co to nevidí. Vnímají, ale raději nevidí. Prázdné podniky a kavárny. Poloprázdné obchody. Jen obchody s běžnejma potřebama jsou stále plné. Přesně jak psali.
Takže si jdu a koukám se na tu koprovou máčku co se připravuje a přemýšlím na tím kde jsem vtom namočenej já. No koukám že už jsem v koprový omáčce. Takže situace je jasná. A tak to tak pochmurně vnímám. A nesu se na vlně pochmuru a kupodivu ho nemusíte vyhledávat je všude kolem. Veselou náladu by jste na ulicích museli vyhledávat, tenhle příkrov nemusíte. No a tak jsem se odnesl přes volební kampaně až k otázkám kde to vlastně jsem a co je to za stát tohle toto. Nakonec Vás i ironicky pobaví tenhle Německej kanál před ministerstvem vnitra.
větrací otvor - Hawle
A ještě přímo před pomník na zdi ministerstva s vypíchnutým slovem "Národ", které Vám na první pohled proletí okem.
A po té co přejdete letenskou plání a na začátku vidíte čím dál tím více schátralé vily...
... tak se tak někde na Milady Horákové zamyslíte nad tím za co že se to tam na té pláni cinkalo když jsem byl malej prcek. Pak proběhnete koprovou omáčkou a někde u Štrosmajeráku Vám dojde, že je to tu dost na hovno. Ale, že to není tím místem Vám dojde vzápětí na Vltavské. A když procházíte Holešovickou tržnicí a koukáte jak bourají barový pult nevěstince v budoucí policejní stanici přijde Vám to až nad míru ironický že Nám tu ještě neskončila ta konzumně budovatelská doba. A to ani netušíte, že za rohem je další zapadlý památník bojovníkům za stát za kterým leží mrtvý holub a psí hovna. Asi to tam taky budou předělávat. Přežije památník?
Doma po nákupu u pípací kasy, kdy jsem třetí položku platil zvlášť, protože moje banka by mi bez tří plateb měsíčně kartou nedala bonus 1,5% jsem došel k názoru, že to cinkání klíčema asi bylo zbytečný. Nezdá se mi, že by jsme žili v nějaké době méně uzurpačné než byl pozdní komunizmus v ČSSR. Možná by jsme to nakonec někam dotáhly, kdyby nechtěli zrušit tu studenou válku. Takhle tu máme jen 25 pět let louže rozteklých ideálů. Tehdy mohl i kotelník jezdit na nějakou chatku a v klidu si chlastat pivo v místní hospodě. No nic zasnil jsme se.
A sny to byli nemilé. Ideály neexistujou. Jsou v louži. A je to jen takovej pocit jako když se v podhradí něco vaří. Lidi jsou nespokojení. Zátím nevědi co mají dělat. A především nemají čas ani o těchto věcech přemýšlet. A ti co přemýšlí jsou odtrženi od reality a nebo jsou někde na okraji společnosti kde je není slyšet.
Takže k tomu titulku. Kdybych mohl poslat vzkaz do minuosti tak bych rodičům před tou sametovou revolucí asi vzkázal tohle. Nevím jak moc na hovno bylo prožít komunistickou éru, ale tahle je čím dál tím více strašidelnější a to ještě ke všemu globálně.