There is no point in thinking about whether we live in a nice place or an ugly place on our planet. It makes sense to ask whether we like where we live, live and work. And I like my place, my city. I'm happy here. I live in Prague, the capital of the Czech Republic, in the centre of Europe.
I have everything I need to live within a few kilometres of where I live. Including cultural activities. This is my nearest chateau, for example. Troy Chateau. Now home to the Prague City Gallery.
I come here quite often. I walk through the Prague Botanical Garden. It takes me about 20 minutes by foot. Unless I stop at something. There are plenty of places to stop. It's a shame not to stop somewhere.
This is, for example, the place from where I took the previous photo. The viewpoint at the chapel of St. Clare. The wife of the Count who brought the castle to the state you see it in now was called Clara. But this is the 17th century. Shortly after the Thirty Years' War. Baroque architecture reigns supreme, and French gardens are all the rage.
We descend to the bottom of the hill where one vineyard follows another and enter the back courtyard of the chateau. Rare visitors didn't come this way. This was a supply point. Or the lord of the manor could have come out here to hunt, for example.
Admit it, it's just an office back alley. This place was good enough for a gentleman butler. It was a place to house the nearest servants and stable the horses.
Same place from the other side. This is where the carriages came with the supplies that kept the chateau running.
Nothing but a gate for the servants. (Note the Chapel of St. Clare, which is visible above the staircase.) The lord of the manor never set foot here. Unless we let our imaginations run wild and send him on a secret errand. A very undignified place. But if I compare it to the only entrance to my block of flats, it doesn't look so bad. But I don't live in the 17th century.
Important guests came to the chateau this way. The whole Baroque was just theatre. Birth, life and death. All theatre. Birth and death were public. Weddings, executions, battles, festivals. All public and spectacular. All theater.
The carriage with the guests passes in front of the staircase. The footmen jump down from the steps and help the visitor off. The first mutual bows. In the case of a really important visitor, the Count and his wife descend the staircase.
The gentleman descends on the left, the lady on the right. Every step, every movement, every smile, everything is thought out and rehearsed. More bows, mutual hugs, kisses on the hand nbeo on the cheek. Compliments. I can literally hear the pettycoats and subtle laughter.
There's a surprise behind the staircase.
I don't feel like going to the chateau, the gallery today. I'll stay in the gardens. The locals will recognize the Royal Castle in the background.
This is a view of the gardens from the castle staircase. The cost of running the castle and gardens was, of course, enormous. It was a representative mansion. An estate of many villages had to struggle to make a decent living for the lord.
Here the tower of the International Hotel, built in 1954, is visible on the horizon. Socialist realism inspired by similar buildings in Moscow. 88 metres high.
I come here quite often. Especially between late autumn and early spring, when there are few people here. I walk through the labyrinthine mazes and think about my stuff.
Almost every time, though, I also notice some new detail. And I think about life in the castle. A castle that's in a flood zone. Donated to our country by its owner a hundred years ago. Many questions come to mind.
It's time to go home. Tomorrow is also a day. I can walk here in 20 minutes.
Procházka nebo výlet?
Nemá smysl přemýšlet o tom, zda žijeme na hezkém nebo ošklivém místě naší planety. Smysl má ptát se, zda se nám líbí místo, kde žijeme, bydlíme a pracujeme. A já mám své místo, své město, rád. Jsem tu šťastný. Žiji v Praze, hlavním městě České republiky, ve středu Evropy.
Vše, co potřebuji k životu, mám v okruhu několika kilometrů od svého bydliště. Včetně kulturního vyžití. Tohle je například můj nejbližší zámek. Zámek Troja. Nyní zde sídlí Galerie hlavního města Prahy.
Chodím sem docela často. Procházím se pražskou botanickou zahradou. Pěšky mi to trvá asi 20 minut. Pokud se u něčeho nezastavím. Míst k zastavení je tu spousta. Je škoda se někde nezastavit.
Toto je například místo, odkud jsem pořídil předchozí fotografii. Vyhlídka u kaple svaté Kláry. Manželka hraběte, který zámek přivedl do stavu, v jakém ho vidíte nyní, se jmenovala Klára. Ale to už je 17. století. Krátce po třicetileté válce. Vládne barokní architektura a francouzské zahrady jsou v módě.
Sestupujeme na úpatí kopce, kde jedna vinice navazuje na druhou, a vstupujeme na zadní nádvoří zámku. Vzácní návštěvníci tudy nepřijížděli. Tohle bylo místo pro zásobování. Nebo odtud mohl vyjet zámecký pán na lov například.
Uznejte sami, že to je jen ordinérní zadní trakt. Tohle místo bylo dobré tak pro panské lokaje. Bylo tu zázemí pro ubytování nejbližšího služebnictba a ustájení koní.
Stejné místo z druhé strany. Sem přijížděly povozy se zásobami, které udržovaly zámek v chodu.
Nic než branka pro služebnictvo. (Všimněte si kaple svaté Kláry, která je vidět nad schodištěm.) Pán panství sem nikdy nevkročil. Ledaže bychom popustili uzdu fantazii a poslali ho na tajné dostaveníčko. Velmi nedůstojné místo. Ale když to srovnám s jediným vchodem do mého paneláku... Nevypadá zas tak špatně, že? Ale já přece nebydlím v sedmnáctém století!
Důležití hosté přijížděli na zámek tudy. Celé baroko bylo vlastně jen divadlo. Zrození, život a smrt. Všechno jen divadlo. Rodilo a umíralo se veřejně. Svatby, popravy, bitvy, slavnosti. Všechno veřejné a okázalé. Samé divadlo.
Kočár s hosty předjíždí před schodiště. Lokajové seskakují ze stupátek a pomáhají návštěvě vystoupit. První vzájemné úklony. V případě opravdu významné návštěvy sestupují hraběcí manželé se schodiště.
Pán sestupuje po levé části, paní po pravé. Každý krok, každý pohyb, každý úsměv, všechno je promyšlené a nacvičené. Další úklony, vzájemná objetí, polibky na ruku nbeo na tvář. Komplimenty. Doslova slyším šustění spodniček a decentní smích. Za schodištěm čeká překvapení.
Do zámku, do galerie se mi dnes nechce. Zůstanu v zahradách. Místní obyvatelé poznají v pozadí Královský hrad v Praze.
Toto je pohled do zahrad ze zámeckého schodiště. Náklady na provoz zámku a zahrad byly samozřejmě obrovské. Jednalo se o reprezentativní sídlo. Panství s mnoha vesnicemi se muselo snažit o slušné živobytí svého pána.
Tady je zase na obzoru vidět věž hotelu International z roku 1954. Socialistický realismus inspirovaný podobnými stavbami v Moskvě. Výška 88 metrů.
Chodím sem docela často. Zejména mezi pozdním podzimem a časným jarem, kdy je tu málo lidí. Procházím se bludištními labyrinty a přemýšlím o svý věcech.
Skoro pokaždé si ale také všimnu i nějakého nového detailu. A přemýšlím o životě na zámku. Na zámku, který stojí v povodňovém pásmu. Který daroval před sto lety jeho majitel našemu státu.
Napadá mě mnoho otázek. Nejvyšší čas jít domů. Zítra je také den. Mám to sem 20 minut pěšky.
P.S. Do #aroundtheworld prosím tu první fotku ...
