Welcome to a new series of notes. This time from the island of Madeira in the middle of the Atlantic Ocean. I had long regarded this island as a mecca for photographers and tourists. But everything that happened to us here changed that view considerably. But let's go back to the beginning of the trip and take it step by step. The day before departure, I received a rather confusing message. " Take your shoes, we're fighting," from Čermus, who had already been on the island for a week with Mamut and another friends, Kejva and Viňák. To explain, for the last few years I have only been traveling in trail sneakers. After receiving this message, I checked the weather forecast. And when I saw that the island was on the edge of a storm, I listened and traveled in heavy hiking boots. Which is a pain, especially at airports. The next day, I set off on my journey. The flight was pretty smooth until we approached the island. It was so windy that we had to land on the neighboring island of Porto Santo, with the possibility that if it was not possible to fly over, we would be dropped off in the Canary Islands. Which would have completely changed the plan. After about an hour of waiting, we took off again and after a short time. Landed at the correct destination in Madeira.
Vítám všechny u nové série zápisků. Tentokráte z ostrova Madeira uprostřed Atlantského oceánu. K tomuto ostrovu jsem dlouho vzhlížel jako k mecce fotografů a turistů. Ale vše co se nám zde stalo, tento pohled velmi změnilo. Ale pojďme na začátek celého tripu a vezměme vše postupně. Den před odletem mi přišla dosti zmatená zpráva. "Vem si boty, bojujeme" od Čermuse, který byl již týden na ostrově s Mamutem. A dalšímy kamarády Kejvou a Viňákem. Pro vysvětlenou posledních pár let cestuji jen v trailových teniskách. Po této zprávě jsem se podíval na předpověď počasí. A když jsem viděl, že ostrov zasahuje okraj bouře. Tak jsem tedy poslechl a cestoval v těžkých pohorkách. Což je opruz především na letištích. Druhý den jsem vyrazil na cestu. Let byl docela v pohodě, až do momentu kdy jsme se přiblížili k ostrovu. Bylo tam tak větrno, že jsme museli přistát na vedlejším ostrově Porto Santo s potenciálem, že pokud nebude možné přeletět, budeme vysazeni na Kanárských ostrovech. Což by kompletně změnilo plán. Po přibližně hodině čekání jsme opět vzlétly a po chviličce přistáli ve správné destinaci na Madeiře.
As soon as I got out of the airport, I received a message with the location where I could find the week-long castaways. Of course, it was in a pub, but there was a small problem. It wasn't that far away, but there was a 400-meter elevation gain. When I arrived there after more than an hour, a cheerful mood awaited me. I was introduced to a local drink called Poncha, and that was the end of it. I woke up in the morning feeling pretty battered, and what bothered me most was my bruised tailbone and my completely blank memory of the evening.
Jakmile jsem se dostal z letiště přišla mi zpráva s polohou kde týdenní trosečníky najdu. Samozřejmě to bylo v hospodě, ale byl tam malý problém. Nebylo to úplně daleko, ale bylo tam 400 metrů převýšení. Když jsem tam po více než hodině dorazil. Čekala tam na mě veselá nálada. Bylo mi představeno místní pití jménem Poncha. A to bylo konec. Ráno jsem se probudil dosti potlučen a nejvíce mi vadila naražená kostrč a totálně vymazané vzpomínky z večera.
I spent most of the morning trying to pull myself together after the first evening so that I could move on somewhere. The plan I had made for this trip. He had been out the window long ago, because the group had been in complete anarchy for a week. Someone came up with the idea of moving to another part of the island where it wouldn't be so windy and we would be protected from the rain that the edge of the storm was sending our way every few minutes. So I walked back down the 400 meters I had climbed the day before. In the town of Santa Cruz, we got on a bus. Or rather, we stood the whole way to Funchal. It was the worst thing I've ever experienced. The bus wasn't exactly slow, and on the winding road, it was difficult to even stay upright. On top of that, I had a decent hangover.
Velkou část rána jsem se snažil dát do kupy po prvním večeru, abych byl schopen se někam posunout. Plán, který jsem pro tento výlet vytvořil. Vzal dávno za své, protože ve skupině již týden vládla naprostá anarchie. Někoho napadlo se přesunout do jiné části ostrova kde nebude tolik foukat a budeme chráněni před deštěm, který sem okraj bouře každou chvíli posílal. Takže těch 400 metrů co jsem si den předem vyšel, jsem zase sešel. V městečku Santa Cruz jsme sedli na bus. Teda spíše stáli celou cestu až do Funchalu. Což bylo nejhorší věc co jsem zažil, autobus nejel zrovna pomalu a na zatáčkovité silnici byl problém se vůbec udržet v kolmé poloze. Navíc se slušnou opicí za krkem.
Our visit to Funchal was limited to a beach bar, where we relaxed with a beer and a visit to a restaurant on the main square. My friends started thinking about where to go next. One of the plans was to take a taxi to the trail around Levada Nova near Ponta do Sol. I categorically refused because I was primarily there for hiking. But when I saw a 40-year-old Mercedes 300D on the ramp, I agreed, on the condition that we would only travel in that car.
Návštěva Funchalu se smrskla pouze na plážový bar, kde jsme se trochu srovnali jedním pivem a návštěvou restaurace na hlavním náměstí. Kamarádi začali vymýšlet kam se přesuneme. Jedním z plánů bylo. Přejet taxíkem na stezku kolem Levada Nova nedaleko Ponta do Sol. To jsem kategoricky odmítal, protože jsem zde byl primárně za turistikou. Ale když jsem viděl na štaflu 40 let starý Mercedes 300D. Tak jsem svolil, pod podmínkou že pojedeme pouze tímto vozem.
While we were eating, the man in the Mercedes took one customer around and then got back in line. When he was about fourth in line, we moved over to him with the plan to wait until it was his turn. We were surprised that there was no competition for customers here. The younger drivers in line in front of our dream car let us get into the old gem without any problems, even though he was about fourth in line. The right choice of car was confirmed as soon as we loaded our backpacks into the trunk. Four backpacks disappeared into the trunk, and the driver still had some personal belongings in there. There was enough room for three adult men on the rear leather bench. After a while, we started to find out about the history of the car and how many kilometers it had been driven. The gentleman told us that he had bought the car when he started working as a taxi driver 42 years ago. During that time, he had driven 1.8 million kilometers without any problems. At one point, when we started climbing the hills, I was surprised that the gentleman wasn't shifting gears at all, so I thought it was an automatic. My idea was dismissed by Víňák, who was sitting in the front. He said that the car was in third gear the whole time, even on the brutal hills that are found in Madeira. We were dropped off at a folk museum, which someone had created from a small quarry. It was the perfect place to take a photo of the car in the setting sun.
Mezitím než jsme se najedli, muž v Mercedesu si udělal jedno kolečko se zákazníkem a opět se postavil do fronty. Když byl asi čtvrtý na řadě, tak jsme se k němu přesunuli s plánem vyčkat, než na něj vyjde řada. Byli jsme překvapeni, že zde neprobíhal žádný boj o zákazníka. Mladší řidiči ve frontě před naším vysněným vozem, nás bez problémů nechali nastoupit do letitého skvostu i přesto že byl asi čtvrtý v řadě. Správná volba vozu se potvrdila hned když jsme nakládali batohy do kufru. Čtyři batohy v kufru zmizeli a to tam pán měl ještě nějaké osobní věci. Na zadní kožené lavici bylo dostatek místa pro tři dospělé muže. Po chvíli jsme začali zjišťovat historii vozu a kolik má najeto kilometrů. Pán nám řekl, že si auto koupil, když začal pracovat před 42 lety jako taxikář. Za tu dobu najel 1,8 miliónu kilometrů, bez jakýchkoliv problémů. V jednu chvíli když jsme začali stoupat do kopců. Tak mě zarazilo, že pán vůbec neřadí rychlosti a tak jsem myslel, že se jedná o automat. Mojí myšlenku zazdil Víňák, který seděl vepředu. Že celou dobu auto jede na trojku i v brutálních kopcích, které na Madeiře jsou. Vysazeni jsme byli u lidového muzea, které zde někdo vytvořil z malého lůmku. Což bylo ideální místo pro pořízení fota vozu v zapadajícím slunci.
As the sun set quickly and relentlessly, it was necessary to find a place to sleep, which is not easy in the surrounding forests and ravines. Finally, I managed to find a relatively flat area and lay down to sleep. In the morning, I went to take pictures in a nearby ravine with a waterfall before everyone else woke up.
Jelikož slunce nekompromisně rychle zapadlo, bylo třeba najít místo na spaní, což se v okolních lesích a roklích nehledá lehce. Nakonec se podařilo najít relativně rovnou plochu a uložit se ke spánku. Ráno jsem se vydal na focení do nedaleké rokle s vodopádem, než se všichni ostatní probudí.
The weather was more stable than in previous days. So there was a little more sun and less wind. This made the journey along the levada quite pleasant. The path led through eucalyptus forests, which don't retain much rain, but at least provide shade when the sun is shining. We spent the whole day making our way along the horizontal channel to our next overnight stop, again in a soggy forest.
Počasí bylo stabilnější, než předchozí dny. Takže trochu více slunce a méně větru. Takže cesta po levádě byla docela příjemná. Cesta vedla skrze eukaliptové lesy, které sice moc deště nezadrží, ale dělají alespoň stín, když svítí slunce. Celý den jsme se tak nějak probíjeli podál vodorovného kanálu, až k dalšímu noclehu opět v promočeném lese.
