Cyklistický výlet na vlastní pěst po etiopském venkově, stranou turistických cest. Prostý život, exotická příroda, zajímavé skalní kostely koptských křesťanů. Nezapomenutelné zážitky s obyvatelstvem, částečně i negativní.
18.3. – Addis Abeba – Melka Awash
Přílet do Addis Abeba 7:30 ráno. Vyměnujeme peníze, dáváme kola dohromady a jdeme na oběd. Z plastikových židliček před lokálem sledujeme rušný provoz na ulici.
Habešani jsou krásní lidi, štíhlí s tenkýma (a rychlýma) nohama a ušlechtilými rysy. Ženy mají ladnou chůzi a na hlavě spousty copánků. Ty tradičně oblečené mají dlouhé pestré sukně a přes ramena velký přehoz. Letiště výměna peněz 250 € po 11,70/€.
Konečně vyrážíme po dálnici na Jima, hustým provozem až k odbočce. Tam je konečně klid na jízdu, silnice je asfaltová. Naše radost z malého provozu netrvá dlouho: běží podél nás děti, většinou pokřikují, padají na nás první kameny a dostáváme i strkance. Snad mě takhle nikdo za jízdy nesejme z kola.
Těsně před západem slunce dojíždíme do Melka Awash, etiopští kluci s pasáckými holemi mi osahávají kolo. Jeden hrdě přiváží své super etiopské, rám zdobně obalený bublinovou folií. Mluví trochu anglicky a vede nás k jedinému „hotelu“. Ubytování tu stojí 30 birr za osobu, tj. něco přes 2 eura. Místní doktor je přivolán coby překladatel, objednáváme u něj i večeři. Hotelier vyklízi krámy z tmavého betonového kouta, kde ze stropu visí rezatá sprcha. Světlo v ní není, i když elektřina zavedená je. Jenže bohužel do kohoutků, tak zavírání vody mokrou rukou je palčivá záležitost. Takto nabiti energií čekáme na večeři. Náš pokoj nejde zamknout, doktor ale zařizuje hlídače, kteří sedí na pavlači před pokojem.
Doktor nabízí „soup and pasta“, tak se těšíme na dva chody. Jenže soup je červená omáčka na špagetách. Doktor se moc omlouvá, že není injera (etiopská placka), ale slibuje ji k snídani. A vajíčka. Jsme opatrní, tak je chceme vařená na tvrdo. Doktor ještě třikrát přijde se ubezpečit, že ne míchaná, nechápe to. Přináší mi na ochutnání jakýsi čtvereček, nahoře je to rozmoklé a nechutná to dobře. Prý nějaký kořen (z banánu, jak se později dovídáme).
19.3. Melka Awash – Butajira
Už od šesti se z reproduktorů na blízkém kostele (to ještě nevíme, ale vždy bude nějaký kostel nablízku) ozývají motlitby a zpěvy, na dvoře mečí kozy a před naším prahem někdo zametá. Na snídani čekáme velmi dlouho, dostáváme suché housky s vajíčky natvrdo. Ty nám přinesli už oloupaná, na trochu špinavém tácu, tak hned první den porušujeme heslo cook it, peel it or forget it. Čaj je ale vynikající, se skořice, kardamom a hodně sladký.
Asi po 15 km odbočujeme na prašnou cestu k Adadi Mariam, nejjižnějšímu ve skále vytesanému křestanskému kostelu. Cestou míjíme slaměné kruhové chýše. Ve vsi nás přičinliví hoši navigují na travnatý plácek, tam stojí chlap s holí a velí sestoupit z kola. Vynořuje se průvodce a po zaplacení 30 birrů nás vede ke skalnímu, v zemi ponořenému kostelu. Průvodcův anglický komentář se omezil na výčet místností (tři), dveří (10) a okenních otvorů (24). Víc jsme z něj nedostali. Nechal nás v ponožkách svobodně courat po kamenných vlhkých koridorech. Pár obrazů svatých zdobilo zeď největší místnosti. Venku na lavičce seděl děda v bílém hávu a s dekorativním věncem bílých vlasů a vousů kolem tmavé tváře.
Cestou zpět na hlavní silnici míjíme hloučky školáků se sešity v ruce nebo igelitce. Se zájmem nás obklopují, za chvíli je jich snad sto, všichni se smějí, nechají se fotit a anglicky se vyptávají, pak pyšně vykládají o své krásné Habeši, až jeden začne, že jsou rozvojová zem a ať mu dáme peníze. Výkřiky give me money se teď ozývají ze všech stran, obklíčení se zužuje. Nejvyšší čas rozloučit se. Dereme se s koly ven, výkřiky přestávají být přátelské a dokonce obdržíme pár kopanců do kol. Když se rozjíždíme, dav s námi ještě kus běží, než se silnice stočí z kopce a ani rychlonozí Habešani nám nestačí.
V Tyia chýšový zájezdní hostinec nenabízí nic kromě injery s červenou a žlutou kejdou uprostřed. Chlazené koly má hostinská naštěstí dostatek.
Injera jsou tradiční etiopské placky vyráběné ze zkvašené mouky. Ta se vyrábí drcením asi jako mák malých hnědých zrníček, zvaných teff, mezi kameny: Je to drobný druh prosa. Na velkém kruhovém plátu nad ohništěm ženské z řídkého těsta vyrábějí tenké palačinky. Mají našedlou barvu a chutnají kysele. Doprostřed injery přijdou dvě pálivé omáčky, žlutá a červená. Jí se samozřejmě rukama, všichni z jednoho plechového talíře, na kterém je naskládána vrstva těchto palačinek. Nestalo se nám to oblíbeným jídlem.
Takto posílení odbočujeme dle ukazatele za ves, kde se obehnané vysokým plotem tyčí středověké stély. Přichází vysoký Habešan a poté co rozehnal houf dětí nadávkami, jednou ranou a pár za prchajícím houfem mrštěnými kameny, odemknul bránu a pustil nás dovnitř. Plynule anglicky nám vysvětloval: asi 600 let staré náhrobky ve formě stél, s reliefy mečů, čím víc mečů, tím víc pobitých nepřátel.
Po prohlídce jsou už 4 hodiny odpoledne, a do Butajira je to ještě 50 km. Butajira je asi 3 km dlouhá, koukáme vpravo vlevo jestli neuvidíme někde kola těch před náma, nebo mávající domorodce: pojdte, tady jsou. Lidí ale mává spoustu, už se šeří, dojíždíme na kopeček, kde je pár patrových domů. A tam přijde teprve to správné mávání, následujeme mu a vjíždíme do dvora, kde zrovna pár kamarádů slézá z kola. Hotel kontrastuje s tím včerejším, je dvoupatrový s mramorovým schodištěm a recepcí. Pokoje stojí 60 birr, ale teče teplá. Večerní slejvák nám zabraňuje povečeřet ve dvoře pod slunečníky, naproti v hospodě sice mají jen rizoto, ale hlad je dobrý kuchař, dáváme si k tomu výborný skořicí a jiným exotickým kořením vonící čaj, a jako moučník o dům dál macchiato.
20.3. Butajira – Hosaina
K snídani se podává vaječná omeleta a housky s marmeládou. Po takové vydatné snídani cesta dobře ubíhá, asfalt je celkem slušný, tak na oběd stavíme až po 70 km. V chýši zas jen injera, omáčky na ní vypadají nevábně, a nakyslá chuť placek se nám příčí.
Projíždíme poměrně hustě osídlenou oblastí, tady začínají být vidět taky veliké, pastelovými barvami natřené mešity. Všude vzbuzujeme velkou pozornost, od nevinných pokřiků hallo, you you you, how are you přes varančí, což znamená cizinec a které se před náma nese dopředu, takže děti i dospělí mají čas vyběhnut na silnici. Následuje očividně hanlivé pokřikování doprovázené výsměšnými gesty. Hlavně my holky jim připadáme k smíchu, a ženské na kraji cesty se často plácají smíchem do stehen. Ty drzejší si chtějí na nás sáhnout, chytit nás za nosič, postrkovat do kopce nebo se věšet na tašky. Ubránit se tomu moc nedá, okřiknutí pomáhá na pár metrů, a už tu jsou zas. Sem tam se nás zastane dospělý, který dav dětí a výrostků od nás odehání dobře mířenými trefami kamenem. Tak se přes vesnice v doprovodném davu mísí zvědavost se smíchem, posměchem až po házení kamení. Větší kluci, kteří mají kola, jedou s náma, závodí nebo si jen chtějí zakonverzovat. Ovšem téměř každá konverzace je zakončena žádostí o peníze.
Asi 75 km za Butajira je silnice v konstrukci. Končí asfalt, kolony těžkých náklaďáků převážejí stavební materiál a víří při tom oblaka prachu. Piju často a po malých doušcích, aby mi v tom prachu voda dlouho vydržela. Dojíždíme do dnešní cílové osady, Hosaina. Je velká a rozvleklá podél silnice, hlavní ulice je ve výstavbě, místy musíme kola přenášet přes kopce čerstvě nasypané mazlavé hlíny, kde místní bosýma nohama vyšlapali pěšinky. V jednom vjezdu konečně zahlédneme opřené horské kolo. Kolem nás se seběhl dav lidí, stojí v půlkruhu a zatarasují silnici, každý chce tu atrakci vidět – zaprášení běloši na kolech. Mezitím probíhají jednání o pokojích. V našem pokoji je sice tmavý sprchový kout, voda ale stejně neteče. Pak si to ale potrubí rozmyslelo, voda ovšem stříká přímo z kohoutku vodorovně na protější zeď. Než ze sebe za těchto podmínek spláchneme prach silnic, dává se do tropického lijáku. Dvůr je za chvíli pod vodou.
Po lijáku jdeme na večeři, téměř absolutní tmou hlavní ulice se čvachtáme od jedné vyvařovny k druhé, ale nikde nemají nic k jídlu. Až v jedné majitel vypočítává, jaké má zásoby: jedna porce nudlí, dvě polívky, dvě porce hrachu a injera. Zdenek to nervově neustál a prohlásil že jde jinam. Nějaký maník nás posílá do postranní ulice, je tma, bláto, začíná pršet, jsme promočení do poslední nitky, u volného stolu na kraji zastřešené terasy nám cáká na nohy, Habešan u vedlejšího stolu objednává pro nás maso. Dostáváme mezi sebe jeden talíř plný kořenených masových kousků, k tomu dvě lžíce, ostrou omáčku a kus housky. Nakonec toho bylo tolik, že jsme to ani nesnědli.
Najedení uléháme ke spánku, ale na dvoře je stále rušno, hihňání a bouchání dveřma, asi to tu funguje jako hodinový hotel, proto se zdráhali nám dát tolik pokojů, proto na každém nezaskleném okenním otvoru ležel kondom. Ke druhé ráno se vše uklidňuje, ale v pět už zas začlínají ortodoxně-křestanští muezíni reproduktory z kostela hlásat pravou víru, coz jim vydrží do šesti. Pak si dlouhým troubením před vraty náklaďák vyžádal vjezd k nám na dvůr, kde za běžícího motoru nakládá nějaký kovový šrot. A je ráno.
21.3. Hosaina – Sodo
Z Hosainy vede hliněná cesta, zpočátku se nám to líbí, konečně něco pro horská kola. Pak začne cesta stoupat, kopec je nakonec dlouhý 25 km, prašná cesta je až na rozestavěný úseky docela dobrá, ale jedeme nepřetržitou vesnicí. Je to o nervy, prudké kopce, člověk má co dělat se sebou, a ještě musí konverzovat a bránit se rukám a tělům vlezlých černoušků. Není možné zastavit na jídlo nebo vysmrkání, utřít si pot nebo jít na záchod. Projíždím sama špalíramy, konečně se kopec rovná, a nahoře končí nekonečná vesnice, a já můžu vydechnout.
Začíná zas asfalt, pod kopcem je vesnice, čas na oběd, ale žádné kolo ani nápadné mávání domorodců, jedu tedy dál. Za chvíli mě dojíždí Pavka a hlásí, že Zdenek měl nehodu, utrhla se mu přehazovačka, tak spolu spravovali a Zdenek jede dál na furtošlapce, nemáme čekat, sejdeme se večer v Sodo. Tlačil dlouho do kopce a při té příležitosti mu někdo vytáhl pumpičku z batohu. Což nám oběma způsobí ještě mnohou nepříjemnost.
Asi 10 km před Sodo končí zase asfalt, prašná rozestavěná rozrytá cesta stoupá do kopce, stahují se mraky. Dneska nějak dřív, snad to ještě do Sodo stihneme za sucha. Nestihneme, už leje, hliněná cesta se mění v blátíčko. Z kozího chlívku u silnice mávají kamarádi, tísníme se s pár domorodci pod střechou, když trochu přestává, zas nasedáme. V tom jede kolem náklaďák a v něm Markéta, volá na mě. No to je výzva, těch pět kilometrů blátem si můžu uspořit, s kolem nastupuji na korbu pickupu. V Sodo nám lidi ukazují, kde ti ostatní jsou. Zas leje jak z konve, přečkáváme pod slunečníkem jedné hospody. Konečně nalézáme Bright Hotel, zatím nejhezčí co jsme měli, na dvorku záhonek a vpředu hospoda.
Zdenek už je taky tady. S jeho kolem je to špatné. Měl špatně přidělaný nosič, ten se mu na té kamenité cestě utrhl a spadl do přehazovačky, tam přelomil patku – hliníkový díl, krerým je přehazovačka přimontovaná. S Kame něco na kole montují a Zdenek při té příležitosti přišel o nářadí.
22.3. Sodo – Arba Minch
Dnes před sebou máme asi 130 km do Arba Minch. Zdenek pojede dál autobusem. Těsně před odjezdem zjištuju, že mám podhuštěná obě kola, a jelikož už nemáme pumpičku, půjčuju si od Kame. Mezitím ostatní už vyrážejí, my hustíme a ono to nejde. Vidím na zdi jednoho krámku viset cyklistické pneumatiky. Tlačím tam kolo blátem, hned obklopená pomáhači. Vynáším kolo po schodech do krámku, majitel ochotně chvátá s pumpičkou, jenže ta je na autoventil, ten je tlustší. Hrozen chlapů kolem mě gestikuluje a amharsky radí. Pak berou mé kolo a tlačí ho blátem mezi chatrče, za roh a ještě jeden roh. No ty si mě tu rozeberou, říkám si odevzdaně v duchu. V louži mezi dvěma domky z vlnitého plechu mi začínají rozmontovávat kolo. Po prvním úleku chápu, majitel cyklistického obchodu přináší novou duši s automobilovým ventilkem. Přezouvají kolo, hustí, montujou. Zaplatím jen za duši, 40 birr. Vlastně jsem víc potřebovala dohustit zadní,ale sláva, aspoň přední kolo je OK, můžu jet.
Na 40. km mě předjíždí Zdenek v jeepu, chce mě naložit, odmítám. Jede se dobře, je málo vesnic a tak je klid. Akorát je vedro, chtělo by to banán. Konečně jak fata morgana slaměné střechy, silnici lemujou malé budky s oranžovou folií jako předstříškou – obchody. Rozhlížím se kde je ovoce-zelenina. Od kraje silnice se odlepuje hošík a natahuje ke mě ruku s banány. Tři kusy za birr. Když platím, cpe mi další tři, ale odmítám, do tašky na řidítka by se mi stejně nevešly. Tak a ted rychle pryč z toho davu, někam za vesnici, do stínu pod strom, zastavit a sníst si tu pochoutku. Nedívám se vpravo vlevo a vyrážím. Vesnice je dlouhá, pak zástupy dětí proudící ze školy. Konečně po 10 km v dálce ojedinělý strom. Zastavuji v jeho stínu, slastně polykám banány a kontroluji, jestli se neblíží obtěžovači. Ale blíží se naše kola, jak to že jsou za mnou? Prý na mě čekali v té vesnici, Kame stál metr ode mě, když jsem si kupovala ty banány, mluvil na mě, filmoval mě. A já beze slova ujela. Já jsem ale byla tak fixovaná na ty banány, že jsem ho fakt nepostřehla. Kame mi přifukuje zadní kolo. Vlevo je sem tam vidět jezero, jinak je krajina kamenitá a trnitá, neúrodná a tudíž neobydlená.
Na 75. km je konečně vesnice, vprostřed je kavárna a v ní sedí ostatní. Teda bez Markéty, ta přistoupila ke Zdenkovi do minibusu. Vypila jsem snad tři koly najednou, jsem úplně vyprahlá.
Přidávají se ke mě výrostci na kolech, je jich asi šest, tak v jejich doprovodu projíždím bez obtěžování další dvě vesnice. Asi po 10 km se přede mnou rýsuje kopec, teda na ten už nejedu. Zrovna tu staví autobus, nakládá Pepíčka a mě a chce za nás oba i s kolama jen 20 birr.
Na konečné přibíhá mladík a ukazuje, že dva cyklisti jeli do další vesnice. Podle mapy vím, že je to asi 3 km, jenže jsem myslela 3 km daleko, ne vysoko. Silnice stoupá docela prudce, žádná mezirovinka, kolem auta a smrad, konečně kruhový objezd a na kopečku nad ním u hospody Zdenek a Markéta se ládují rybím salátem. Přisedáme, doplňujeme tekutiny. V životě jsem nevypila tolik koly v tak krátkém čase jako v chudé Etiopii. A nesnědla tolik banánů. Konečně se trousí ostatní, kvartýr máme o 50 m dál, ale zůstáváme sedět a jíme a pijeme až do tmy, náhlý déšť nás vyhání a my prcháme poslepu ve tmě se ubytovat. V našem pokoji ale voda neteče. Žádná.
23.3. Arba Minch
Dnes je odpočinkový den, Zdenek si půjčuje kolo vedle v opravně. Cestou dolů do města vyřizujeme bezplatný permit k 40 pramenům v parku.
Konečně odpoledne míjíme bránu parku, vjíždíme do liánami prorostlého lesa, v potoce se koupou malí černoušci, jinak tam není už nic vidět. Za br8nou je šipka Krokodile Market 9 km a pokud jsme si ještě ráno mohli myslet, že tam k vodě vozí turisty, je tam restaurace a prodávají krokodýlí zuby, při pohledu na tuhle prašnou cestu, po které jedeme očividně po včerejším dešti jako první, v nás zraje přesvědčení, že to je prostě jen břeh, kde možná někdy nějaký krokodýl vyleze z vody. Cesta je prašná, ale celkem dobrá, v křoví křičí exotické ptactvo a na velkém stromě se láduje tlupa paviánů jeho plody. Je potřeba překonat malý hřbet, cesta se proměnila v kamenité schody. Na žádnou senzaci to u vody nevypadá.
Než jsme se dostali k silnici, spustil se liják, na posledních 300 m před asfaltem byla cesta tak rozbahněná, na pneumatiky se nabalilo tolik bláta, že se kola nemohla točit. Neseme tedy kola k silnici, tam jsme ho v louži rukama z nejhoršíhi odbahňujeme. Pak jsme z Markétou zajely k pumpě, a pumpařský pomocník nám bezvadně tlakovou vodou kola oprskal, pak Zdenek poručil oprskat taky mě s Markétou. Tak jsme sice byly čisté, ale úplně promočené. Teď přece nepojedeme do toho šíleného kopce, je nám zima a vůbec. Tak jsme se i s koly nacpaly do minibusu, což některé habešské dámy pobouřilo a začly se přes naše kola rvát z miibusu ven. Na těch 3 km ten minibus stavěl asi pětkrát, aby pasažéři mohli vystoupit, musely jsme naše kola vyložit a zas naložit, tak to zbylé bláto bylo nakonec všude.
24.3. Arba Minch – Chencha
Na dnes máme domluvený výlet do hor do Chencha, vesnice se slaměnými chýšemi, kde se dnes koná trh. Smluvený jeep opravdu v sedm stojí na dvoře. Cena 900 birr za 9 lidí. Necháme si nejdřív zastavit ve městě na snídani, pak posílení buchtičkou a kafem a zásobení balíkem vod, vyrážíme. Prašná cesta vede prudce do kopců, řidič staví u jedné hrnčířské chýše, hrnčířka dělá venku na zemi nádoby na vodu, jen tak je krouží rukama bez hrnčířského kruhu, jsou docela pravidelné. Vstupujeme do temné chýše bez oken a teprve na displeji foťáku vidíme jak to tam vypadá: na jedné straně dvě kravky, na druhé malinké ohniště a spací kout . Toť vše.
Ve vesnici nás vítá dobře anglicky mluvící mladý muž a provází nás svým domem. Chýše jsou celé z banánového listí, jak špičaté klobouky, nové jsou vysoké asi 5 m. Zezdola je ale ožírají termiti, tak se stále snižují a v chýši průvodcova dědy se dalo už sotva stát. Pár nás s ním prochází vesnicí, ukazuje nám, jak se dělá banánový chleba (z kořene banánů, které rostou ve vyšších polohách a nemají plody), dává nám ho taky ochutnat, na jednom dvorku mají mužský tklacovské stavy a tkají pruhy bavlněných látek. Dvorky jsou čisté, vymetené, jsou tu dokonce chýše pro turisty s jídelním přístřeškem.
Jedeme dál do Chencha, nejdřív do hospody na kafe a čaj, protože trh začíná až odpoledne. Trh je na veliké louce, jsou tam z eukalyptových stromů kostry prodejních stánků, ale většinou se vše prodává rovnou na zemi.
Přidává se ke mě jeden mladík, který tvrdí že se do mě právě zamiloval a že si mě chce vzít. To už je dneska druhý, zřejmě jsou tu straší dámy oblíbené jako dobrá partie a možnost dostat se do Evropy, oni totiž Etiopci potřebují pozvání. Ale mluví dobře anglicky, provází mě po trhu a všechno mi vysvětluje, ukazuje malá rezatá zrníčka tef, z kterých se mele mouka na injeru, fermentovanou hmotu na banánový chleba zabalenou v banánových listech, hroudy tabákové pasty, v řadách vyrovnané tyče cukrové třtiny, koření a místní holičství, kde na trávě stojí řada plastikových židliček, na nich hoši pod oranžovýma a modrýma igelitama, posetýma černými chomáči ostříhaných vlasů.
Odpoledne zakončujeme v hotelu, lepíme duše. Zdenek si tu nechal svařit ten aluminiový zlomený díl, vypadá to docela dobře, tak montuje kolo a zítra může zas šlapat.
25.3. Arba Minch – Dodola
Dnes je neděle, motlitby z kostela zaznívají už od dvou v noci, pak je chvíli klid a v pět začínají druhé kolo. To my akorát vstáváme, sjíždíme na kolech k autobusovému nádraží a popojíždíme autobusem do Shashemene. Jako všude v podobných zemích autobusy odjíždějí v šest ráno. Ještě za tmy hledáme ten správný bus. Je nás sedm, Kame a Gajda, kteří vlastně už předevčírem chtěli vyrazit do Jinka na kole, se tam dnes ráno vydávají autobusem. Nás sedm se tedy opravdu podařilo narvat do jednoho autobusu, kola na střechu. Těch asi 260 km stojí 65 birr (asi 5 euro) za osobu i s kolama. V poledne jsme na místě, obědváme a vyrážíme po svých asi 70 km na východ do Dodola.
Cesta je od začátku prašná, velmi hustě obydlená krajina. Zdenkovi se asi po 15 km rozbíjí ten svařený díl, takže ten definitivně dojezdil. Cesta vede mírně do kopce, takže jedu pomalu, bohužel tady jsou všude lidi, a velmi dotěrné děti. Už na to nemám nervy, beru si do ruky klacek a když se na mě ženou tak s ním za sebou máchám. Což vzbuzuje salvy smíchu, moc to nepomáhá a ještě musím klacek přidržovat na řidítkách. Mám nějakou fyzickou a psychickou krizi, jestli taky z toho Zdenkova kola, nevím. Že bych něco špatnýho snědla? Dojíždím do Kofala, zastavuju v místě kde stojí pár minibusů. Obklopená davem toho mám dnes tak akorát. Zastavuje vedle mě jeep, z něj vystupuje chlap, odhání dav, hází mé kolo jen tak na střechu, mě šoupe do auta. Po mě se vztahuje les rukou, kudrnaté hlavy se ke mě okýnkem cpou do kabiny a zuřivě pokřikují. Řidič vytahuje okýnka, troubí, a už se za náma zvedá prach. Až za vesnicí zastavuje a jde kolo na střechu přidělat. Dává rádio na plné pecky a lámanou angličtinou vykládá: že je moslem (no nazdar, a s takovym já sedím samotná v autě, s nahýma nohama!), auto má plné počítačů a prý je zaměstnaný v bance, akorát jsem nepochopila jestli jako řidič nebo řiditel. Za Kofala dojíždíme Markétu, nastupuje ke mě, tak dvěma se nám snad nic nestane. Moslem je ale milý, jen nadává na křestany, prý to obtěžování podél cesty a házení kamením moslemové nedělají, na důkaz svého osvícení ukazuje na mobilu fotku své sestry v džínách.
Vysazuje nás v Dodola, my zamlouváme pro všechny ubytování v Bale mountain hotelu, etiopské klasické přízemní ubytovně se vstupy do pokojů přímo zvenku. Voda tu teče, pro změnu ale neodtýká. K večeři zvláštní kombinace, brambory s rýží a nudlema. Nevím co z toho byla příloha. Asi ten čaj.
26.3. Dodola – Bekoji
Zdenek chce jet napřed do Addis, asi by chtěl abych jela s ním, já jsem zas doufala že pojede jako my do Bekoji, ale autobusem. Je to 75 km po prašné cestě, jeden horský pas asi 3000 m. Jako slabší člen výpravy vyrážím sama napřed. Jede se mi dobře, je ráno, ve vsích jsou lidi zaměstnaní nošením vody a vyháněním dobytka, hodně dětí sedí ve škole. Tak se jede velmi dobře, nikdo moc neobtěžuje. Cesta mírně stoupá, vedle nově z lávové drtě navršené a ještě dost sypké silnice je na mnoha místech oslí stezka, hladká, ušlapaná mnoha oslíma kopýtkama, ideální pro kolo. Bohužel je ale protivítr.
Asi na 35 km se ke mě přidává mladík na koni, nejdřív poroučí give me your bag, pak pořád hučí halo, halo, halo, givmímany. Dokud sedí na koni a je sám, je to dobré, pak ale cesta stoupá, tak sestupuje a vede koně vedle mě. A furt hučí. Cesta už je tak hluboká, že se nedá jet. A najednou vidím, že mám vzadu úplně prázdnou duši. Pustá krajina, jen ten otrapa vedle mě mi kazí požitek z krajiny. Tlačím, je horko, furt mě nikdo z našich nedojíždí, ani Zdenka jsem v žádném autobuse neviděla. Zpomaluju a otírám pot. Otrapa vidí mé zrthané rysy, a nabízí mě ať si sednu na koně, že on mé kolo potlačí. Třeba by to opravdu udělal a s mým kolem nezdrhl, ale po hodině jeho halo, money nebudu rozhodně experimentovat.
Asi po pěti kilometrech docházím do vesnice. Tady bude cola, záchrana. Ukazuju u obchodu na mé prázdné kolo. Hned jsou tu lesy černých ochotných rukou, pomáhají tlačit kolo do krámu. Už je tu pumpička, a nastává mě už známá situace. Pokusy nafouknout duši s tenkým ventilkem. Vytahuju mou duši ze Sodo s autoventilkem, ano, to znají. Ovšem nastává neočekávaný problém. Na zadním kole nejde ten tlustý ventilek prostrčit otvorem v ráfku. Ve vesnici slaměných chýší není samozřejmě ani náznak nářadí. Hoši se snaží otvor zvětšit hřebíkem, nejde to. Vytahuju tedy můj 3 cm dlouhý cestovní pilníček na nehty. Jde to pomalu, dávám si druhou colu, přinesou mi židli, zvědavce vyhánějí ze dveří a okna fackama a koštětem, pomůže to vždy tak na pět minut. Nešetrně povolujou matku u ventilku, ale konečně je duše vevnitř. Kolo mi nafoukli, záplatu mezitím spravili kusem jiné staré duše, lepidlo rozmazali hřebíkem. Dala jsem jim nějaké karabinky a mastičky, které mám vždy po ruce jako malé pozornosti.
A může se jet, hurá. Za vesnicí už je spíš rovina, otravný jezdec už tu není. Takže požitek. Jenže….po pěti kilometrech je kolo zase prázdné. Asi tu duši u ventilku natrhli. Vesnice tady na náhorní planině není žádná v dohledu, tlačím apaticky a proklínám ty mizery, co Zdenkovi vzali pumpičku, která jim bude k ničemu a mě ted děsně chybí. A jak se tak v duchu vztekám, jede kolem autobus a v něm sedí Markéta. Tak těch zbylých 25 km jedu zas na čtyřech kolech s ní.
V Bekoji zajištujeme ubytování v nejlepším hotelu, už je nás jen šest, tak tři pokoje po dvou. Pak jdem na shopping majli, pěšky vyzkoušet, jestli se taky tak na nás budou vrhat. A je to fakt lepší, koukají, sem tam někdo pozdraví nebo nám nějaké dítě přijde podat ruku, ale žádná dramata.
Sedáme si před jeden lokál na kafe, Markéta jako denně zkouší bystrost habešské obsluhy, jejikož vyžaduje kafe bez cukru. To je tu něco tak neslýchaného, že se jim to daří průměrně až napotřetí. Já už bych se na to dávno vykašlala, ne však Markéta. Mezitím doráží zbytek výpravy. Stěhujeme se do pokojů, mě byl přidělen Pavka. Pokoje jsou se sprchou, ale bez tekoucí vody. U nás dokonce ani není v koupelně žárovka, tak se myjeme z kýblu s čelovkama na hlavě. Pavka si pro takové případy prozíravě z domova nevzal ani ručník, je asi furt čistý, a tu trochu prachu utře do trička.
V lokále obědnáváme šest večeří, po předchozích zkušenostech to ukazujeme i na prstech. Přesto přinášejí jen dvě porce. Počítání do šesti jim ztěžuje Markéta, která v klíčovém okamžiku vyžaduje čaj, ale bez cukru. To nemůže dopadnout dobře, a taky ne, když máme platit, vystřeluje černý borec od boku sumu 420 birr. To se nám nechce věřit, vystavujeme si sami účet který i s ubytováním vychází na 250 birr. Mistr to ještě několikrát po nás pročítá, ale nedá se nic dělat, máme to správně. Matematiku zde asi příliš intenzivně nevyučují. Snídat budeme radši jinde, aby z nás neměl pocit, že má mezeru ve vzdělání.
27.3. Bekoji – Asala
Vyjíždíme po snídani (suchá houska a čaj) asi v devět. Dávám si náskok, ale když je ani po 20 km za sebou nevidím, zastavuju, a když se začnou blížit otrapové, zas popojíždím. Konečně na 30. km se vynořují kamarádi. Prý zase píchali. Do Asala dojíždíme výjimečně společně a stavíme na oběd. Slibujou nám špagety, ty ale prý zrovna došly, takže brambory, těch se ale nedočkáme, zato přinášejí rybu kterou jsme si neobjednali. A do toho zmatky s kafem bez cukru pro Markétu. Večtébl ani salát prý nemají, ale když před kuchyní objevujeme bednu rajčat a cibule, tak to najednou jde. Buď fakt nerozumějí, nebo absolutně postrádaíj obchodního ducha. Šest hladových bělochů by jim rádo nechalo vydělat.
Žene se černý mrak, tak se usnášíme, že to tu dnes zapíchneme. Ubytováváme se ve velmi dobrém novém hotelu za pouhých 90 birr za pokoj, teče teplá a jde televize. Vybalujeme s Pavkou na pokoji tašky, a když je Pavka v nejlepším a má všechno vyházené po posteli a pověšené vyprané prádlo, najednou stojí na pavlači Zdenek. Nechápem, jak nás mohl najít. Je dobře, že se nebudeme muset hledat v Addis. Akorát Pavka se musí stěhovat se všema vybalenýma taškama do jiného pokoje, tak mu aspoň pomáhám.
Zdenek si včera udělal pěší výlet do Bale Mountains, nafotil tam krásně barevné obrázky vesničanů sestupujících z hor na trh. Dnes ráno sedl na autobus a v Asala prošel všechny hotely, ten náš byl až na horním konci města a poslední možnost.
Všichni vyrážíme na trh, kde do západu slunce fotíme africké nálady, pak v našem hotelu objednáváme opulentní večeři. Při jídle Tonkov vypráví vtipy, umiňuju si, že si jich pár zapamatuju, ale….nic, ani jeden.
28.3. Asala – Addis Abeba
Ráno platím, (dostala jsem po odtržení Kamenáče svěřenou společnou kasu), pobyt s večeří a snídaní pro sedm lidí nás stál 850 birr, to není ani 70 euro. Recepční vytáhl kalkulačku, aby si spočetl, kolik mi má vrátit, když jsem mu dala 900 birr. Jo, technice důvěřují, technika je pokrok. Pak se vydáváme na autobusové nádraží. Manažer hotelu nám slíbil auto do Addis jen pro nás za 400 birr, průvodčí ale ráno vyžaduje 600, manažer to srazil na 500. Všech sedm kol vrstvíme na střechu, kolem je spoustu okouněčů, každý chce pomáhat s nakládáním a nastavuje potom důrazně ruku pro výplatu.
V autobuse máme čas naplánovat další průběh africké cesty. Tonkov a Pepíček už prý z Etiopie všechno viděli, chtějí si dovolenou zkrátit o týden a co nejdřív odletět domů. Což se jim na Tureckých Aerolinkách v Addis daří, letí dva dny před náma. Markéta si tudíž kvůli nim taky posunula odlet o dva dny, a Míša, která má s Markétou jet autem z Vídně domů, se tedy musela přidat. Vykládáme kola u Hiltonu, kde se přebukovávají vnitrostátní lety, kluci svůj rušejí a my se Zdenkem zakupujeme let z Gondaru do Addis. Přijíždějí i Kamenáč a Gajda, trochu vyprávěj o „divoších“ z Jinka, kteří už asi zas tak divocí nebyli, spíš nastražení na turisty. Tak jsme asi o moc nepřišli. Oba jsou ubytovaní v hotelu Vanca nedaleko, je už obsazený, ale nacházíme pěkný hotýlek vedle, s opravdu tekoucí opravdu teplou vodou, za 150 birr/pokoj, ca. 12 euro. Ve Vanca naposledy všichni dohromady večeříme, Kame, Pavka a Gajda odlítají brzo ráno do Axum, my se Zdenkem jedeme brzo ráno autobusem do Bahir Dar, a ten zbytek, Tonkov, Pepíček, Michala a Markéta jedou před odletem na dva dni na kolech k Debre Libanos.
29.3. Addis Abeba – Dangla
Zdenkův budík zase zaspal, tak máme zpoždění půl hodiny, budí nás až pravoslavný muezín v půl šesté. Kola s taškama už jsme zbalili a deponovali včera večer zde v hotelu, jedeme na čtyři dni jen s jedním společným malým ruksáčkem, tak můžeme z postele skočit rovnou do taxíku, kterých se tu potlouká i takhle ráno spousta. Chce 40 birr, což je dost peněz, když se uváží, že 560 km autobusem do Bahir Dar nás stojí na osobu jen 63 birr. Autobusové nádraží je ponořené ještě do tmy a oblaků výfukových plynů. Většina autobusů do Bahir Dar už je pryč nebo plná a těsně před odjezdem, lidi nás posílají od jednoho čmoudícího vozu k druhému, až se nás ujímá jeden znalec, popadá mě za křídlo, vleče skrz výfukovou mlhu mezi dva autobusy a strká mě před nos chlápkovi, který dlouhé řadě lidí prodává lístky. Tak jsme je nechtěně předběhli, s lístkama v ruce hledáme ten správný autobus, ale ten tu ještě není. Když konečně vjíždí do nádraží, kupodivu už s nejlepšíma místama obsazenýma, hrozny lidí s balíkama se rvou dovnitř. Na nás už žádná sedadla nezbyla, tak jsme si stoupli za řidiče, že si pak sednem vedle něj na motor. Po půl hodině asi tři čtvrtiny lidí z autobusu zas vystupují, to byli asi loučiči a přinašeči zavazadel, a kupodivu každý měl sedadlo. Jen my ne. Mě si mezi sebe vzal jeden černý křestan a Habešan s holčičkou na klíně.
Po hodině vrčení a vypouštění výfukovejch plynů jsme se konečně kolíbáme z nádraží, na silnici ale řidič zastavuje a půl hodiny se zas rvou lidi dovnitř a ven. Neujeli jsme ani sto metrů a holčička začala blinkat, tatínek jí přistrkuje pod bradu od řidiče k tomu účelu vyfasovaný igelitové pytlíky, které pak použité vyhazuje přes hlavy cestujících za jízdy z okýnka.
Cesta se vine asfaltovými serpentýnami na horský hřbet. Tam je zastávka na snídani, nakupujeme banány, vodu a jakousi křiklavě žlutou buchtu. Tatínek do holčičky cpe banán, aby bylo zas co zvracet, a jede se dál. Zdenek se usazuje na kovovém válci, ktrerý slouží jako sedačka pro průvodčího a byl původně asi jakýmsi motorovým filtrem. Křestan u okýnka se sice horlivě klaní a křižuje, když míjíme kostely, což mu ale nebrání se nekřestansky roztahovat na 1,5 sedadla, zbylých asi 70 cm přenechal mě a pánovi s blinkající holčičkou. Ta se zas brzo rozloučila s právě pozřeným banánem, a tak je stále se na co koukat. Krajina je neméně zajímavá, zelené louky plné dobytka, jak safari s domácíma zvířatama, sedláci s párem volků a dřevěným pluhem orají pole, vesnice s tady čtverhranými chýšemi, sláma na hřebenech střech svázaná do trčících „culíků“.
Přes Nil asfaltku na 30 km vystřídává prašná cesta, která se vine z náhorní plošiny asi 1200 výškových metrů dolů k mostu a na druhé straně se zas drápe do výšky. Autobus se otřásá, hluk motoru doplňuje na plné pecky puštěná etiopská hudba, která nás od rána doprovází z řidičova kazeťáku. V každé zatáčce nás předhánějí oblaka prachu a cpou se všema škvírama do sluncem prosvíceného autobusu. Krajina je dramatická, blížíme se ke dnu udolí, už je vidět most přes Nil. Fotím ho z okýnka, ale lidi na mě volají, že se to nesmí. Schovávám foťák, Zdenek se podřizuje jen nerad. Prý strategický bod, těm lidem nelze vysvětlit, že se na něj každý může podívat na internetu, a na letišti v Gondar jsme ho viděli na pohlednicích. Ale fotit se prostě nesmí a basta.
Míjíme horu Choke, která se moc jako hora nejeví, spíš mírný rozvláčný kopec, ale má svých 4000 m. To byla Zdenkova vypracovaná cyklotůra na vrchol, kterou kvůli rozbitému kolu nemůže uskutečnit. Odpoledne už máme hlad, v které vesnici se asi zastaví na jídlo? Když se ptám souseda, ten míní že dnes do Bahir Dar nedojedeme. To je pro nás novinka, Lonely Planet říká jeden den. V půl páté autobus staví v Dangla na noc, pouhých 78 km před Bahir Dar. Kdo tam chce dorazit dnes, musí přestoupit na minibus. Znalí cestující se řítí ze dveří a obsazují přichystané minibusy, ty chtějí ale dalších 40 birr.
Asi s půlkou pasažérů zajíždí autobus do dvora hotelu, přičemž si kovovou vjezdní bránou odírá celý bok. Špinavý dvůr, společné sprchy a záchody, tak to teda ne. Nacházíme vedle u benzínky další hotel, bereme pokoj se sprchou (jak později zjišťujeme, neteče stejně voda). A jdeme na promenádu hledat nějakou hospodu, kde mají nejen injeru, ale i špagety. Pak sedíme do tmy v kavárně na kafi, kolem nás po hlavní silnici, teď už bez aut, promenují davy místních sem tam jak na korze. Jdeme si brzo lehnout, ale před naším pokojem na terase je televize, reproduktor 15 cm od našeho okna na plné pecky. Zdenek si připadá podvedený, prý nám dali schválně nejhorší pokoj, dožaduje se recepčního, tady ale recepce není, a ti pikolíci prostě jen vydávají klíče. Se svou angličtinou toho moc nepořídí, a když já odmítám se taky rozčílit a jít žádat nápravu, naprdle padá bez umytí do postele.
30.3. Dangla – Gondar
Odjezd je stanovený na 5 hodinu ranní, snad nás Zdenkův budík nenechá ve štychu. V pět stojí autobus vprostřed malého dvora ubytovny s nastarovaným motorem, dým z výfuku stoupá až k pavlačím v prvním patře. Vyčouzení cestující vylézají z plechových dveří pokojů a trousejí se k autobusu. V šest hodin, stále za běžícího motoru řidič klaksonem troubí k odjezdu. V půl sedmé se konečně dáváme do pohybu, začíná se pomalu rozednívat, před chatrčemi dřepící postavy rozdělávají oheň a pečou injeru, zvířectvo vybíhá na dvorky.
V půl deváté nás autobus vyklopuje v Bahir Dar. Míříme k jezeru Tana, u mola je zakotvených pár člunů čekajících na zákazníky. Ne, nechceme na ostrovy, ne, děkujem, nic nepotřebujem, chceme jít sami podél břehu. Mezi hotely pronikáme na malý poloostrov, kolem je slyšet ptáky a ve větvích všude něco poskakuje. Snažíme se fotit, ale u vody nás staví voják s kalašnikovem, prý střežená zona. Pochodujeme tedy dál po ulici, když se k nám přidává mladík, samozřejmě jako všichni student. Vede nás do parku u vody, prozrazuje kde je bývalý královský palác Haille Selassie a že jsou v Nilu vytékajícím z jezera hroši. Zbavujeme se ho, až když si s ním vyměním adresu (na pozvání do Evropy). Ted konečně můžeme v klidu sledovat ty pelikány, supy, orly a mnoho nám neznámých ptáků.
Nabaženi opeřenců popojíždíme minibusem k Nilu. Na břehu je živo, pere se prádlo, koupou děti a myjí auta. Vprostřed řeky, asi 50 metrů od břehu je malý ostrůvek a u něj dva oblé balvany. Místní tvrdí že jsou to hroši, čemuž Zdenek nevěří a chce se vsázet o sto birrů. Rychle ho táhnu pryč, než si s ním černoch plácne, ten má samozřejmě pravdu. Jdeme přes most, a najednou pod mostem plave – hroch. Proti proudu až k mostu, pak se potopí a nechá unášet proudem, pak zas vystrčí hlavu a plave k nám. Klidně, uprostřed města, nad hlavou mu drnčí náklaďáky. Podél břehu Nilu jich má být víc, jdeme tedy směrem ke královskému paláci, alejí pod fialově kvetoucími stromy jakarandy a jiných, rudě kvetoucích stromů. Dojem nám kazí žebrající školáci, kteří na cosi vybíraíj peníze. Hroši nikde, je už moc horko a to jsou prý ponoření ve vodě.
Asi po třech kilometrech to Zdenek vzdává a vrací se k silnici, já jdu sama serpentýnami na kopec k bývalému paláci bývalého císaře Haile Selassie, brána je ale zavřená a není přes ní nic moc vidět. Kolem ani človíčka, nemám z toho dobrý pocit, spouštím se kozí stezkou křovím ze stráně a zkratkou přes les do města. Přidává se ke mě asi desetiletý hoch, nejdřív mi strká pod nos sešit se seznamem sponzorů a vymáhá peníze. Už mi to jde na nervy, a v lese se na mě začíná sápat, chytá mě v pase a chce kis. Hrubě ko odstrkuju a zabočuju do nějakéého slumu, kde se na mě lidi dost nevraživě dívají. Konečně v aleji si vydechuju, ale ne nadlouho, dojíždějí mě dva kluci na kolech a hučí money money. Úplně vyžízněná dorážím k silnici a kupuju u milého prodavače kolu, ten po mě chce ale po vrácení drobných taky kis. To mě tak vyvedlo z míry, že jsem se nezmohla na slovo.
Nacházím Zdenka, vyprávím mu své čerstvé zážitky a je nejvyšší čas jít stopovat minibus do Gondar. Když nám zastavuje a řidič si mě chce posadit vedle sebe dopředu, Zdenek to rázně zatrhnul a tím si svý gatě narthnul, protože mě posadil k sobě na sedadlo a on si sedl na bednu s vyčnívajícím hřebíkem. Večer mu na tu skobu dám náplast bez polštářku.
Místní hotel v centru Gondaru měl ještě pár místností prázdných. Prý s teplou sprchou. Na to se teda jdeme podívat. V prvním pokoji neteče voda, v druhém nejde proud do boileru, třetí nemá okno a ve čtrvtém chybí boiler úplně. Ale trváme na svém, že to jsou pokoje s teplou sprchou za 70 birr. Zdenek se tentokrát rozhodl se nenechat napálit, tak jsme se vydali hledat jiný hotel. Po hodině kroužení po městě jsem zaprotestovala, vrátili jsme se do prvního a usmlouvali, že zaplatíme 60 birr, když nepoteče teplá voda. V boileru sice nesvítilo světýlko, ale hřál, a byla teplá voda. Jenže netekla, ale jen kapala. To Zdenka dopálilo a chtěl se jít hádat s recepční, ta však vypadala jak právě spadlá z měsíce a k tomu neuměla ani slovo jakoukoliv cizí řečí. Trvalo mi celý večer Zdenka přesvědčit, že o průtokovém množství vody ve sprše nebyla řeč, tak si nemůže stěžovat. Naštěstí ho rozptýlil jiný problém. Při večerním hledání hotelu někde ztratil svou ošklivou čínskou kšiltovku, kterou si koupil v Dodola poté, co ztratil svůj ošklivý bílý klobouček.
31.3. Gondar
Na plánu je prohlídka středověkých paláců. Nejdřív ale si Zdenek musí zakoupit novou pokrývku hlavy. Jak tak kráčíme přes hlavní křižovatku, přibíhá hoch a podává Zdenkovi jeho ztracenou kšiltovku. A bez vyžadování odměny mizí. Jsme z toho tak paf, že jsme mu nestačili ani poděkovat.
Po snídani – tříbarevný džus mango, avokádo, ananas, vyrážíme do hradními zdmi obehnaných paláců z patnáctého století. Částečně zříceniny, částečně patrové a zastřešené kamenné stavby, se zbytky maleb na stěnách uvnitř a spoustou velkých ješterek zvenku. Kromě nás tu není moc návštěvníků, skupina habešských skautů v signálních vestičkách opravářů silnic a četa vojáků v maskáčích a ve zbrani, zúčastnující se asi povinné hodiny dějepisu.
Dole ve městě jsou ještě lázně ze stejného období, kde se prováděly baptistické hromadné křty. Ještě nejsou tak opravené, zdi kolem bazénu jsou protkané kořeny ohromných stromů a napůl rozvalené. Třetí pamětihodnost města, ortodoxní kostel Debre Berhan jsme si už odpustili, neb podle obrázku v příručce nevypadá zvenku nic moc a je daleko za městem. Radši si procházíme trh, až druhý den na letišti zjišťujeme, že ten kostel Debre Berhan je zevnitř celý pomalovaný množstvím do hustých řad naskládaných andělských hlav. Asi nejhezčí etiopské nástěnné malby. Škoda. Teda že jsme tam nebyli.
Večere v místním lokále, kde se zas jednou holky strkají, která má jít nás obsloužit, chichotají se a šuškají. Ani ve městě jako Gondar bílých turistů moc nebude.
1.4. Gondar – Addis Abeba
Letadlo do Addis nám letí odpoledne, jdeme ještě jednou přes trh a městem pěšky k letišti. Na předměstí narážíme na dobytčí trh. Barevné rohaté krávy, hlavy obchodníků zabalené do barevných látek. Zdenek z respektu před rohama fotí ze silnice, já se prodírám mezi lidma a zvířectvem. Hezký závěr výletu.
Letadlo s námi letí jen asi 1000 m nad zemí, vidíme jezero Tana, Nilské vodopády a nakonec celou Addis Abebu jak na dlani.
2.4. Addis Abeba
Dnes máme den na poznávání hlavního města. Už v poledne ale zjištujeme, že není co poznávat, procházíme Piazza, starou část města na kopci, kde jsou zbytky kdysi výstavných dřevěných domů, podle stylu zřejmě postavených bělochy. Náhodou narážíme na výstaviště s veletrhem etiopských výrobků. V několika halách presentují místní výrobky od bavlny přes med a koření až po elektrické trouby na injeru. Tak konečně nakupujeme suvenýry pro děti a sousedky zalévající nám doma kytky. Jinak bychom jeli s prázdnýma rukama, suvenýrů a místních produktů jsme za ty dva týdny opravdu moc neviděli. Ani pohledy se nám nepodařilo poslat. V jedné vsi jsme zašli do místního poštovního úřadu (plechová bouda), neměli ale ani pohledy, ani známky, jen pár zažloutlých obálek.
Končíme na přírodní tribuně jakési místní Letenské pláně. Kluci tu hrají ve skupinkéch fotbal a na stupních tribuny se odehrává trénink mladých běžců. V nedostatečných teniskách, ale s o to větším nadšením běhají schody nahoru dolů. Při pohledu na ně jsme si pěkně po vedru dne odpočinuli, a po večeři jsme dopravili sebe i kola na letiště.
Sbohem Habeši, už se sem asi nikdy nepodíváme. Byla to zajímavá a poučná cesta, v jádru milí, aspoň teda dospělí, ochotní poradit nebo pomoct. Rozhořčení z dotěrných dětí jistě brzo zapomeneme, a zbydou nám před očima obrazy pestrobarevných sukní, slaměných chýší, stád dobytka a banánů.
[//]:# (!worldmappin 6.24602 lat 37.57595 long Etiopie na kole, Chencha d3scr)
© {1995-2025} Travel. https://inleo.io/profile/travel.helena