Na kole na vlastní pěst skrz tuto barevnou zem s Indio obyvatelstvem, plnou mayských památek, tropických lesů, mangrovníků, obdivuhodných tržišť a údajně taky banditů
Jsme ve stejné sestavě jako loni v Burmě, ti dva šílenci Gajda a Kame, vždy perfektně nalíčená Markéta, „doktor“ Pavka, Zdenek a já.
Pražská sekce přistává v Guatemala City pár hodin před námi, jsou ubytovaní někde ve městě, už se stmívá, tak my bereme ubytování hned u letiště.
14.3. (40 km, 500 VM-výškových metrů), Pacaya – San Vincente
Sraz s ostatními před naším hotelem, vyrážíme k první guatemalské atrakci, soptící sopce Pacaya. Tato 2.552 m vysoká nejaktivnější sopka Střední Ameriky leží jen asi 30 km za městem, což vypadá jako krátká projížďka, prvních 10 km taky vede krásně z kopce, kolem jezera Amatitlán, pak se ale silnice staví na zadní, odhazuje asfalt a škrabe se do kopce. Markéta, která jak vidím stále ještě neuznává lehké převody, po chvíli dřiny sestupuje z kola a tlačí. Chytá stopa zrovna když ji míjím, tak se nechávám zlákat a obě zvedáme kola na korbu pick-upu. Po 15 km nás vysazují na horském pase, sí, volcano, lava roja. Tak jsme na místě.
K červené lávě je to asi hodinu a půl pěšky, dá se taky jet na koníku, ale krotitelé Zdenek a Pavka radši polezou po čtyřech než sednout na něco co je zepředu i zezadu nebezpečné a uprostřed nepohodlné. Na vrchol se momentálně nesmí, lítají tam z jícnu kameny, musíme mít průvodce, aspoň si hoch něco přivydělá. Pokládá nás za gringos, Američany, a těma zůstaneme v očích Guatemalců celých 14 dní. Stoupáme po lávových haldách až k místu, kde vyvěrá opravdu tekutá rudá láva, pomalu se šine do údolí, drolí se a ohňové balvany se kutálejí po svahu. Jde z ní pěkné vedro, na víc než pár metrů se k ní nedá. Skáčeme po lávových suťoviskách a víříme oblaka černého prachu, takže za chvíli vypadáme jak uhlíři.
Ubytovat se sjíždíme z kopce do vesnice San Vincente, kde je i malý hotel. Jak to vypadá kvartýrmajstr jsem zase já. Jdu teda se svou sporou Španělštinou vyjednat ubytovací podmínky. Jsme jediní hosté, můžeme si vybrat pokoje. Místnosti podobné kobkám, s malými okýnky pod stropem, ale s teplou sprchou, geniálním vynálezem, který má zabudovaný průtokový ohřívač přímo ve sprchové hlavici. Dráty z toho trochu výhružně trčí, ale teče teplá, ani neprobíjí. Hledání hospody není tak jednoduché, konečně se dvě tetky uvolily a uvařily nám tortilly a fazolovou kaši. Tu pak dostáváme denně, hlavně k snídani. Je z černých fazolí, se zavřenýma očima to ale jde jíst.
15.3. (42 km, 1000 VM), San Vincente – Antigua
Zdenek občas rád zapomíná své věci. Proto ho trochu kontroluji a před odjezdem nalézám v koupelně jeho zapomenutý kartáček na zuby. Strčím ho do kapsy a hlásím Zdenkovi „něco pro tebe mám“, jemu svitne že si něco zapoměl, běží zpět do pokoje a zpod polštáře vytahuje hodinky. To mě teda převezl.
Dnes nás čeká krátká etapa do Antigua, bývalého hlavního města, založeného španělskými kolonizátory roku 1527. To bylo v roce 1773 zničeno zemětřesením a hlavním městem se stala Guatemala City. Antigua si zachovala historický charakter s pravoúhlými ulicemi, pestrými jednopatrovými domky podél dlážděných ulic a katolickými kostely. Rozvinutá infrastruktura a četné školy Španělštiny zaručují této památce UNESCO přísun a dlouhodobější pobyt mnoha turistů.
Jsme v hornatém vnitrozemí, které je osídleno indiánskými kmeny, potomky slavných Mayů. Strmá prašná cesta vede do vesnice Santa Maria del Jesus. Krajina je dost vyschlá, podél cesty je spoustu farem na prodej. V Santa Maria je trh, Indiánky v širokých barevných sukních a krajkových halenkách balancují na hlavách koše se zeleninou, na zádech nebo na prsou mají v pruhu látky zavěšené dítě. Nabídka ovoce a zeleniny, papaya a mango, cibule, rajčata, okurky, banány a množství melounů.
Antigua nás vítá velmi hrbolatou dlažbou, jako by ty ulice dláždili Mayové, kteří jak známo nepoužívali kolo. Diskutujeme, jestli rychle město projet a pokračovat dál, máme dnes ujeto málo kilometrů, nebo přenocovat a vychutnat večerní flair turistického centra. My se Zdenkem zde chceme přenocovat, sraz zítra v Santiago Atitlan.
Ulice jsou plné lidí, prodíráme se dopředu až zjišťujeme, že jsme uprostřed velikonočního procesí. Chlapi ve fialových hábitech, prodavači balonků, řehtaček, cukrové vaty, nastrojení muzikanti za nimi hned četa metařů, a vpředu snad 40 fialových mužských nese houpavým krokem ohromný oltář s Penenkou Marií. Všechny ulice jsou ucpané, ať zahneme kamkoliv, skončíme u procesí. Házíme zpátečku z města ven, už se stmívá a my nemáme hotel. Na kraji města je jich ale dost, tak brzo jeden malý nalézáme, jsme zas jediní hosté. Kupujeme lístek na zítra ráno na minibus (kolo na střeše je dražší než člověk na sedadle), kterým popojedeme asi 50 km, abychom si ještě stihli udělat zajížďku na Mayské vykopávky.
16.3. (70 km, 1200 VM), Antigua – Santiago Atitlán
Cestou minibusem do Patzún, prý se v téhle oblasti často přepadává, les ale vypadá, že by z něj vyskočil leda Rumcajs. Autobus nás vyhazuje u strmé prašné stezky mezi domy, to prý je odbočka na mayské pyramidy Iximché, v překladu Kukuřičný Strom. Je to asi 13 prašných km.
Na ostrohu nad zákrutem řeky trůní odkryté stupně pyramid, také se zachoval oltář na lidské oběti. Ten je používán dodnes, krev už ale neteče. Vstupné se neplatí, Zdenek hned na kole vyšplhal na jednu pyramidu. A už tu byl pokřik hlídače a kola jsme museli dostrkat za závoru. Žádná akrobacie přes kamenné zídky se konat nebude, čímž Zdenkův zájem o mayskou kulturu značně opadl.
Za hodinku jsme zpět na asfaltu, cesta se klikatí krásně z kopce, až mi to klesání začne být podezřelé. Dle mapy musíme přejet tenkou modrou čárku, takže potůček. Po 15 km částečně velmi prudkého klesání je mi jasné, co mě za potůčkem čeká. Stoupání začíná bez přípravy hned za mostkem, jak Zdenkovy přístroje hlásí je stoupání někde i přes 20%. Jsem odhodlaná to vyšlapat, ale místy kolo sotva tlačím. Ke konci stoupání jsem už fertig, Zdenek pokládá své kolo bez ohledu na bandity do příkopu v zatáčce nad mou hlavou a vrací se vytlačit mé kolo. Nemám sílu protestovat, jen se se zbytkem sil ohlížím po těch banditech. Nakonec ten kopec byl vysoký 1.200 m.
Dojíždíme k jezeru Atitlán, už zbývá jen ho z půlky objet, asi 30 km. Cesta se šplhá po úbočí, a když sjíždíme do přístavu San Lucas, myslíme že máme vyhráno. Po příkré velmi hrubě dlážděné ulici se spouštíme k molu.
Do Santiago Atitlán, dnešního cíle je to už jen 17 km přes poloostrov, dle mapy přes mírný kopeček. Je z toho ale dalších 300 výškových metrů. Cesta vede přes kávové plantáže, je doba sklizně, v příkopech jsou na odvoz připravené velké pytle plné kávových bobů, plantáže se hemží Indiány. Hned ze San Lucas za námi vyjelo policejní auto, popojíždí a nespouští nás z očí. Asi nám ze strany Indiánů hrozí nějaké nebezpečí, přestože nás přátelsky zdraví. Až v obklopení úzkých uliček v Santiago Atitlán nás policajti předjíždějí a kynou z okýnka na rozloučenou.
Ubytováváme se ve smluvené ubytovně, kola si parkujeme v pokoji a provádíme drobnou údržbu. Pavka instaluje napříč šňůru na prádlo, věšíme na ní vymáchaná trika a já na ní suším cestovní pas. Kvůli nebezpečí lupičů, jak nám tu na každém rohu naznačují, jsem ho dnes měla u peněz v bederním páse. Průkaz je tedˇ promočený a vytvarovaný dle mého boku.
Kluci dorážejí za soumraku dost vyřízení, najeli skoro 3.000 výškových metrů, Markéta jela do kopců stopem. Při večeři je Pavka obezřetný, celoživotní soužití s ženou doktorkou ho naučilo předvídat kulinární nebezpečí. Na rozdíl od něj single Markéta od prvního dne systematicky testuje své zažívací ústrojí saláty, zmrzlinami a nemytým ovocem. Střevní potíže je postihují nespravedlivě stejnou měrou.
17.3. (38 km, 850 VM), Santiago Atitlán – Chichicastenango
Ráno balíme, já jako každý den dávám pozor aby si Zdenek nic nezapoměl. Potřebujeme se dostat na druhou stranu jezera.Najímáme bárku, kola hromadíme na přídi. Na severním břehu stoupají kopce prudce hned z PanajachelPrý bylo za dob hippies drogové hnízdo alternativních gringos.
Pestré tržiště v Sololá asi 400 m nad jezerem. Indiánky tu chodí v tkaných sukních a krajkových zástěrkách, hodně mužských má tkané do červena laděné pantalony a sombrero.
Cesta dál vede diretissimou do kopce, jedu svým tempem sama, nechám hlavou plynout myšlenky. A jak tak šlapu do toho kopce a hezky si přemýšlím, napadá mě, že jsem si ráno při balení nedala do tašky můj bederní pás. Kolik euro, dolarů a quetzalů jsem tam měla? A byly tam dvě kreditní karty. Pas ale jistě mám, ten byl ráno suchý a strčila jsem ho zas jak vždy do ledvinky. Pokud bederní pás opravdu nemám, mohla bych se pro něj vrátit? Z toho prudkého kopce, loďkou přes jezero tam a zpátky, zase do kopce, to je ztráta jednoho dne. Ostatní by nevěděli, kde jsem. A přiznala by mi vůbec Indiánka v ubytovně, že našla mé peníze? Těžko. Takže nemá cenu se vracet.
Po dvou hodinách se zdá, že už budu na kopci, projíždím zastávkou kamionů, odbočka do Chichicastenango. Silnice pokračuje nevinně po horském hřbetě, pak se ale klikatě spouští do tmavé rokle. Na jejím dně je 10 metrů rovinka, že člověk ani nestačí přeřadit, a už je tu stoupák jako hrom. Tři kilometry stoupání 22%, kolo místy tlačím.
Pro Chichi jsem ráno vybrala z průvodce ubytovnu s pěkným názvem El Telefono. Je to asi čtyřpatrový domek, v každém patře jen dva pokoje a teráska, vše spojeno žebříkovitými schody. Vypadá to tu trochu hipísácky. Z terásky je krásný výhled na zdejší proslulý, od města roklí oddělený hřbitov. Jeho pestrobarevné a štukem ozdobené hrobky září v zapadajícím slunci. Proto jsme vlastně do Chichicastenango jeli. Průvodce doporučuje turistům chodit na hřbitov jen v doprovodu místních, prý se tam přepadává. My si tento kick odpouštíme a nikam nejdeme, pohled z hotelu je jistě lepší. Jo a můj bederní pás opravdu zůstal v Santiago, Indiánko nalož dobře se snadno vydělanými penězi. Už jsi někdy viděla euro? Karty jsem mobilem zablokovala, ty můžeš zahodit. Jo, i takhle může vypadat pomoc rozvojovým zemím. Počítáme se Zdenkem peníze, časem budeme muset navštívit banku. Hlavně že jsme ještě zdrav.
18.3. (80 km, 990 VM), Chichicastenango – Sacapulco
Snídáme na trhu mezi místníma, tortilly, fazole, rýže, čaj, nic pro gurmány. Vyrážíme do Santa Cruz del Quiché. Tam si chceme prohlídnout blízké vykopávky v Utatlán, které bylo Španěly vypáleno a vymordováno. Přestože se tu platí vstupné, moc toho vidět není, kopce neodhalených pyramid jsou zarostlé borovicemi s dlouhými jehlicemi. Na prostranství u zbytků jedné pyramidy pálí Indiáni oheň.
Zpátky v Santa Cruz, existuje možnost přejet přes hory a San Andrés po prašné cestě, místní ale nás od toho zrazují, prý ve vesnicích není jídlo ani ubytování a končí tam cesta. Právě to by mě velice lákalo, ale jelikož kromě Gajdy a Kame chtějí jet ostatní po silnici, nerada se k nim přidávám. Těm dvěma bych nestačila. Dáváme si s nimi sraz zítra v Ucpantán. Krajina je zvlněná a zelenější, domy jsou z adobe, sušených nepálených cihel. V Sacapulco nacházíme brzo domluvený hotel.
19.3. (24 km, 1215 VM), Sacapulco – Uspantán
Hotel leží u řeky. Přes ní vede velký kovový most s vozovkou z plechových plátů, rachot náklaďáků po železné konstrukci nás provází až do rána. Zdenek ráno praví, že si celou noc připadal jako v Ostravě-Porubě. K snídani nemáme šanci si kromě standardu objednat nic jiného, jíme tedy tortilly, frijoles a huevo vuelto, což jsou fazole a „otočené“ vejce, si jdeme prohlédnout městečko.
Náměstí dělá dobrý dojem, uprostřed stojí ohromný ceiba, guatemalský národní strom s rozložitými větvemi a velkými listy. Pod ním na zemi indiánky rozkládají na trhu své zboží. Tady patří ke kroji barevné střapce na hlavách a stuhy vpletené do dlouhých copů.
Za železným mostem začíná stoupání, jak jinak, že? Odhaduji to na 500 výškových metrů. Stoupání začíná zahřívacími 10%, Markéta to po 200 m vzdává a stopuje. Zdenkovi jedu moc pomalu, chce mě tlačit, mám ale ještě sílu se bránit. Abych si šetřila kyslík na šlapání, vyrážím ze sebe jen úsečné „ Ne, ne! Sama, sama!“. On to myslí dobře a chce se o mě starat, po několika pokusech mi mizí v zatáčkách nade mnou. A já si můžu jet svým tempem, aniž by mi do toho někdo mluvil, jak mám šlapat, přehazovat, jestli se mám napít nebo zastavit a něco sníst. Kdybych to při tom namáhavém šlapání udýchala, řekla bych mu radši: Zdenku prosím tě nech mě aspoň jednou vyjet samostatně na kopec, chci to dokázat sama a ne si doma říkat: ano byla jsem na kole v horách, ale do všech kopců jsem byla vystrkána, takový jsem pašák.
Ta hrana silnice je 600 m vysoko, jsou vidět nějaké baráky, snad tam budou mít melouny. Jenže baráky jsou pusté, za nimi se otevírá panorama další hory s hadem silnice asi dalších 500 výškových metrů, radši se nedívám nahoru, abych neviděla jak to neubývá. Krajina je dost vyprahlá a je horko, Na pase slaměná bouda, tentokrát je to občerstvovací stanice a Zdenek u ní na mě čeká s limonádou. Koukám na tacho, vystoupali jsme 950 výškových metrů na pouhých 11 km, a potřebovala jsem na to 3 hodiny.
Sjíždíme do zelených údolí, v oparu proti nám se ale už rýsují další kopce. Dopřávám si asi ještě dalších 300 výškových metrů do protisvahu a pak házím flintu do žita, teda kolo do pick-upu. Za chvíli mávám z korby Pavkovi a po 15 km jsem v Uspantán. Nacházím snadno smluvenou ubytovnu. V jednom pokoji leží Markéta a tváří se polomrtvě, když jí ale říkám že se jdu projít pěšky na trh, ožívá a hned vyskakuje.
Trh je částečně zastřešený s úzkými uličkami, jedna je plná comedors, jednoduchých vyvařoven, sestávajících z bubínkových kamínek a hromádky dříví, pánve, plastových židliček a nad tím nezbytnou řvoucí televizí. Jdu i do postranních ulic, všude je neobvykle čisto, ulice betonové a zametené. Na kopečku se špacíruje smečka toulavých psů, k lidem se chovají s respektem a jdou mi hned z cesty, tak se mi ani nedaří všech 14 najednou vyfotit. Kupuju si do ruky tacos, nasekané maso zabalené v tortille, vyjídám náplň a tortillu nabízím jednomu pejskovi.
20.3. (40 km, 500 VM), Uspantán – Chisac
V noci asi dost pršelo, všude jsou louže. Gajda a Kame dorazili údajně za tmy do Cobán, protože na silnici byl nějaký problém, sraz dnes večer v Chisac, 70 km za Cobán. Počasí není valné, tak nám nedělá problém popojet těch 50 km do Cobán minibusem. Kola na střechu, my dovnitř a 25 quetzalů průvodčímu.
Vjíždíme do kopců porostlých deštným lesem, jemné mrholení a nízko visící mraky jen podtrhují chmurný dojem. Před San Christóbal zastavujeme v koloně aut, gestikulace a dohadování řidičů z okýnka do okýnka. Lidi z našeho minibusu sbírají své uzlíky a vystupují. My zůstáváme zatvrzle sedět, máme přece zaplaceno do Cobán, ne doprostřed lišejníků. Řidič manévruje ze silnice na prudkou rozbahněnou stezku, průvodčí jde před ním a naviguje a my si libujeme, že konečně jsme v autě sami a můžeme natáhnout nohy. Neradujeme se ale dlouho. V zatáčce se nám zjevuje problém ze SMS od kluků. V délce asi jednoho kilometru se utrhl kus hory a sjel do údolí. Hrana silnice trčí dobrých 20 m nad hromadami kamení a hlíny. A přes to vede provizorní pěšina. Za sucha asi sjízdné, teď po dešti bychom si tu mohli dát bahenní koupel. Řidič kříží ruce před obličejem, finito. Chystáme se tedy s koly překonat ty blata.
Zpočátku tlačíme z kopce, musíme ale záhy rozpojit brzdy, protože se na ráfky nabaluje tolik bláta, že se kola netočí. Hledám na zemi vhodný klacek a tím po každých pár metrech vyškrabuju bahno. Když se cesta začne vinout v serpentinách do kopce, máme toho s Markétou brzo dost. Předjíždí nás moderní pick-up, tak vida, přece jen někdo projel. Vzácná příležitost ke stopnutí, ano smíme i s kolama na korbu. Je úplně prázdná a čistá, tedy byla. Dva čistí pánové v oblekách zastavují na druhé straně nové rokle. Pánové jsou žurnalisti, tak vědí, že ta hora ujela už před dvěma měsíci.
Vysazují nás na kraji Cobán, peníze nechtějí, ani když jim nabízím odškodnění za zasviněné auto. U benzinky se ptám na myčku aut a tam prosím o jedno kompletní ostříkání. To vše španělsky! Dva chlapi v modrákách to mají s tlakovými stříkačkami za pár minut. Peníze nechtějí, tak jim po ujištění jestli mají ňiňos dávám balíček dětských náplastí s mickymausema.
V Chisac se jdeme ubytovat na náměstí do jedné špeluňky. Výběr pokojů je jednoduchý, celý dům má jen tři. Paní odemyká plechové dveře a hned smýčí podlahy nějakým smradlavým jedem. To nás ale nemůže rozházet, máme teď jiné priority: jsme hladoví a špinaví. Zdenek se v Guatemale naučil rychle svlíkat donaha, takže mě vždy předběhne do sprchy. Tentokrát ale díky tomu zažil šok. Už stál ve sprše, což byla jako často jen betonová místnost s dírou nahoře (sprcha) a dírou v podlaze (odtok), když slyším řev: „Helenó, co to jé, pomóc!“ No, lezli tam po té ošklivé betonové zemi tři asi 10 cm velcí oškliví švábi. Snažila jsem se je zlikvidovat, ale byli rychlejší, jeden utekl pod mou postel. Ale nahému Zdenkovi nic neukousli. V noci seděli na zdech, byla jsem líná vytahovat foťák, říkám: hoši, vás si vyfotím ráno. Ale ráno už tam žádný nebyl.
21.3. (120 km, 1120 VM), Chisac – Sayaxché
Za Chisac je spousta krasových jeskyní. Podle mapky z průvodce nalézáme pěšinu od silnice do kopců, k jeskyni Bombil Pek. Zpočátku to jde na kole, pak je ale zamykáme u skupiny indiánů, kteří tu mačetama klestí k těm jeskyním cestu. Přes kukuřičná políčka do deštného lesa, tam najednou vedle pěšiny zeje díra do jeskyně. Po kořenech se spouštíme dolů, kolíky a lanem je vyznačena cesta do hloubi mezi krápníky. Vybaveni svítilnami jdeme dál do hory, jen Zdenek a Markéta čekají u vchodu. Že by i Markéta trpěla klaustrofobií? Já nejlepší svítilnu, tak jsem průzkumník a jdu první. Na zemi je místy voda a musíme dávat pozor na visící krápníky. Měli jsme si vzít helmy.
Máme před sebou etapu 120 km celkem po rovině do Sayaxché. Cestou si dáváme kokosové ořechy, hošík mačetou zručně osekává špičku ořechu až těsně k dužině, tu pak jen propíchne brčkem a podává nám na pití. Opravdu osvěžující. A absolutně zdravotně nezávadné. I Pavka, který si čistí zuby minerálkou, pije kokosy. Zdenek ale ne, tomu je to moc exotické, jde radši vedle do stánku si koupit teplou a 5x tak drahou colu.
Na silinici leží zajeté zvíře, a jelikož živých tu kromě dobytka moc vidět není, zastavuji a fotím. Černé s bílou hlavou, vypadá jako lasička. Vtom zezadu náraz jako od tiráku, a už se mi na hlavu snášejí nadávky. Zdenek. Vrazil do mě v plné jízdě. Prý si za to můžu sama, když stojím uprostřed úplně rovné silnice (stála jsem na kraji). A naštvaně odjel. Shodil mi zadní tašku, nárazem ohnul její držák a zuby talíře mi vrazil do lýtka. Než jsem si olízala rány a dala zavazadla zas do pořádku, byl už za kopcema.
V poleden se mě Zdenek ptá, jestli může jet s klukama, že já si stejně vezmu stopa, že? Jo, jo, jen jeďte. Silnice vede asi 50 km úplně rovně, jen přes mírné terénní vlnky. Je mírný protivítr a vlnky ne a ne přestat, mám pocit, že šlapu pořád do kopce. Na silnici je namalovaná kilometráž, tak vidím jak mi to neubývá. Ještě padesát, ještě čtyřicet, …. Konečně Sayaxché. Zdenek na mě čeká na ulic. Po těch 120 km a kupodivu i 1.000 výškových metrech mě bolí ramena, dlaně, kyčle a samozřejmě zadek.
22.3. (0 KM), Sayaxché – Flores
Po včerejším maratonu jsem už zase fit, nic mě nebolí. V 6:30 máme smluvený odjezd loďkou na Mayské vykopávky Aguateca. Jsou v pralese a přístupné jen lodí, za 100 quetzalů. Jeho loď je prý jen pro tři lidi, ale Gajda ho přesvědčil že nikdo z nás neváží víc než 45 kg. Ha ha.
Vyrážíme po úzké řece, prales si v ní máčí své okraje, sem tam na kmeni nad vodou sedí rybář a chytá na vlasec oběd, ženy s dětmi přivázanými na zádech máchají prádlo. Prales byl domovem Mayů, žili tu jaguáři, jejichž hlavy se objevují v mayské abecedě, a posvátný pták quetzal, který byl díky svým dlouhým ocasním perům a velké potřebě náčelnických čelenek skoro vyhuben. Dnes jich zbytky žijí v rezervaci, kromě ocasu poskytl guatemalcům také název měny. Trochu líp se daří národnímu stromu ceiba, který se na mnohých místech tyčí nad pralesem.
Cesta trvá 1,5 hod, na březích sedí spousta ptáků, jménem známe jen bílé volavky. Přistáváme mezi rákosím, podmáčená pěšinka vede do kopce pod pralesní stromy. Vykopávky jsou zarostlé a volně přístupné, po pěšinkách lze obejít podstavec pyramidy nebo nějakou stélu. Vidět to takhle turisticky nezmapované je zážitek. Teda ne pro všechny, Markéta se hned na prvním podstavci položila do slunce a Zdenek si sedl na schody, myslím že se mu ten prales jevil trochu nebezpečný.
Zpět v Sayaxché se balíme a vyrážíme dál, 60 km do Flores. Je to malý poloostrov v jezeře Petén Itzá, má průměr asi 1 km. Turistická oblast, malé pensionky a hospůdky seřazené podél prašných ulic, místo pobřežní kolonády jen vyšlapaná pěšina. Bohužel na jedné straně poloosrova už budují kamenné nábřeží s pouličním osvětlením a lavičkami.
23.3. (63 km, 700 VM), Flores – Tikal
Dnes je na programu Tikal, nejproslulejší guatemalská mayská památka. Je to 65 km odtud, navrhuji nechat se převézt loďkou na druhý břeh jezera a tam jet na kolech po prašné pěšině, abychom nemuseli po hlavní mezi auty. Většina chce v Tikal přenocovat, my se Zdenken se vrátíme na noc do Flores, máme tu pěkný hotýlek s výhledem na jezero. V **Tikal **hned míříme k pyramidám. Zdenkovi stačí nakouknout na hlavní pyramidové náměstí a už se vydává zpět k bráně, chce se do Flores vrátit zas na kole. Já pojedu autobusem, tak mám čas.
Areál je velmi rozlehlý, obcházím jen všechny největší pyramidy. Na většinu z nich se dá vylézt, přestože vysoké schody jsou dost prudké, přes 45°. Tlusté Američanky po čtyřech vylézají na strmé stupně a ještě na horní plošině lezou v hrůze dál po kolenou, pak nevědí jak se dostat dolů. Stavby se tyčí nad pralesem a je z nich krásný rozhled přes hustý zelený prales. Je těžké si představit že tu za největšího rozkvětu žilo neuvěřitelných 300.000-500.000 lidí. A sedmdesát procent plochy ještě není odhaleno.
Tikal byl dlouhá století v područí mexického Teotihuacánu poté co jeho náčelník Velká Jaguáří Tlapka byl mexickými válečníky zabit. V osmém století se Tikal z jeho područí vymanil a dosáhl největšího rozkvětu s intensivní stavební činností. Začátek 9. století však znamenal jako v celém střední Americe konec mayské kultury. Záhada.
Na mém kole před bránou trčí cedulka kamarádů: zamluvili minibus pro nás všechny na zítra ráno do Rio Dulce, chceme těch nudných 250 km přes pastviny překonat motorizovaně. Sraz 8:45 na křižovatce 15 km od Flores. Ve Flores se už za tmy se jedeme se Zdenkem vykoupat do jezera. Spouštíme se po hmatu z jakéhosi kluzkého betonového mola do vody, ta je nádherně čistá a teplá. Když vylézáme z vody, děsí se Zdenek: ztratil jsem z plavek klíč od hotelového pokoje. Šmátráme po molu i v trávě na břehu. Nic. Projíždíme krokem zpět po pěšině, já svítím mou super lampou, už ztrácíme naději a představujeme si jak to budeme španělsky v hotelu vysvětlovat, když se mezi kamením vprostřed cesty zaleskl klíč.
24.3. (25 km, 250 VM), Flores – Livingston
Busíkem do Rio Dulce, kde nastupujeme na bárku, ta je díky našim kolům plná až po okraj, že si ani nemáme kam dát nohy. Blížíme se k turistické destinaci, městečku Livingston v deltě Rio Dulce na břehu moře. V něm žije černošká menšina vzniklá po roce 1800 z otroků uprchlých z karibských ostrovů. Mají i svou zvláštní řeč – garifúna, směs afrických nářečí s Kreolštinou a Franzouzštinou.
John, jeden Garufúna, se nás s radostí a výhledem na výdělek ujímá a diriguje nás do jeho smluvní ubytovny, kde jsme zas jediní hosté. Pokoje jsou tmavé betonové kobky , společná koupelna tu ale není horší než jinde, postele taky nemají čisté povlečení, to tu asi není zvykem. To je nám ale jedno, my máme spacáky na které si můžeme lehnout. A je pravda že přes tento hygienický nedostatek nás nikde nepokousaly žádné blechy ani štěnice. A sympatické je taky to, že tu nikde nevyžadují formality jako ukázat pas nebo se zapsat do knihy hostů. Stačí zaplatit předem a vše je vyřízeno.
Ještě večer jedeme podél břehu na nějaké kaskády na potoce, prý přírodní zázrak. Bereme plavky a jedeme po písečných plážích částečně v příboji, přes kořeny a bambusové mostky. Moc pěkný trail. Ve vodopádu není voda, ale v malém jezírku se dá koupat. Na zpáteční cestě je trochu příliv, slaná voda pod koly stříká, máčí nám boty a prosoluje kolo.
Náš černý John nám doporučuje nejlepší garifúna hospodu, jdeme tam tedy na večeři. Tlustá černoška nám vychvaluje svou garifúna specialitu bez které nemůžeme opustit garifúna Livingston. Dáváme si tedy všichni, aniž bychom měli tušení co nás čeká. Po chvíli nám servíruje hluboké misky s řídkou polévkou s banánem, v které plavou celí krabi i s nohama, naštěstí už mrtví. Kluci se zuby pouštějí do drcení krunýřů, kupodivu i Zdenek a Pavka, kteří mají jinak oba své zvláštnůstky v jídle. Pouhý pohled na krabí nohy visící jim z úst mi bere apetit, jdu se radši o hladu projít po městě. Je plné černochů ve vytahaných nátělnících a s rasta-frizurou, tlustých prdelatých černošek s malých roztomilých černoušků. Indiáni žádní.
Kluci chtějí zítra ráno jet ještě do Hondurasu. Markéta se nedává odradit skutečností, že ji kluci dnes z vodopádů ujeli a ona nemohla najít náš hotel. Po bloudění městem už za tmy volala Kame na mobil a Gajda ji šel vyzvednout, byla ztracená asi 100 metrů od našeho ubytování. Chce se k těm dvěma přidat přestože ví, že bude někde sama bloudit. My tři s Pavkou si dáme zítra koupání v moři a relax.
25.3. (10 km, 100 VM), Livingston
Ráno už jen ve třech čistíme od slané vody zrezlá kola a zamlouváme výlet loďkou na druhý břeh Rio Dulce. Jsou tam mangrovníkové lesy a ty já chci vidět. Vplouváme do úzké říčky, všude plavou a lítají hejna kormoránů a volavek. Kořeny mangrovníků se tyčí nad vodu a teprve ve výšce se spojují v kmen. Prales je zaplavený vodou, plný šlahounů a absolutně neprůchodný. Posléze se říčka zužuje a my kotvíme. Jdeme po pěšině na pralesní mýtinu s dvěma chýšemi. Domorodci, trochu dobytka, pár kokosových palem, jinak kolem prales. Velmi klidné, velmi primitivní.
Zítra chceme část toho pralesa projet na kolech, na mapě je tenká čárka. Místní nám ale říkají, že tam cesta není. Při pohledu na okolí těch chýší jsme nakloněni jim věřit. Odpoledne jsem si sama vyjela na kole do okolí, všechny cesty ale brzo končí v džungli. Taky terén je kupodivu dost kopcovitý. Projíždím kolem jedné velmi bídně vypadající vesnice, až mi z toho je úzko: sama ve středověku. I mé propocené špinavé oblečení by tu bylo hit. Natožpak kolo. A mám od Zdenka zakázáno se sama toulat. Kdyby mě obrali, to bych si něco vyslechla.
26.3. (760 km, 500 VM), Livingston – Quiriguá
V Santo Tomás přijížídme na silnici, do našeho dnešního cíle v Quiriguá je to asi 80 km. Nejdřív zajíždíme k pumě, kde jsem si řekla o olej na promazání řetězu, a jak jsem byla pyšná že jsem to tak suveréně španělsky řekla, zapoměla jsem na kluky. Zdenek pak říká, že oni si s Pavkou taky chtěli promazat kola, ale neuměli to říct. Kluci pardón.
Lodivod nás ve smluvenou dobu čeká na molu, a vysazuje po hodině jízdy na malé pláži, odkud už vede prašná cesta. Kroutí se prudce nahoru dolů, z toho kousku na mapě se vyklubalo 40 km, přes prales se nám podařilo prorazit. Napojujeme se na hlavní silnici, asi nejrušnější dopravní tepnu v Guatemale, která spojuje hlavní město s jediným karibským přístavem Puerto Barrios. Nemáme jinou volbu, po obou stranách se táhnou hory. Nejede se dobře. Ke všemu dnes není na nebi ani mráček a přestože se mažu vrstvami krému, cítím jak se mi smaží kůže a krém s potem stéká do už značně smradlavých rukavic. Zdenkův teploměr ukazuje 43°C.
V půli cesty se ještě připojuje hlavní silnice ze severu od Tikal. Už jsou čtyři hodiny a těch zbývajících 40 km bych do tmy neujela. Kluci odjíždějí a já stopuji. Ale poprvé v Guatemale to dělá problémy. Je tu moc velký provoz. Nakonec mě bere jeden, který sice nejede do Quiriguá, ale vysazuje mě v jedné vsi na stanici colectivos a hned s jedním vyjednává aby mě vzal. Ukazuju na mé kolo a že on nemá žádnou zahrádku na střeše. Jen mávne rukou, hodí na střechu hadr a na něj kolo, provazem přiváže na obou stranách ke sloupku okýnka, které teď nejde zavřít, a můžeme jet.
V Quiriguá nacházím smluvený hotel, jediný ve městě, a opět ho máme sami pro sebe. Večeři nám můžou uvařit. Chceme maso, rýži, salát? - Nebo? - Nebo ne. Aha, tak není výběr. Je to první hotel, ve kterém je vidět snahu si zkrášlit svůj dům. Stojí tu sekretář se skleněnými soškami, vázy s umělými květinami, a na vyleštěných dlaždicích, ejhle šváb (příští ráno už ale ležel nohama nahoru).
27.3. (60 km, 700 VM), Mariscos
Líbí se nám tu. Rozhodujeme se tu zůstat ještě jednu noc, než jet po té strašné silnici do Guatemala City a tam přenocovat u letiště. Zítra, v den odletu, dojedeme do Gua autobusem na jeden zátah. Vyrážíme na výlet, nejdřív na ruinas za městem. Cesta vede podél kolejí, které tu postavili spolu s banánovými plantážemi magnáti. Po II. světové válce byli magnáti vyvlastněni a od té doby koleje zarůstají křovím. Nicméně k ruinám nás dovedly. Zdejší pozoruhodností jsou až 10 m vysoké stély. Quiriguá bylo dlouho v područí nedalekého Copán (v dnešním Hondurasu). Teprve náčelník Hromové Nebe pokořil copánského soka Osmnáct Králíčků a počal v pětiletém rytmu stavět stély. V tom pokračovali i jeho následníci Konec Nebe a Nefritová Obloha. V 9. století se po nich slehla zem. Důvodu masového opouštění mayských měst v celé Střední Americe během krátké časové periody se dnešní archeologové ještě nedopátrali.
Jako kontrastní program k vykopávkám navštěvujeme v těsném sousedství továrnu na balení banánů. Vše je zvědavcům volně přístupné. Velká plechová hala uprostřed plantáží, vlastně jen střecha na sloupech. Z plantáží se vodorovnými lanovkami trsy banánů svážejí pod střechu, tam je mačetou indiáni osekávají a házejí do desinfekčních kádí. Mladé indiánky trsy dál dělí, třídí, váží a rovnají na pásu do stále přijíždějících krabic s nápisem Del Monte. Banány jsou úplně zelené, zkusila jsem jeden spadlý na zem, ale byl tvrdý, nešel ani oloupat.
Jako poslední bod poznávacího programu jsme si určili výlet přes kopce k asi 30 km vzdálenému jezeru Izabal. Má to být rekreační oblast, tak jsme vybaveni plavkami. Pěšinu z mapy vedoucí přes kopce v reálu nenalézáme, tak jedeme po silnici. Serpentiny do kopce, za kopcem k jezeru pak příjemně šusem ve stínu gumovníkových lesů. Že jsou to gumovníky a z nařezané kůry jim do misek kape latex, zjišťujeme až na zpáteční cestě při pomalém šlapání do kopce.
Vesnice Mariscos leží přímo na břehu jezera. Vybíráme si hospodu na konci vsi s velkou zastřešenou terasou přecházející v kamennou pláž. Máme vše sami pro sebe , obědváme klasické kuře s rýží a pak se střídavě houpeme v houpacích sítích a chodíme plavat. Voda je tak teplá, že v tom čtyřicetistupňovém vedru už moc neosvěžuje.
V půl čtvrté vyrážím na zpáteční cestu, kluci mi dávají 20 minut náskok. Kupodivu mě ale do kopce nedojeli, sedám proto na druhé straně hory do stínu ke stánku s melouny a dopřávám si jeden, a otro (ještě jeden) a otro. Konečně doráží uřícený Zdenek a nechce věřit, že jsem nejela stopem, že mě nedojel. Pokládá brýle na kámen a utírá si pot. Pokračujeme v jízdě, když asi po dvou kilometrech Zdenek zjišťuje, že nevidí na cestu. Brýle? Aha, na kameni, tak zpět, paní mu s nimi už mává v ústrety.
V Quiriguá je výpadek proudu, zasedáme tedy ke candle light dinner, v půl deváté na sebe v té tmě zíváme, tak jdeme v Guatemale naposledy spát.
28.3. (10 km, 100 VM), Quiriguá – Guatemala City
Zastávka dálkových autobusů je kousek od ubytovny, ten nás vysazuje na konečné v centru Guatemala City. Prohlížíme náměstí, moc pamětihodností kapitol nenabízí. Na letiště dorážíme ve čtyři, v šest to letí. Rychle sbalit kola a převlíct se.
Kame za pár dní mejloval, že Markéta, kterou jak se dalo čekat někde před Hondurasem kluci opustili, byla přepadena. Podrobnosti nevíme. Markéta mlčí.
Guatemala je země, která má jistě spoustu problémů, přesto se vyplatí ji navštívit. Bujná příroda, Mayské památky, barevné kroje lidí na vesnici a dokonce činná sopka! Moc se mi tu líbilo.
[//]:# (!worldmappin 14.38231 lat -90.60159 long Guatemala na kole, vulkán Pacaya d3scr)
[//]:# (!worldmappin 14.94146 lat -91.11246 long Guatemala na kole, Chichicastenango d3scr)
[//]:# (!worldmappin 15.47236 lat -90.37513 long Guatemala na kole, Cobán d3scr)
© {1995-2025} Travel. https://inleo.io/profile/travel.helena