Na kolech se s pár kamarády vydáváme do pohoří Rif na severu Maroka, oblasti ještě nezaplavené turisty, skrz orientální městečka, spustíme se do největšího jeskynního systému severní Afriky a navštívíme nádherný modrý Chafchaouen.
Letiště – Souk-et-Tnine
Kupodivu nás letos jede devět. Přistáváme v Rabatu, montujeme kola a vyrážíme po hlavní čtyřproudovce. Asi po 15 km odbočujeme na prašňačku, to je hned jiná jízda! Najednou jsme obklopeni zelenou krajinou, přes cestu se převalují stáda ovcí a koz, sem tam povoz tažený hnědým oslíkem. Zabředáme do korkovníkového lesa, cesta je písková, přes mlází a přes kořeny, místy musíme tlačit. Zpod mraků vykukuje nad obzorem oranžové slunce a než zapadne, barví koruny stromů do zlatova.
Zpět na asfaltu vytahujeme čelovky, ještě nám zbývá asi 10 km do Sidi Allal, kde doufáme sehnat přenocování. Je to rozlezlá zaprášená vesnice, na jednom domě svítí nápis Al Jazira. Hospoda. Objednáváme večeři, kýveme na všechny návrhy patrona, nikdo z nás nemluví francouzsky a ni arabsky, tak se necháme překvapit. Přináší marokánskou polévku harira, tu budeme jídat denně. Hustá, plavou v ní luštěniny a je dobře okořeněná. Pak nám na stole přistává velká plechová mísa plná malých kotlet, asi koza nebo jehně. Výborné maso, k tomu utrháváme chleba-placku.
Venku je mezitím tma jak v pytli, jsme sice najedení, ale hotel žádný. Zase nastrčili mě vyptat se na přenocování. Naučila jsem se francouzsky asi dvacet slov, tak se je snažím všechny uplatnit. Prý je tu asi 8 km dál po silnici hotel, dokonce nám tam telefonují. Opravdu po asi 10 km stojí u silnice osvětlený dům,v osadě se jménem Souk-et-Tnine.
Je devět hodin večer. Vítá nás hala s prosklenou kopulí, pokoje na ochozu v prvním patře. Kromě nás tu nikdo není, teplá sprcha by mohla být asi za tři hodiny, museli by totiž nejdřív jet do města nakoupit naftu na zatopení. Ne, děkujeme, umejeme se studenou.
23. březen, Moulay Idris
Uf, to byl den! 120 km a 1.600 výškových metrů. Ale popořádku. Vyrážíme po rušné silnici, zezadu náklaďáky, zepředu silný vítr, po 15 km dorážíme do Tiflet. Na kruháku postrádáme Markétu? Za deset minut dojíždí celá ztrhaná a hned: to nemá cenu, já s váma nejedu, já se do toho Moulay Idris dostanu stopem. Zaprvé je nejisté, že my tam dnes dojedeme, zadruhé Markéta přijela do Maroka opět nevybavená mapou. Zdenek jí tedy půjčuje naší, já mám pro sebe v brašně na řidítkách kopie. To nám na dnešek stačí.
Na vedlejší silnici klid, žádná auta, žádné domy. Jen co mineme hromady odpadu a igelitů za městem, noříme se do přírody. Krajina se mírně vlní, sluníčko svítí, vítr se zklidnil, přes oblé kopečky je přehozen geometrický vzor pečlivě obdělaných polí ve všech zelených odstínech. Jede se mi báječně, je mi do zpěvu.
Zastavuji na foto, kluci mezitím mizí za zatáčkou, musím je dohnat. Prašná cesta se vine do širokého údolí, kolo přede radostí, že nemusí po asfaltu, jedu možná třicet, možná čtyřicet. Proti mě jde skupina dětí ze školy. Volájí a mávají. Trochu zpomaluji, když je ale míjím, jeden výrostek mě chce plácnout po ruce. Dostávám ránu do předloktí, která mě sráží do prachu, pachatel utíká pryč. Ostatní mě pomáhají na nohy. Odřený loket a bok, naštěstí žádná zlomenina. Proboha co se stalo kolu? Spadlý řetěz, přední brzda trčí do drátů. Naštěstí nemám osmu, kolo se točí. Zaplaťpánbůh. Ale nejde tachometr. Zastavil se na 51,3 km. Děti mi přinášejí zaprášené hodinky, přetrhl se mi řemínek. V helmě mám díru. Spratek jeden! Ale co si na něm vezmu? Nejspíš netušil, co svou blbostí může způsobit. Třesou se mi kolena, sedám si na chvíli do prachu na zem. Holčičky mi otírají z obličeje špínu. No tak to stačí, napít a zase do sedla.
Z protějšího kopce mi jede Zdenek naproti. A: kde se couráš? Na křižovatce na mě čekají ostatní. Pomáhají dát brzdu a tachometr do pořádku, Zdenek mě posilňuje banánem. Má euforie a radost z Maroka jsou ty tam. A to ještě netuším to nejhorší. Při pádu dostal objektiv mého nového foťáku ránu, display hlásí závadu. Odteď se mnou foťák bude cestovat zabalený v hloubi tašky. Doprčic! to půjde doma v opravně dají dohromady.
Do Moulay Idris to máme ještě 70 km. A začínají kopečky. Ne prudké, ale táhlé. Zas protivítr, který umocňuje mou depresi z rozbitého foťáku. Ke všemu se na nás valí břicha černých mraků. Tak to nám ještě chybělo, pořádně zmoknout, jasně! Prašná cesta mezi kopci, kam oko dohlédne žádná vesnice. Ani les, ba ani jeden strom. Ó nééé!
Spouští se liják, zrovna přijíždíme k jakési neomítnuté boudě. Tady v polích? Tu nám snad seslal Alláh. Dědkové v dželabách nám uvolňují plastové židličky a my dostáváme mátový čaj. Venku se žení čerti, provazce deště a blátivé potoky na cestě. Přestane to ještě dneska?
Po dvou hodinách někdo v nebi zavřel kohoutek, už jen krápe. Netěsní jim to. Ale my pojedeme dál. Vyhýbat se loužím? Zbytečné a často nemožné. Bláto nám stříká až do pusy. Zdenek mi říká, že jsem na zádech jak mandelinka bramborová. No, asi myslel sluníčko sedmitěčné, ale zoologie nebyla nikdy jeho silnou stránkou. Je zima, jen 11° C, a na to jsme museli jet do Afriky.
Cesta do vleklého kopce, je tu šipka vzhůru: Moulay Idris 17 km. Děj se vůle Alláha. Jsem unavená, mokrá, je mi zima a mám rozbitý foťák. Tak jen žádné emoce, jo? Jsem stroj, který musí vyjet tady do toho ošklivého kopce. Jdem na to. Za kopcem už je rovina, ale po 17 km ještě žádný cíl. Že by to byly míle? Když v dálce vidíme město, jako všechna stará města v Maroku na kopci, stmívá se. Vybalujeme čelovky. Jen šlapáním se dostanu k cíli, tak šlapu. V centru nás odchytává chlápek a diriguje k hotelu. Uličkou mezi domy, kolo vynést do prvního patra. Hotel má dokonce klimatizaci, nastavujeme jí na 30° C a napínáme mezi ní a na zdi visící televizi gumycuky. Tuto prádelní sňůru dekorujeme mokrými svršky. Nejlíp to schne na obrazovce.
A kde je Markéta? Poslala Kame SMS, že skončila totálně promočená v Meknes, asi 40 km odtud.
24. březen, Moulay Idris
Ranní pohled z okna: prší. Není tedy kam spěchat, jdeme si prohlédnout medinu. Do mešity bezvěrci nesmí, ještě před 50 lety nesměli ani za brány města. Stoupáme úzkými uličkami na výhled přes město, které je ještě nedotčeno turistickým ruchem. Před jedním domkem se z malých dvířek valí černý kouř. Nakukujeme dovnitř, v černém sklepení tam černý mužík přihazuje dříví do rudé tlamy velikých kamen. Rozumíme že říká hammam, takže lázně, hned se tam hrneme podívat. Kluky pouští, mě se snaží zabránit vstupu, to už jsem ale u dveří a strkám hlavu do zapařené místnosti. Je vidět mužské zabalené v bílých prostěradlech. Ženy smí až za hodinu, ukazuje vrátný. Ženské nosí na velkých tácech doma uplácaný plackovitý chleba k pekaři na upečení. Nakukuji do malé místnosti s velkou pecí. V ní je dobře 20 chlebů, pekař je dlouhým bidlem postrkuje sem tam a křupavé tahá ven. Z jednoho mi kus utrhl na ochutnání. Výborné, dokud je placka teplá. Kolem se trousí muži v dželabách, s kapucami staženými do čela, ženy v trochu zdobnější obdobě, kaftanu.
Odpoledne kluci jedou na malou vyjížďku do Volubilis, to jsou římské památky asi 5 km odtud. Já radši odbahňuji kolo a jdu ještě jednou prolézat uličky. Bohužel bez foťáku, takže lovení motivů se nekoná. K večeři opět harira a tajin, maso a zelenina udušená v hliněném nádobí se špičatou pokličkou.
25. březen, Fes
Počasí se vylepšilo, stoupáme z města prudce do kopce širokým údolím, asfaltová silnička se vine mírně k sedýlku na obzoru.
Provoz není žádný a ze sedýlka je krásný výhled do nížiny před námi. Provoz, zpočátku umírněný, směren k Fesu houstne. Fes je milionové město, za hradbami nám nějaký kluk nabízí ubytování v riadu. To jsou staré domy v medinách, směrem do uliček většinou bez oken, zato uvnitř s atriem. Něco takového jsem si představovala, chce asi 100 Dh za osobu, to je v pořádku.
Jedeme za jeho mopedem skrz oranžově omítnutou hradbu. Parkoviště, brána do mediny a vpravo taky oranžová kasbah, pevnost. Vedle ní branka do úzké uličky, rovně, skrz průjezd, doprava, doleva, doprava a stojíme před úzkými dvířky. Bludiště, najdem odtud cestu ven? A zase zpátky? Riad je malinký, má zato tři patra a uprostřed atrium s gaučem, kde spí majitel. Podlahy, stěny i schodiště jsou vykachlíkované orientálními vzory. Ano, to je ono, tady se nám líbí. Co ale s koly? Prý na střechu, a už je zbavené tašek páčejí po točitém schodišťátku nahoru. A hotel je plný. Markéta se předevčírem ubytovala v Grand Hotelu, vyzvedneme ji na parkovišti u hradeb, nemůže to ale najít, ano nemá zas mapu, kluci jsou z ní už vynervovaní, tak jí já vyzvedávám plačící na tom správném parkovišti.
Se Zdenkem rychle do města, hlavní ulička je přeplněná obchůdky. Tkalci koberců, kovotepci, hrnčíři, krejčí, obuvníci, kabelkáři, tady už jsou na turisty zařízení. Lákají nás do svých dílen a dvorů, nakukujeme ke koželuhům, malířům nádobí a tkalcům, obhlížíme restaurace, které tvrdí, že u nich je to levnšjší a lepší než u souseda. Jeden hošík nám nabízí, že nás dovede ke kádím, kde se barví kůže. Tahle barvírna je vyobrazená ve všech průvodcích: velké hliněné kádě zapuštěné v zemi, v každé z nich jiná barva. Po jejich okrajích balancují barvíři a bidly z nich vytahují kůže. No, přesně to jsem chtěla ve Fesu vidět. Jdeme tedy za hochem, doleva, doprava, po schodech, průchodem, temnými uličkami, za malými dvířky je domácí výrobna koženého zboží. Majitel hned rozsvěcuje a vede nás do prvního patra. Nepředstavitelné množství kožených výrobků se kupí až ke stropu. Ještě dvoje úzké schody a jsme na střeše. Dole pod námi je vidět kádě barvířů. Bohužel teď za tmy vidíme ten veliký areál bez barev. Kluk nás vymotává z uliček, ukazuje největší mešitu, která má 14 vchodů, ukazuje směr k hlavní cestě k horní bráně, dostává 10 Dh a mizí.
26. březen, El Ouata
Tři již odlétají domů, i Gazda, má špatné koleno, a Markéta, ta je dobře nastydlá. Doropracováváme se po čtyřproudých silnicích do Sefrou je to 30 km, pár kilometrů před městem odbočujeme do vesnice Bhalil, jak je to tu zvykem, na vršku kopce. Mají tam být ve skále vytesané příbytky. U minaretu se zeleným pruhem na nýs čeká jeden obyvatel skalního domu. Ale všechny minarety tu mají zelený pruh, objíždíme jich několik. Strmou cestičku s vysokými schody, kola pod paží, pán nás zve dovnitř.
Dřevěná dvířka do skály, která je asi pískovcová, místnost vpředu s kuchyňkou, podél stěn vyrovnaná řada divanů s různými pokrývkami. Mezi tím nízké stolečky pokryté igelitem. Kluzká podlaha je natřená červeně, strop je jemně orosený. Ještě jdeme po úzkých schůdkách nahoru, tam je malá nízká místnost s nezaskleným okýnkem, u něj pelech s přikrývkami a televize. Hostitel nás usazuje na divany a jeho matka nám vaří mátový čaj. Jeskyň je prý stará 300 let a teď v ní žije pětičlenná rodina. Babička se prý dožila 100 let, což se mi nechce věřit, v tom zatuchlém prostředí. Předvádí nám tanečky s kýblem na hlavě a až když ho sundá, zjišťujeme, že je po okraj plný vody. Na takovou stařenku opravdu slušný výkon.
V Sefrou se ptáme se po možnosti poobědvat. Jeden nás vede do mediny, přes lávku, nahoru, doprava, doleva, dolů. Zastavuje u jedné místnosti. To je restaurace. Milý majitel (možná je to majitelka, celý oběd hádáme jeho pohlaví) nás usazuje na plastikové židličky. Chleba, olivy a voda, harira a tajin. Vyptáváme se na ubytování v okolí. Asi 25 km odtud je El Ouata, krásné místo nad přehradou, jeho známý, který je v Sefrou bankéř, tam má hotel s bazénem. Přináší ošoupanou vizitku. Hotel s adresou, telefon, obrázek. Ještě nám na kus papíru kreslí cestu. Z města na El-Menzel, pak zahnout na jih. Pořád rovně, jen neodbočovat k přehradě! "Prosím mu řekněte, že vás k němu doporučil Zacharia. Dostanu od něj za to provizi.“ Rádi slibujeme. Loučení s třemi odpadlíky, zůstává Pavka, Kame, Zdenek, já.
Odbočku nalézáme bez potíží, ještě 20 km do EL Ouata, je sice už pět hodin, ale to stíháme hravě. Přichází odbočka doleva, šipka barrage. Tak tou ne, ta vede k přehradě. Pod silnicí je vidět pár baráčků. Dvě holky k nim ženou stádo ovco-koz. Neeee, tady žádný hotel, kroutí hlavama. No jo, ty znají jen svou vesnici, říkáme si a jedeme dál. Cesta teď vede prudčeji z kopce, kulturní krajina, tady už to musí být. Najednou jak když utne, konec asfaltu, prašný plácek, kolem dokola zarostlý křovím. Jo hotel? Ne ne, barrage. Ukazují zpátky do kopce a obloukem z druhé strany k přehradě. Kdybych věděla, že mi to k něčemu pomůže, tak bych se rozbrečela. Celý ten dlouhý kopec zase zpátky, to není pravda. Deset kolometrů!
Ale začíná se stmívat, na citové výlevy není čas. Kame mi bere moje tašky na své kolo, Zdenek mě postrkuje zezadu, tak za chvíli zas míjíme udivené obličeje holek. K odbočce dojíždíme už za tmy. Zatímco si kluci vyndavají čelovky (já ne, mám své tašky u Kame a na ten kousek už se to nevyplatí), jede od přehrady auto. Mávám a ptám se po hotelu. Ano, je tam, dva kilometry, potvrzují. Ukazuju jim vizitku a spolujezdec vytahuje handy. Volá tam a dává mi hoteliéra k telefonu. Ten ovšem nemluví anglicky, tak jen rozumím že je to 5 km a že rozsvítí před barákem. Po zkušenostech s marockým odhadem vzdáleností se obáváme, že to bude spíš 9 km. Sem tam je mezi poli vidět světýlko, vždy ale naděje zhasne, když se přiblížíme a přivítají nás jen zuřivě štěkající psi, slyšíme je těsně u našich nohou, doufáme že jsou přivázaní. Už toho mám plné kecky, všechno jednou skončí, i tahle cesta, říkám si. Na některé zážitky je lepší vzpomínat, než je zažívat.
Když se silnice konečně začne svažovat k vodě, stojí v krajnici osvětlené auto. Co tu dělá? Zeptám se kde je hotel. Neptej se pořád a pojeď, pohánějí mě kluci. Řidič mi ale ukazuje, že ho máme následovat. Z prudkeho kopce, jedu bez čelovky v úplné tmě. Po několika zatáčkách auto sjíždí prudce na strmou kamenitou stezku, dojíždíme k otevřené bráně, písčité parkovišťátko, schody ke swiming poolu osvětleném mnoha laternami, přízemní bungalow. Vítá nás majitel, ukazuje pokoje, horkou sprchu a slibuje večeři.
Úleva, přepínám se zase na manuál, sundavám zpocené rukavice a helmu. Na tachometru máme za dnešek 96 km, a od křižovatky to bylo celých 12 km. Žádné dva ani pět. Mokré věci věšíme před rozfofrovanou klimatizaci (bohužel poslední kterou jsme v Maroku natrefili) a čistí a převlečení scházíme dolů do jídelny. Všechno vypadá velmi čistě, je zařízeno v berberském stylu s hliněnými stěnami a koberci, rákosovými stropy a nízkými divany. Hezká koupelna s podlahou a stěnami z vymývaného betonu. Pán domu potvrzuje, že mu Zacharia volal, že přijedeme, tak přijel nás uvítat, ale po setmění už v naše objevení nevěřil. Bodejť, když nás Zacharia poslal špatně. Hotýlek, který má jen tři pokoje a opravdu krásný výhled na přehradu, postavil teprve loni. Po okolí roztroušení vesničané si prý klepali na čelo, tady a hotel! Ale je jediný v širém okolí a měšťané z Fesu i francouzští turisti ho rádi navštěvují. Takže doporučuji vřele Gite touristique Ait Ayoub.
Personál se vyznamenal i v jídle. Přinesli nám na stůl veliký tajin plný brambor, zeleniny a se čtyřmi velkými kusy kuřete. Výborné. K tomu obligátní mátový čaj a jogurt jako moučník.
Jsem rozhodnutá. Kluci naplánovali na zítra 120 km etapu přes hory. Já ne. Pojedu po silnici, i tak to bude 100 km, ať si kluci jedou a mě nechají na pokoji. Pojedu svým tempem, když se mi nebude chtít nebo bude pršet, vezmu si stopa.
27. březen, Taza
U vydatné snídaně odhadujeme, kolik za ten luxus zde budeme platit. Chtějí za vše jen 600 Dh komplet. Takhle levné jsme to opravdu nečekali, 15 euro za osobu i s jídlem.
Za ranního slunce přejíždíme hráz přehrady. Já toužebně vyhlížím odbočku, kde se rozdělíme. Zdenek mi uděluje poslední bezpečnostní rady a là žena sama v Arábii: volej a piš, adresu znáš, a zamávej mi z televize, až budeš někde jako rukojmí!
Do Bir Tamtam je to ještě po vedlejší, tam se napojuji na hlavní, provoz je minimální. V malých vesničkách jsou v nich jako všude v Maroku malé nenápadné mešity, obdoby našich venkovských kostelíků. Na návsi sedí výrostci. Co udělají, když kolem nich pojede sama evropská ženská na kole? Budou pokřikovat nebo se dokonce za mnou rozběhnou? Ne, oni na mě jen zamávali a uctivě pozdravili: bonjour, madamme! Madam, to je pěkné. Tady v té Arábii je svět ještě v pořádku. Zdenku, neboj se o mě!
U silnice pod stromy jsou na plachtách nakupené čerstvě sklizené fazole k prodeji, u každé kupky polehává jeden i více prodejců. U velké přehrady Barrage Idriss zase polehávají prodejci ryb. Jistě si celodenní odpočinek zaslouží, být chlapem v Maroku není špatné zaměstnání. Většina těch, co ani nic neprodávají, posedává od rána v čajovnách, kterých je v každé vesnici jak naseto.
Nejdelší stoupání dnešního dne je na pas Col de Touahar, pak už to do Taza není daleko. Nové město je roztažené, obepíná kopec s medinou na vršku. Jsem v Taza určitě první, tak budu dělat kvartýrmajstra. Na náměstí je jediný hotel, jménem L´Etoile, zastrčený vchod do něj mi museli ukázat dědkové z vedlejší čajovny. Klukům posílám SMS.
Průjezdem se vejde do dvorany, obklopené dvoupatrovými pavlačemi. Tak tohle není riad, to bylo už jako hotel postaveno. Asi za francouzské koloniální éry, teď je vše poněkud zchátralé, leč natřené na růžovo, celá dvorana i pokoje zevnitř. Uprostřed dvorany roste ohromný vlaššký ořech, jeho větve šimrají pavlač, z té je pěkný výhled na město. Pokoj stojí jen 60 Dh.
Jdu prošmejdit souk (nákupní uličky v medině, často zastřešené). Přes těch 100 km v nohách nejsem unavená, to že jsem mohla jet svým tempem. V hotelu jsem jediný host, ani medina nevypadá často turisty navštěvovaná. Udrželo se tady ještě dělení na uličky s koberci, jiné zlatnické, odděleně s pánským a dámským oblečením. Jen s jídlem to bude svízel, nejsou tu restaurace. Po dlouhém bloudění nalézám malý krámek, kde na plotně opékají masíčka, zeleninky a mají i pomfritky.
Kluci jsou tu, po 140 km a 2500 výškových metrech, unavení, ale hlavně zmrzlí a rádi, že to mají za sebou. Na jídlo je vedu do mého objevu, jsem na sebe pyšná, že to ve spleti uliček a teď i ve tmě nalézám. Můj kámoš prodavač mě poznává (jak by ne) a už nám opíká masíčka. Začíná pršet, tak se uchylujeme na náměstí do čajovny. Chlapi v dželabách to mají dobré, kabát až na kotníky a přes hlavu kapuca, nám je trochu vlhko a chladno.
28. březen, Taza
Celou noc lilo, bylo slyšet, jak déšť cáká na pavlač. Ráno prší dál, k tomu je silný vítr. V takovém počasí se nikam nejede, jasně. Kluci včera jeli v horách kolem jeskyní, ale už byly zavřené. Mohli bychom se tam jet podívat. Zdenek se svou klaustrifobií odmítá, my tři bereme čelovky a veškeré teplé oblečení (moc ho není), a za hradbami najímáme grand taxi (na rozdíl od petit taxi jezdí z města ven), usmlouvávám ho ze 400 na 300 Dh, tam a zpátky 50 km plus 2 hodiny čekání.
Gouffre du Friouato, jak se jeskyně nazývají, mají být největším jeskynním systémem severní Afriky. U vstupu je malý domeček s pokladnou. Platíme 70 Dh za osobu a fasujeme helmy. Po stěnách jsou rozvěšené fotky a mapky jeskyně, nálepky různých speleologických spolků z celého světa, mezi nimi jedna i z Česka.
Průvodce nás vede na kraj propasti (bez něj se tam nesmí). Něco jako Macocha (ta je ovšem jen 140 m hluboká), trychtýř do země 20 m v průměru, hluboký 230 m. Dolů vede 520 betonových schodů, zpočátku se zábradlím, níže už bez něj. Na nejnižším místě dna propasti je malá díra v zemi. Soukáme se po břiše po slizkých kamenech komínem dolů do tmy. Nohy šátrají po malých betonových výstupcích, ruce se snaží zachytit ohlazených kamenů. Dalších 200 schodů nás vede hloub do útrob jeskyně. Průvodce nám trochu svítí na cestu a prolézá do prvního dómu. Krápníky, závoje, lidské i zvířecí hlavy, postupně je osvětluje baterkou. Je to ohromující. O to víc, že tu nejsou žádné chodníky ani značky, kudy se má jít, že je tu tma, že přelézáme kluzké vápencové vodopády, crčí nám voda na hlavu a mezi krápníky je spusta bláta. Prolézáme z jednoho dómu do druhého, chytáme se stalagmitů a po jiných šlapeme, klouzáme po krasových bábovkách.
Na jednom místě je černá propast, přes ní se musí přebalancovat po tenkém kluzkém prkně, průvodce mi podává ruku. Bláta a vody přibývá, čirá jezírka se lesknou ve světle našich čelovek. Další kritické místo: průrva plná vody, kterou jde překonat jen odvážným dvojskokem. Na tu zabahněnou svislou skálu nikdy nedoskočím tak daleko, abych se z ní ještě odrazila na hranu nad ní. Nechci spadnout do černé tůně! I kluci váhají. Marokánec jim pomáhá a mě nezbývá než se o to taky pokusit. Dává mi záchranu a přetahuje mě na druhou stranu. Uf, snad tudy nebudu muset jít zpátky! Stalagtity, stalagmity a stalagnaty se před námi vynořují ze tmy jako přízraky. Dómy se střídají s průlezy, nahoru, dolů, přes jezírko hop, po čtyřech kolem krápníku. Přicházíme do velkého dómu plného jezírek, přes ně vede jediná cesta: po tenkých prknech, cik cak přes jezírka, prkna podepřená hladkými krápníky. Prohýbají se tak, že jde člověk stejně ve vodě. Útěchou mi jen je, že když uklouznu, jen se namočím, voda není hluboká. Mám na sobě cyklistické boty, mojí jedinou pevnou obuv. Pomalu balancujeme, první, druhé prkno, šesté. Konečně na druhé straně. Průvodce osvětluje útvary na stropě a velí k návratu. Škrábeme se nahoru k myší díře a do Macochy. Zvenku promočení a zablácení, zevnitř zpocení vylézáme po 520 stupních nahoru na denní světlo.
Musím říct, že to byl zážitek. Chodby v jeskyních jsou prozkoumané do délky asi 3 km, my odhadujeme že jsme ulezli asi 500 m. Strávili jsme tam 1 ½ hodiny. Díky helmám jsme zůstali bez úrazu, jen s mokrýma botama a zablácení. Moje jediné kalhoty! No, jako hobby bych si speleologii nikdy nevybrala. V Evropě by z bezpečnostních důvodů takové jeskyně nebyly veřejnosti vůbec přístupné.
29. březen, Air Hamra
V pět mě budí muezíni, zpívají z různých mešit své Allááááááh akbrr, jejich hlasy se prolínají, stoupají a klesají, hezky se to poslouchá, až z toho zase usínám. Budíme se do sluníčka, v pekařství si kupujeme sladké buchtičky a v čajovně je zapíjíme sladkým mátovým čajem.
Na sever do pohoří Riff. Jsme ve výšce asi 500 m, pas je na 1.440 m. Provoz za městem je minimální, silnička se utěšeně zužuje. Podél ní jsou ale na rozvrtané zemi seřazené bagry a rýpadla, hnědý bahnitý pás se táhne jak čerstvá jizva až k obzoru. Takže za rok tu bude čtyřproudovka. Dnes je ale klid, je pátek, mohamedánská neděle. Zdenek vždy nasadí ďábelské tempo, ujede mi, a když si potřebuje odpočinout, vrací se ke mě. Jeho „jé, ty už jseš tady?“ mě sice těší, ale neobalamutí. Po asi 70 km první větší vesnice, Aknoul.
Kluci sedí až na horním konci v hospodě na obědě. „Jen si tu pánové ještě hezky poseďte, já jedu napřed“, hlásím a mizím. Šplhám na Col du Nador, kluci mě samozřejmě před vrcholem předjíždějí. Odtamtud už je to jen serpentinami z kopce do Air Hamra. Má to být lázeňské středisko, tak v něm určitě bude ubytování. Shora je vidět jeho domky posazené v zelených kopečcích jak v peřince. Zblízka už to tak romanticky nevypadá, odpadky podél cesty, to je tu všude. Pět metrů od krajnice ale už bují a kvete nedotčená příroda. Domky v typickém stylu, kde nejde rozeznat nedostavěné od zchátralého. Jedeme na náves, obklopenou čajovnami s čučícími dědky. Sedí vedle sebe zády ke zdi a pozorují cvrkot na prašném plácku. Příjezd špinavých Evropanů na kole přináší značné oživení. Máchání rukama, hotel je tam, ne tam. Ubytovací četa–já, stoupá po schodech do prvního patra. Pokoje velké, ve společné sprše je pouze kohoutek se studenou vodou ve výši kolen. V celém hotelu není jediné umyvadlo. Za 100 Dh.
U potoka má vyvěrat minerální pramen, proto je to lázeňské místo a ten hotel. Jdu se na to podívat, v miniaturním souk prodávají pětilitrové kanystry na léčivou vodu. Z terásky, vydlážděné zbytky různobarebných dlaždic jak od Hundertwasser, po pár schůdcích do temné zastřešené sluje, kde ze dvou rour teče léčivá voda lázeňským hostům přímo do bot. Ochutnávám, je to trochu načuchlé sírou a trochu bublinkové. Radši to nebudu pít, co když to má kromě léčivých i šaraticové účinky. Při večeři zkoušíme pít „to co má ten pán vedle“. Je to avocado rozmixované v mlíce. Podle chuti dosladit.
30. březen, Al Hoceima
Pro změnu ráno prší a před námi dlouhá cesta přes hory Riff k moři. Celé pohoří je osídleno Berbery, kteří tu pěstují marihuanu. Prý největší oblast s konopnými poli na světě. Vývoz do Evropy, Španělska, Francie, Holandska. Pěstování je sice nelegální, ale s Berbery ještě nikdo nic nesvedl. A krajina je rozsáhlá, nepřehledná.
V devět Alláh přestal zalévat své pozemské záhony, mraky nízko visící nad zemí ale nerozehnal. Silničky přes hory budou tobogán, protože vedou přes dvě říčky. Sjíždíme s hor do údolí, kde neteče Tennessee, ale Oued Nekor. To se nám vymstí, takové dlouhé klesání. Řidič jednoho auta signalizuje, že cesta je OK a celá asfaltová, což minimalizuje možnost zabloudění. Dnešní úkol tedy zní: přejet přes pohoří Riff na hlavní silnici vedoucí k moři.
Samozřejmě stoupání, ne prudké, ale samozřejmě dlouhé. Cesta se vlní krajinou, lesíky, pak pole, pastviny. Žádný provoz, žádný poutník s oslíkem. Silnička těsně podlízá mraky. Před námi se rozvíjí jedno široké údolí za druhým, do všech vedou cesty. Šineme se rozlehlými pláněmi do sedla, protivítr sílí, začíná být zima. V 1.600 m jsme konečně nahoře. Úleva se ale nedostavuje, protože v dáli před námi je vidět pás vysokých kopců, stužka silnice se vine na sedlo vyšší než tohle.
Sjezd by byl fajn, nebýt nárazového větru. Cloumá s námi ze strany, musím jet pomalu, aby mě nesfoukl do příkopu. Doprčic s větrem a zimou a mraky! Chce se mi říct: já už nehraju, jdu domů. Mraky se položily na nejvyšší kopce, zbývá malá škvírka. Šlapu na nejlehčí převod a přepínám se zas na automatický modus. To jde kupodivu nejlíp, když jedu sama. Nic mě neruší, jsem v jakémsi stavu meditace nebo útlumu mysli, vypínám nepotřebné knoflíky, jen šlapu. Nevím jak dlouho mi to trvá, než se ocitám na nejvyšším bodě.
Ukazatel Al Hoceima 80 km. Nebýt protivětru tak bychom se hezky svezli až na dno. Na druhé straně se bělá velká vesnice, to už musí být Beni Hadifa. Doposud pěkná asfaltka se v Beni Hadifa mění v prašnou výmolovku. Ale už je tu hlavní silnice, lemovaná čajovnami, z jedné na mě mávají kluci. Klesám do židle. Po 96 km a 1.800 výškových metrech by to pro dnešek mohlo stačit. Do Al Hoceima je to ještě 45 km, je půl páté, a já už mám odpracováno. Jeďte si, já stopuju. Za vsí mi zastavuje mikrobus, otvírá mi šoupačky. Vepředu sedí tři rozesmátí mladíci, já sedám na zadní sedadlo, které kupodivu není přišroubované k podlaze. A začíná rallye. Do zatáček na tachometru někdy i 120, přitom vládne rušná zábava. Oni španělsky, já anglicky, tak si moc nerozumíme. Ale ukazují, že jezdí do hor kouřit marjánku. No trochu sladký závan z nich cítím, snad mě někde nevyklopí. Lovím v paměti zapadlá španělská slovíčka, vysvětluju že jsme čtyři, tři hombres a já. Když kluky míjíme, řidič brzdí a já jim mávám, aby věděli že už jedu.
Do Al Hoceima se musí přes tři kopce, ještě že jedu autem! Centro, por favor, vysazují mě na náměstí. Gracias, adios! Teď musím najít nějaký hotel s teplou sprchou, který by klukům nebylo těžké najít. V průchodu do postranní uličky, pokoje prostorné, teplá sprcha. Posílám klukům SMS. Mají v nohách 140 km a asi 2.500 m převýšení. Klobouk dolů.
31. březen, Kala Iris
Jsme u Středozemního moře! Sjíždíme do přístavu, kde rybáři zašívají u svých bárek sítě. Podél pobřeží národní park Bokkoyas, cesta až nad strmými útesy. Lesy, nad nimi holé stráně, sedýlko s domem. Do Kala Iris je to asi 30 km. Pojedu napřed, jo, vím kudy, sraz v ubytovně, bude tam asi stejně jen jedna. První vesnice u moře je Torres, přes kopec je Kala Iris, na kterou jsou už od hlavní silnice šipky. Malinký přístav s jediným domečkem, krátké molo, pár chlapů kolem loděk, a travnatá louka, kde stojí jeden stan. Ubytování? Camping, ukazují mi na ceduli. Na skále dva malé domečky, tři zaparkované caravany. Vychází patron, ano ubytování je, za domem stojí malý přívěs, čtyři lidi se vejdou. Večeře a snídaně bude. Vše i s jídlem za 300 Dh, výhled na moře je gratis. Teplá sprcha bude. Posílám klukům SMS, že je prostřeno. Už vědí od tamtamů v Torres, že muchacha už jela do Kala Iris.
1.duben, El Jebha
V noci cloumal přívěsem silný vítr, přívaly deště bubnovaly na střechu. Ráno se počasí uklidňuje, ale je všude mokro. Hrubě kamenitou cestou do kopce často tlačíme, pak ústí řeky u vesnice Taghazoute, dál už se silnice mění v nekonečný tobogán. Sluníčko vylezlo, slaný vánek nás láká do přístavu. El Jebha by v Evropě byla roztomilá rybářská vesnička s obchůdky, promenádou a pláží. Tady jsou jen blátěné cesty, výmoly plné vody po dešti, ušmudlasné domy a povalující se igelity. Na náměstí stojí jediný hotel, kde si vybíráme dva pokoje, zas jsme jediní hosti.
K večeři u moře samozřejmě ryby, na stole nám přistávají dva velké tácy plné osmažených ryb. Co moře ten den dalo, větší, menší, jednohubky, chobotničky. K tomu olivy a chleba. Jen za 50 Dh na osobu. Zapíjíme čajem.
Zítra má být poslední suchý den, pak bude dva dny pršet, takže do Chafchaouen musíme dorazit zítra. Zas jedna stodvacítková etapa.
2.duben, Chafchaouen
popojíždím stopem, mladý Berber s prázdným pick-upem. Francouzsky mluví asi tolik jako já. Přesto se dokážu zeptat, jak vypadají hašišová pole, neuměli jsme je v horách identifikovat. Brun, brun, brun, ukazuje na hnědé plochy na jinak už zelených stráních. Jour – petit, ukazuje prsty nepatrnou výšku rostlinky, deux mois – míří oběma rukama nad hlavu. No je tu úrodná půda, tak jim ta marjánka rychle roste. Projíždíme rybářskými vesničkami se spoustou rozestavěných domků. Hašiš, hašiš, hašiš, ukazuje na živelnou zástavbu. Bohatý kraj. Podél pobřeží stojí na skalách bílé domečky, pobřežní stráž. Všechny převozníky hašiše ale asi neuhlídá, když mají vesničané tolik peněz na nové domy.
Berberské ženy tu chodí jinak oblečené než Arabky ve vnitrozemí. Žádný kaftan, ale přes dlouhou sukni většinou červenobíle pruhovaná zástěra, přes hlavu a ramena bílá plachetka, na hlavě přes to slaměný klobouk s černými nebo i barevnými bambulkami.
Pustá silnička stoupá pozvolna údolím řeky Laou, po 40 km ji mám vidět vytékat z přehrady, je zaříznutá hluboko v úzké rokli, valí se hnědá a rozbouřená přes balvany. Proti mě jdou dvě roztomilá děvčátka s taškama na zádech, ze školy. Bon jour, volají na mě, a když je minu, s chichotáním se otáčejí a jdou za mnou, pak se osmělují, blíž a blíž, a začínají na mě sahat, na tašky. To už jsem ve střehu, když proti nám jde horda školáků. Kluci se hned s jásotem ke mě hrnou a začínají mě pošťuchovat a osahávat tašky. Slízám tedy z kola. Když na ně vyběhnu, cuknou, jak vezmu kolo do ruky, už jsou zase tu. Vytáhli mi z kapsy balíček sušenek. Oživují se mi vzpomínky na ježdění po Etiopii, kde po nás děti házeli hroudy a kamení. Spratkové pitomí, jděte do prčic! Zbavuju se jich až na kopci, kde nasedám na kolo a ujíždím.
Chafchouen je 600-800 m vysoko, po silnici je to asi 15 km, město svítí už z dálky na kopci. Přijíždím na hlavní silnici vedoucí do Meknes, serpentýny do kopce. Nové město je rozlezlé po svahu, mířím do centra. Je půl páté, za hradbami tlačím kolo po schodech nahoru dolů bludištěm uliček, zúžených nepřeberným množstvím vyloženého zboží. Zamotaná v labyrintu zvoním na dveře Dar Baraka. Bohužel obsazeno. Ujímá se mě mladík a vede do Souika. Oui, riad. Medina je velmi rozlehlá. Patron přikyvuje, ano, jeden čtyřlůžák by ještě byl, na střeše. A kola? Taky na střechu. Stoupám s ním po vysokých stupních nahoru. Pokoj má malé okýnko, koupelna je na terase. Doupata. Pokoj stojí 60 Dh za osobu, jasně že beru.
Na náměstí je jedna restauračka vedle druhé, naháněči nám strkají pod nos jídelní lístky. Chafchouen je turistické místo, na náměstí postávají hloučky organizovaných turistů, uličkami se proplétá evropská mládež v plandavých hábech marocké výroby, s dready na hlavě. Ty první sem láká kultura, ty druhé hašiš. I nám (klukům, mě ne) nabízeli prodejci v dlani schované nahnědlé hroudy: haš, haš, good price.
3.duben, Chafchaouen
Prší, jdeme do kasbah, pevnosti. Vysoké, hlínou omítnuté hradby, v nich zahrada s palmami, malý palác, dnes sloužící jako museum s pár zaprášenými exponáty, vězení s kruhy na připoutání hříšníků, a věž. Ta je ale zamčená, není klíč, vysvětluje paní u kasy.
Mrholí, Zdenek si do Maroka nevzal nepromokavou bundu, tak jde za chvíli do hotelu. Lístky na zítřejší autobus do Rabatu smím jít v dešti obstarat sama. Má i zítra pršet, a naše dny v Maroku se krátí.
Chafchouen je město, které jsem ze všech nejvíc na téhle dovolené chtěla vidět. Na sebe naskládané, pevnostem podobné domečky prozrazují andaluzské vlivy. V 30. letech minulého století bylo zavedeno modré barvení domů. Jistě ne jako turistické lákadlo, kterým se po otevření mediny bezvěrcům bezesporu stalo. Všude je relativně čisto, uličky jsou všechny dlážděné betonovými deskami v kombinaci s oblázovou mozaikou. Modré domečky, modré zídky, modré schody mezi domy, namodřené skály, které vyčnívají domům ze základů. Kapucíni v dželabách na modrém pozadí.
V pět jdeme do restaurace, kluci jedním okem šilhají po televizi, v níž běží obligátní fotbal. Místní si před obrazovku postavili židle do dvou řad, jak v kině. Žádná konzumace, po odpískání se zvedají a odcházejí domů. My sedíme až do deseti, není jinak kam jít. Doupata na terase vedle našeho pokoje jsou obležená hašišáky. Venku leje.
4.duben, Salé
Kame s Pavkou chtějí jet do Rabatu na kole. My bychom si chtěli prohlídnout *Rabat. V poloprázdném autobuse rozvěšujeme mokré kalhoty a bundy po okolních sedadlech, helmy, rukavice, tašky cpeme do horních polic.
Jedeme 7 hodin, směrem k pobřeží se počasí lepší, a v Rabatu svítí sluníčko. Na autobusáku trochu zmatek, beru mé tašky a letím ke kolům, aby se neztratila. U zídky si třídíme věci. Jé, kde mám bundu, hrkne ve mě. V autobuse! Běžím k němu, ale stojí tam už jiný. Ukazují za zamřížovanou bránu, průvodčí do něj nahání poslední chvátající pasažéry, motor už je nastartovaný. Letím dovnitř, na sedadle nic, koukám do horní police, a ejhle: moje bunda, moje rukavice, ale i Zdenkova bunda a dokonce jeho helma! Balím to a jako šíp jsem zase venku. Bláznivá Evropanka smí přes mříže do autobusového nádraží i bez lístku, letím ke Zdenkovi s tou radostnou novinou. On ale ještě nic nepostrádal.
Jezdit po městě s 2,5 miliony obyvatel na kole není to pravé ořechové. Do nového města je to ale jen asi 6 km. Ubytovat se chceme na druhé straně řeky v poklidném městečku Salé, s vlastní medinou a pár riady s ubytováním. Přes řeku vede moderní most, za ním hned hradby Salé mediny. Riad? Kkolemjdoucí nás posílají podél hradeb, na odbočku, pak rovně až k lékárně. Tam je nenápadný nápis Marlinea 200 m. Úzký průchod někam za roh. Na zvonku je napsáno Marlinea. Teda že by si potrpěli trochu na reklamu nebo aspoň vývěsní štít, se říct nedá.
Vstupujeme dovnitř, teda páni, to je panské sídlo! Žádný stěsnaný pokroucený riad, ale dům s velkou zasklenou dvoranou. Stolečky a divany, na jedné straně kašna a podél ní se plazí až ke střeše různobarevně kvetoucí bouganvilley. Mají jen tři dvoulůžkové pokoje, ale jaké! Stropy 5 m vysoko, nastlaná postel s nebesy, vyřezávané dveře, psací stůl, divan, koupelna s rohovou vanou s tryskama. Se snídaní 60 euro, tedy evropská cena, ale bereme. Na závěr je trochu luxusu OK.
Máme za úkol sehnat folii na zabalení kol do letadla, opravdu se nám podařilo najít prodejce. Velkou roli folie, prosím. Jak ale máme popsat lepicí pásku? Prodavač se nakonec dovtípil.
5.duben, Rabat
Počasí nejisté, jedeme po královské snídani tramvají do města, dvě linky, ale velmi moderní a čisté, s hezkým arabským vzorkem na boku. Tak kam to bude? Na konečnou, vyhlídková jízda. Kontroluje nás revizor. No to je náhoda. Odtamtud pěšky zpátky, kolem universit a královského paláce a vojenské posádky. Míříme do Chellah, to jsou pozůstatky římského města na kopci. Rozvaliny obklopené hradbami. Zajímavé bylo, že na zdech i sloupech všude sídlili čápi. Zdenek má už toho chození dost, chce ještě na kolo. Vrhám se sama do hlubin mediny, hromady koberců, berberských i jiných, nevyznám se, ale vybrala bych si.
Do Salé jedu loďkou přes řeku, nechce se mi obcházet po mostě. Převoz za 25 Dh, Zdenek na mě už čeká v hotelu. Taky se mu nechtělo pěšky přes most, jel tramvají. Jelikož se mu v automatu nepodařilo koupit jízdenku, jel tu jednu stanici načerno. A ejhle, zase revizor! O porouchaném automatu mu Zdenek asi mnoho nesdělil, a tak když uprostřed kontrolorova láteřerní tramvaj zastavila, Zdenek řekl (asi česky), že musí bohužel vystupovat. Nikdo ho nehonil.
6.duben, odlet
Odlet zítra ráno v 7.00, dnes si ještě děláme si okruh kolem Rabatu a přespíme na letišti.
Je sobota, na promenádě nad mořem lidi venčí pejsky, páry se vodí za ruku, vítr čechrá holkám krásné dlouhé vlasy, maminky sedí v trávě a kluci hrají košíkovou. Hodně jich taky jogguje, i holek. Tohle že je Arábie, dokonce Afrika? Takhle to vypadá na pobřeží jižní Evropy. Národ odpočívá po pracovním týdnu. Rabat je moderní město. Ne jako ve vnitrozemí, kde mužská populace polehává a posedává v čajovnách pro nedostatek jiné činnosti celé dny.
Ruch na pobřežní komunikaci ustává v pobřežním letovisku, jedna restaurace za druhou, podél pobřeží výstavné vilky. Dál už jen rozježděné duny. Je na čase se vydat od moře a začít se vracet obloukem na sever, bude půl třetí.
Šipka ukazuje na Tamesna, takovou vesnici na mapě nemáme. Až se nám zjevuje na obzoru. Jižní město, Černý most a Prosek dohromady. Jenže neobydlené. Na velkých plakátech lákají šťastné rodinky s dětmi ke koupi bytu v krásném prostředí. Plakáty jsou trochu potrhané a na fasádách ještě neobydlených domů se loupe omítka, mladé stromky podél bulváru zarůstají travou. Silnice s pouličním osvětlením parcelují další kusy přírody, rozestavěné domy s lesem jeřábů. Město duchů? Staví se tu pro mladou generaci nebo se takhle v Maroku perou špinavé peníze? Na druhém konci tohoto v budoucnu desetitisícového města přece jen pár obyvatel, balkony ověšené prádlem. Neviděli jsme ale žádnou infrastrukturu, obchod nebo školu. Jen na kopci rozestavěnou mešitu.
Za touto urbanistickou zrůdou Sidi Yahya, vesnička kterou máme na mapě. Kolem ní je v šíři 100 m rozrytá zem, sem tam se do výšky tyčí most. Tady bude další dálnice. Abychom se těm mnoha dálnicím vyhnuli, našli jsme si na mapě vedlejší silničku kolem přehrady Sidi Mohamed. Po Route panoramatique, kterou by opravdu byla, kdyby cestu nelemovaly odpadky. Vede k přehradě, na hrázi se nám do cesty staví brána, všichni velitelé ze strážní budky se na nás přišli podívat, ale kroutí hlavama. Dál nás pustit nemůžou. Vysvětlujeme, že chceme do Salé, na letiště tady za vodou. Ukazují nám cestu, musíme přes kopec. Času není nazbyt a se zajížďkou jsme nepočítali.
Asfalt brzo končí, nepředstavitelné množství bláta, stříká nám stříká až na záda. Bahenní lázeň, to je přece zdravé? Slunce stojí nízko nad obzorem, tak se snažíme jet co nejrychleji. Konečně silnice, je plná náklaďáků, smrad, rámus. Po několika kilometrech přijíždíme k čtyřproudové frekventované silnici. Nedá se nic dělat, musíme po dálnici. Denního světla ubývá, konečně šipka k letišti.
Vyhlížíme před letištěm nějakou vesnici, kde bychom si koupili něco k jídlu. Snad to nebude daleko, tachometr ukazuje za dnešek 102 najetých km. Na křižovatce se radíme, když u nás zastavuje auto a nabízí pomoc. Vesnice je prý daleko, a oni tu bydlí blízko, zvou nás tedy na večeři. Zdenek odmítá, auto už ale jede pomalu napřed a čeká, až ho budeme následovat. Po 500 m zabočuje na prašnou cestičku. Paní vystupuje a přesvědčuje Zdenka, že je to míněno vážně a když jí říkám, že chceme spát na letišti, zve nás i na noc. Zdenek nemá šanci takovou nabídku odmítnout.
Po 100 m dojíždíme už za tmy k malé farmě. Pokoj pro hosty s koupelnou, teplá sprcha (jsme zablácení jak divoká prasata), kuře s pomfrity. Nic lepšího nás nemohlo potkat. Francouzi v našem věku, on narozený v Maroku, farmaří zde na rodinné farmě s 14 000 avokadových stromů. Marocký stát mu coby cizinci sebral půdu, takže má farmu v nájmu. Paní Francouzka. Patricia a Jean Louis. Paní mluví anglicky asi tolik co já, tak si dobře povídáme, Zdenek s pánem jen přikyvují, čeština není s francoštinou kompatibilní. Pijeme domácí citronový džus, jako moučník nakrájené výborné pomeranče posypané skořicí a cukrem. Ráno vstáváme ve čtyři, prosíme ať se nebudí, že se jen vyplížíme ven. Loučíme se a musíme slíbit, že až přijedeme příště do Maroka, že se u nich určitě zastavíme. Moc milí lidi, jak se jim můžeme odvděčit?
Na letiště to máme směšných 1500 m, to bylo ideální přenocování. A bezvadný závěr naší první cyklistické cesty do arabského světa. Podtrženo, sečteno, se mi v Maroku líbilo.
[//]:# (!worldmappin 34.22986 lat -4.01240 long Marokko by bike, Taza d3scr)
© {1995-2025} Travel. https://inleo.io/profile/travel.helena