Sami jsme zorganizovali a na vlastní pěst uskutečnili expedici na západ Číny do Pamíru, na skialpech jsme vystoupili na nádhernou horu Mutzagh Ata. Prozkoumali jsme Kashgar, uigurské staré město na okraji pouště Takla Makan.
Sedmitisícovka Mutzagh Ata, 7.519 m , patřící do pohoří Pamíru, se tyčí nad kamennou pouští Taklamakan, nedaleko hranice k Tadžikistanu a pohoří Karakorum. Jedeme v podobné sestavě jako předloni do Kyrgystanu na Pik Lenina: můj Zdenek, Kame (taky Zdenek), místo třetího Zdenka tentokrát Kamenáčův syn Radek, a já. Organizaci výpravy pánové přenechali mě, k mému velkému potěšení.
22.7.2005 – přílet, Alplager 2.200 m
V Biškeku mají pro nás v Tian-Šan-Travel připravené ubytování a dopravu přes hranice do Číny, uigurského města Kashgar a odtamtud s čínským dopravcem přesun do basecamp pod Mutzagh Ata.
Osh-bazar
V den příletu vyrážíme nejdřív na náš známý a osvědčený Osh-bazar nakoupit jídlo, měníme peníze, zatím pro nás všechny 100 €, dostáváme 4.870 som. Hned vyjíždíme na aklimatizaci do Ala -Archa, kde u Alplager ve výšce 2.100 m končí silnice. Stanujeme na blízké louce.
Alplager
V osm se vydáváme do Alplager na večeři. Mají pivo, paní nám uvaří i čaj. Ale není cukr. Za tmy jdeme do lesa hledat naše stany, my blbci jsme si k večeři nevzali čelovky. Podle telegrafního sloupu poznáváme za svitu hvězd stezičku do kopce, po které doklopýtáme ke stanům.
23.7. – Ala-Archa jezírko 3.500 m
Z Alplager máme namířeno do postranního údolí. Musíme přes řeku, most, je kovová konstrukce bez podlahy, kusy želez už odpadávají. Opatrně ručkujeme na druhou stranu. Máme namířeno pod ledovec k jezírkům na 3.500 m, tedy převýšení 1.400 m.
Stoupáme přes dvě morény, v haldách žulových balvanů už žádná pěšinka není, ani žádná jezírka na doplnění vody. Konečně nalézáme malý písečný plácek u malé tůně. ve výšce 3.470 m. Burácí tu vodopád, přesto hned po jídle po probdělé noci v letadle spokojeně a tvrdě usínáme.
Noc na moréně
24.7. – Uzlovyj Pereval 4.000 m
Slunce se střídá s mraky, stoupáme po ledovci, led je holý a posypaný kameny, trhliny zatím žádné. Posledních asi 150 m je svah prudký kolem 40°. Tady už je hodně sněhu, kvůli trhlinám se navazujeme. V sedle Uzlovyj Pereval jsme dosáhli výšky 4.000 m. Počasí je směsí sněžení a vedra na slunci, po minutách se to střídá.
Vyhrabáváme lopatami rovnou plošinu pro dva stany, v té výšce je to dost námaha. Stany stojí a začíná hřmít. No přece teď nebudeme všechno zase balit a přesouvat níž! V noci často sněží a vítr lomcuje se stany, ale naštěstí žádná bouřka.
25.7. – bývalé lyžařské středisko Věrchnaja Ala-Archa 3.400 m
Balit stany na horském pase v takovém vichru není žádná legrace. Klukům ulítl obal na stanové tyčky. Ten stan mají bohužel půjčený od nás.
Bývalé lyžařské středisko
Po suťovisku se spouštíme do údolí, půjdeme k bývalé stanici lanovky. Kamenitá cesta údolím je zavalená na více místech morénami, něco vzala i voda. Tak přelézáme balvany až k opuštěné stanici. Vše je tu v totálním rozkladu. Rezavé části lanovkových motorů, železných postelí a kamen jsou roztroušeny nad soutokem dvou potoků. Té spošti trůní dvě budovy. Jedna zřejmě byla restaurace, druhá ubytovna. Vylámanými okny vcházíme do bývalé kuchyně, jsou tu poházené zbytky kamen, židlí a regálů. V ubytovně oprašujeme slamníky od myšinců, Zdenek si spokojeně stele a vyžaduje bačkory a večeři. Necháváme ho ležícího spícího a jdeme na okolní kopce. Noc nám zpestřovala myš, která běhala po stole a chroustala naše zásoby.
26.7. – Pod Ak-Sai
Počasí je zas obojaké. Přelézáme morénu ze sypkých velkých balvanů, která zavalila bývalou přístupovou cestu. Potok vymlel 30 m hluboký zářez, spouštíme se k němu, boty dolů a brodit. Voda nesahá výš než do půl lýtek, proud taky není moc prudký. Voda je ale ledová, au au, to je bolest!
Cestu nám zahražuje prudký horský potok, který se valí ze skal. Kalná ledová voda se hrne přes velké balvany. Tady já nemám šanci se dostat na druhý břeh. Chlapům Kame a Radkovi to podařilo, voda jim byla po zadek. Zdenek vytahuje lano a brodí s ním na druhý břeh. Teď já. Kluci očekávají senzaci, vytáhli foťák i kameru. Navazuji se v pase na lano, zuté boty zavěšuji kolem krku, nahazuji svůj těžký batoh a vrhám se do živlu. Hůlkama se snažím držet rovnováhu, po pár krocích je mi voda po pás. Proud mě strhává přes balvany, když se mi smekne hůlka na balvanech, proud mi podráží nohy a já plavu po krk ve vodě. Ještě že jsem na laně, jinak by mě voda strhla s sebou a já bych klukům uplavala do údolí. Zdenek zabírá a táhne mě ke břehu, kde zas konečně získávám půdu pod nohama. Kame mi na břehu děkuje za krásné záběry, já vylévám pohorky po okraj plné vody. S těmi mokrými botami teď budu muset žít.
K rozveselení všech mých mužských se až po krk koupu v ledové vodě
V gostinice dostáváme čaj, ljepku (něco mezi velkým vdolkem a neslazenou koblihou), upečenou na velkém množství omastku. Hlavní jídlo jsou pelmeně plněné beraním masem, plavoucí v mastné a silně po beranech čpící polívce. Ty pelmeně jsme tedy snědli, polívka byla jen pro otrlé. Hodná paní kuchařka nám ještě honem upekla pět chlebových placek na cestu.
Ve čtyři vyrážíme zas do hor, pod ledovec Ak-Sai. Potřebujeme spát co nejvýš, snad brzo něco vhodného najdeme. Na 2.800 m je poslední možnost rovného terénu. Nad námi se tyčí samé prudké skály, ty si necháme na zítra.
27.7. – Pod Bajčečekej 4.200 m
Rastěk
Čeká nás výstup pod sedlo Bajčečekej na 4.200 m, takže stoupání 1.400 – 1.500 m. Stoupání k bivaku je opravdu velmi prudké, ale většinou po vyšlapané stezce v kamenné suti. Je slunečno, jde se dobře. Za bivakem začínají morény, stoupáme po nich na malé sedýlko, směr je značen tu tam mužiky. Za sedýlkem mírné stoupání po balvanech na plošinu pod prudkým suťovým srázem.
Škrábeme se kolmo vzhůru, balvany velikosti pneumatik nám ujíždějí pod nohama. Stoupání tekutým kamením je dřina, vše kolem nás je v pohybu a ujíždí z kopce. Za 1 ½ máme nejhorší za sebou. Přicházíme na ledovec a kazí se počasí. Je hustá mlha a sněží. Pod jednou skálou nacházíme super místečko na stany, lopatou vyhrabáváme plošinu. Za husté chumelenice stavíme stany, z nahrabaného ledovcového sněhu vaříme čaj (plave v tom spoustu svinstva), dáváme si polévku, dokonce na chvíli vykukuje slunce. Už se těším na večeři. Budou nudle, které nám už v lyžařské ubytovně načaly myši. Snad nám nechaly dost.
28.7. - Bačečekej 4.515 m 
Noc byla bouřlivá, hromy a blesky, funěl silný vítr a padaly kroupy. Při tom ohlušujícím bušení na stan se prostě spát nedalo. Ráno je kolem stanu nasypaná bílá vrstva centimetrových kuliček. Slunce nám pere do stanu a o bouřivé noci nic neví. Nikam nespěcháme, dnes máme za úkol se jen po suťovisku vyškrábat do sedla Bajčečekej na 4.400 m a odtud ještě 100 m na samotný vrchol. Sušíme nejdřív spacáky. Svah, asi 35° prudký, je velmi labilní. Balvany velikosti lednice se při nepatrném dotyku dávají do pohybu a berou s sebou lavinu kamení. Lezeme vedle sebe, abychom se navzájem nezavalili. Na sedle začíná ledovec. Docházíme k patě samotného vrcholu. Silně navětralá žula se ulamuje pod prsty a nevzbuzuje důvěru. Kame a Radek se škrabou na vrchol, my si děláme pohodlí na balvanu a čekáme na ně. Pak všichni ještě asi hodinu sedíme, vstřebáváme výšku a kocháme se nádherným výhledem.
Bačečekej
Dolů jdeme jinudy, je tu z kopce náznak „cesty“. Odpoledne se rozvalujeme na sluníčku za stanem, než nás zažene každodenní sprška. Ve stanu pokračujeme maryášem do večeře. V noci je ve stanu sice +1° a není zima, ale pocit všeobecné vlhkosti na všem.
29.7. –Alplager
Za slunečného počasí balíme a beze spěchu vyrážíme do údolí směr Alplager. U bivaku Rastěk svačíme zbytky, v Alplager zamlouváme večeři a jdeme stavět stan. V Rastěku bude dnes plno, nahoru šla parta asi 20 Rusů, prý nějaký výcvik.
K večeři si pochutnáváme na ohromných kuřecích stehnech s brambory a salátem, to vše za 370 som, tj. na osobu 50 korun. Příjemná zábava až do policejní hodiny, kterou kuchařka stanovila na půl desátou, kdy nás posílá spát. Stolovaja se zavírá. Noc je v 2.200 m příjemně vlahá, ani nezapínáme stan. Taky snad poprvé v noci ani nesprchlo.
Gastinica v Alplager
Týdenní trek Ala-Archa
30.7. –Biškek
K snídani chleba, máslo, sýr, vejce na tvrdo, čaj. Med není. Kuchařka nám slíbila obstarat dopravu těch 12 km dolů ke šlagbaum, odkud už jezdí do Biškeku maršrutka. Je to trochu spiklenecký podnik, jako vše tady včetně domlouvání stravy. Srážím cenu ze 200 som na polovinu, takže za 100 som pro všechny. Až do města by to stálo 400 som.
Při čekání na maršrutku u závory se k nám přitočí řidič dodávky, že maršrutka ještě nejede a on by nás do města vzal. A kam že chceme. Za 100 som nás doveze až před gastinicu, kde budeme přenocovat. Což je mnohem pohodlnější než 2x přestupovat.
Naše ubytovna je z venku oprýskaný barák jako všechny, s velkou bránou. Za ní se skrývá parkoviště pro auta a malá, ale bující zelená zahrada s jabloněmi, vínem a spoustou kytek. Zahradu ukončuje jednopatrový domek, nahoře dva pokoje s terasou, dole společná kuchyň, záchod, sprcha. Sprcha funguje na solární energii: voda v nádrži na střeše se ohřívá na osvěžujících 25°. Čertvě vysprchovaní se vrháme na praní špinavého prádla. Paní nám na to do zahrady přistavěla lavóry a do vany pod jabloní napustila vodu na máchání. Stany, spacáky a mokré prádlo jsme rozvěsili po zábradlí terasy i balkonu, čímž jsme celý „hotel“ očividně zabydleli.
Osh-bazar
Typické kyrgyzské čapky
V Osh-bazar se noříme mezi stánky přetékající spoustou druhů sušených meruněk, rozinek a oříšků a nakupujeme ve velkém. V sedm se scházíme v ubytovně a jedem trolejbusem do města na večeři. Skoro evropské jídlo.
31.7. –Naryn
Jurtový motorest
Snídáme a Sergej nás veze do offisu. Jedeme mikrobusem pro 24 lidí a je nás šest. My čtyři a dva Rusové z Petrohradu. Jsou to nějací borci, loni byli na **Konguru **(hora vedle Muztagh Ata, vysoká 7.649 m, nejvyšší v masivu) a zdolali ho jako teprve druhý tým na světě. A letos chtějí udělat přechod přes Muztagh Ata. Ukazuji jim naší mapu, oni žádnou nemají. Ten Kongur asi nebyla žádná sranda, hodně lavin, jedna jim strhla lágr s věcmi, takže Alex přišel o pas i o letenku. Alex mluví anglicky, tak jsme během naší dvoudenní cesty do Číny přešli z ruštiny na angličtinu.
Naryn
Silnice z Biškeku je sice zpočátku asfaltová, ale strašně rozbitá, přes hory do Narynu už jen kamenitá a ještě rozhrkanější. Do Naryn dorážíme večer, ještě máme hodinu na procházku městem. Ubytování v jurtě je super, příjemný vzduch a nejsou tu žádní komáři, jako byli u Sergeje v Biškek.
V Naryn nocování v krásné jurtě
1.8. – Torugart Pas
Cesta je zoufale kodrcavá, prašné fábory náklaďáků značkují cestu dlouho dopředu. Přejíždíme 3.500 m vysoké pasy, nedozírné pastviny se táhnou na všechny strany, Kyrgyzové na koních ženou stáda ovcí, koz, krav nebo koní z jednoho zeleného hřbetu na druhý. V muldách u potůčků stojí jurty. Ty se několikrát za léto stěhují za pastvou, veškerý majetek je pak naskládán na valník a odtažen jinam. Nádherná, čistá neobydlená krajina, žádné ploty, žádné vesnice. Srdce romantiků zde plesá, za romantikou svobodného života se ale skrývá chudoba a neustálý boj s přírodními živly. Krajina se směrem k pasu mění ze zelených pahorků na step a nakonec kamennou hornatou poušť.
Hranice s Čínou je na Torugart pase. Už 40 km před hranicí je první check point. Z auta před námi vystupuje starý Kyrgyz a chce se bratřit, přináší z auta plastovou lahev a kelímek vytvořený ze dna jiné plastové lahve. A že si musíme připít na družbu. V lahvi je bílá tekutina, ale ne kumys. Je to šoro, zkvašené obilí s kyselým mlékem. Nalévá nám jednomu po druhém kelímek, Zdenek srab odmítá, já musím oba vypít na ex. Ale nechutná to špatně. Doufám, že mi to ve vnitřnostech nezpůsobí nějakou paseku.
Číňané si rozebírají kyrgyzský průmysl
Kyrgyzská celnice je shluk bud a budov v absolutním rozkladu. Chmurnou atmosféru dokreslují dlouhé řady ohromných na odbavení čekajících náklaďáků, rezaté a vyboulené korby vrchovatě naložené železným šrotem. Vypadá to na části nějakých strojů, na vrcholu toho harampádí trůní asi třímetrová mohutná ozubená kola. Vše se vyváží do Číny. Kyrgyz je od přírody nomád a pastevec, průmyslová zařízení, která tu zřídili Rusové, chátrají po jejich odchodu a osamostatnění Kyrgystánu. Pilný a po surovinách hladový Číňan hbitě kyrgyzské továrny rozebírá. Drahé kovy už prý jsou dávno v Číně, teď už tu zbylo jen rezavé železo. Hned za hranicemi je spoustu malých dílniček, kde přičinliví Číňané na kovadlinách železo zpracovávají. Ukují z nich možná jízdní kola nebo počítače, které zpět nomádům za hezký peníz rádi prodají.
Hranice do Číny
Musíme vyplňovat formuláře, Zdenek zápasí s anglickým textem a ptá se u rubriky citizen ship, proč po něm chtějí vědět, jaký má čip v hodinkách (ha ha, to dělal legraci). Samotnou hranici tvoří kromě visacím zámkem zajištěné závory prkna pobitá hřebíky, aby nikdo bez dovolení nemohl projet. Zde nastane předávání turistů, osobní auta přes hranici nemůžou. Máme předem domluvenou dopravu od hranice do Kashgar, čekáme, až na čínské straně přijede naše vozidlo. Z něj se vyhrnou turisti, kteří cestují v protisměru. Ano správně, poslal je sem pro nás Mr.Kong, jak bylo domluveno. Všechna zavazadla putují na korbu náklaďáku, i naše balíky s lyžemi. Čínská celnice je kus pod pasem. Budova je samý mramor, zlaté kliky a celníci v uniformách jak z filmu. Pasová kontrola probíhá rychle, ruční zavazadla procházejí pojízdným rentgenem skrytým v maskovaném náklaďáku.
Za hranicí je hned silnice řádově lepší, když sjedeme z hor, dokonce asfaltová, bez děr a nalinkovaná. Poušť se díky zavlažování mění v zelenou oázu, podél silnice se táhnou topolové aleje a bambusové lesy. Všude panuje čilý ruch, činorodí Číňané proudí po silnici mezi vesnicemi a přenášejí zboží, tesají, orají, dláždí, kují a zdí. Jaký to rozdíl proti Kyrgyzům, kteří nečinně dřepí u silnice a louskají v klidu slunečnicová semínka.
Čilý ruch v Číně
Kashgar je velkoměsto, skleněné paláce, továrny, rušné ulice lemují dílničky a obchůdky. Je to starobylé, původně uigurské měso. Uigurové jsou příbuzní s Uzbeky, Turkmény a Kyrgyzy. Praktikují vlažně islám, mají své zvyky, jiné oblečení i jídla než Číňani. Ti tu už ale už tvoří většinu, z Kashgar je rušné počínštěné město. Stará hliněná část města naštěstí ještě stojí. Jak dlouho ještě?
Náš hotel Seman je honosný, leč my bydlíme ve značně opotřebovaném postranním křídle. Postele jsou ale čisté, ručníků dost a ve sprše teče teplá. Zdá se, že tento hotel je centrem turistického ruchu. Vedle hotelu je záchytný bod pro všechny cestovatele z exotických západních zemí, John´s Café. Jídlo je u Johna dobré, čínské, a je ho tolik, že přetéká přes talíř. Jen obsluha je jalová. Holky stojí, čučí, jinak než čínsky ani slovo a často přinesou něco jiného, než si člověk objednal.
2.8. – Muztagh Ata Bace camp 
Cesta k Muztagh-Ata
Ráno odjezd pod Mutzagh Ata. Vyrážíme v půl desáté, do Subash nám to trvá pět hodin. Silnice je nejdřív velmi dobrá, ale v horách ji rozšiřují, tak se jede po stavbě. Množství čínských dělníků v modrákách pracují bez velké mechanizace, podle četných provizorních baráků tu asi i po dobu stavby bydlí. Projíždíme skrz hory bez jediného stébla trávy, podél kalné dravé řeky valící se přes velké balvany. Mrtvá krajina, jen kamení, písek a prach. Na jednom místě stojí improvizovaný stánek, kde Uigurové prodávají folklorní suvenýry, ovčí kožešiny, filc.
Subash
U modrého jezera Karakol je konečná. Opodál u vody se krčí blátěné domky se zaparkovanými velbloudy. Subash. Začíná dvouhodinové třídění batohů, velbloudi leží na zemi, při upevňování nákladu na hrby se ale velice vzpouzejí. Mají svázané nohy, tak nemůžou vstát, tak aspoň řičí a prskají kolem sebe rozžvýkanou trávu. Pokud si zubama dosáhnou na záda, snaží se batohy servat.
Máme dva velbloudy, koně a jednoho Uigura, který zvířata vede. Balíky s lyžemi mají velbloudi uvázané podél hrbů. Zpočátku jdeme rychleji, ale když cesta začne stoupat do kopce, karavana nám lehce ubíhá. Do BC jsou to čtyři hodiny chůze. Bacecamp
Musíme překonat jeden prudký potok. Dva Uigurové s oslíky tu čekají na zákazníky. Dlouho nerozmýšlím, vím jak dopadá brodění takovými vodami. Za 10 yuan (asi 1 €) převezou mě i Kame. Zdenek a Radek si radši drží od zvířat odstup a brodí.
Muztagh Ata
V basecamp nacházíme pěkné travnaté místo u potůčku.Vedle nás je kuchyňský stan, uigurský kuchař se mi hned představuje. Ukazuje svou kuchyň a dává mi ochutnat. Móóc dobré. Uigurové si tu přivydělávají i jako nosiči do Camp 1. Na druhé straně basecamp mají svá stanová obydlí a dokonce outdoor kulečník.
3.8. – Aklimatizce
Šli jsme po žluté
Jsme na výšce 4.470 m, dnes se budeme aklimatizovat. Poneseme lyže a přezkáče k začátku sněhu, asi na 5.200 m. Zdenek zjišťuje, že si zapoměl kalhoty v Kashgar v hotelu. Tak on jede na sedmitisícovku jen v kraťasech! Jeho první reakce je, že na nás těch deset dní počká tady v BC. Že bych pak musela nést celý stan i vařič sama, mu nedochází. Musí si tu někde koupit nebo půjčit kalhoty. Jde na obchůzku, ale nerad. Asi by si přál, abych mu je tu někde vyloudila já. Vrací se bez úspěchu. Tak vyjednávám s naším sousedem, uigurským kuchařem, ten se Zdenkem jde a opravdu přicházejí s kalhotama. Teda jsou to ruské silonové tepláky. Konečně tedy můžeme konečně vyrazit.
Basecamp
Cesta je dobře vyšlapaná, ale strmá. Ke sněhu je to asi 700 m, potřebujeme na to tři hodiny. Hlavně já jdu velmi pomalu, těžké lyže na zádech se pronesou. Ve sněžné muldě pod srázem stranou pěšiny na 5.150 m děláme depo. Je teplo a slunečno, jen trochu fouká větřík. Balíme se tedy do čepic, rukavic a teplé bundy a ustýláme si vedle lyží po vykonané práci na vyhřátých kamenech. Jen Zdenek se choulí, má zas jen své kraťasy, z BC si nevzal ani čepici ani rukavice. Nezbývá mu než jít hned dolů. My tři ostatní na 1 ½ hodiny usínáme na slunci, než sestoupíme dolů.
Cesta k jedničce
Chci než vyrazíme na horu jíst naposledy výživné jídlo. Kluci taky, přicházejí i oba Rusové, jen Zdenek má zase extrabuřty a jí sám ve stanu chleba. My si objednáváme u Uigura pět jídel po 3 $. Sesedáváme se v plátěné kuchyni na štokrlata ke stolu, a už to jede. Jedna miska za druhou. Nejdřív rýže, pak termosky s horkou vodou a pytlíky s čínskými nápisy. Radek si omylem dal do čajového hrnku polívkový pytlík, až na ten nápis vypadají oba stejně. Přichází brambory s beraním masem, teda je tam víc kostiček než masa, ale chutná to dobře, pak miska dušené zeleniny, teplé fazolové lusky s česnekem, ještě baklažány v omáčce a míchaná vajíčka s rajčaty. Nedá se to sníst.
Po jídle vytahují kluci karty a učí Rusy „prší“. Ti maryášové karty ještě nikdy neviděli. Alex se rychle zapojuje do hry, Valerij to časem taky ztvládá, tak hrajeme až do tmy. Jdu domů, Zdenek už dříme, ale mám ve spacáku nachystanou flašku s teplým čajem. Díky.
4.8. – Lager 1 , 5.350 m
Dnes nás čeká těžká etapa, 1.000 m do Lager 1. Čínský guide se přichází zeptat, kdy mu Zdenek vrátí ty kalhoty. Chce je mít do 9.8., to mu ale nemůžeme slíbit. Nejpozději 12.8. bychom měli býtb zase dole.
Depo
Rusové mají v plánu výstup po jiném hřebenu a prvovýstup na Mutzagh-Ata z jiné strany. Mají na to 15 dní, děsně jídla, lan a šroubů do ledu. My vyrážíme až ve 12.00 pekingského času. Ten platí v celé Číně, a protože jsme až na západě říše, vychází tu slunce v deset a zapadá hodinu před půlnocí. Výstup k depu nám trvá o ½ míň než včera. Předcházíme Němce, kteří si vynášejí trochu materiálu do Lager 1 a jdou na noc zase dolů. Obouváme lyže a v depu necháváme tu v pytli pohorky. Do Lager 1 nám zbývá ještě 200 m stoupání. Od rána na nebi sice ani mráček, zato bojujeme proti prudkému větru. Svak má sklon asi 35°, nebýt té výšky a toho těžkého batohu, tak by se šlo velmi dobře. Je krásný pevný firn, neboří se, tak si děláme každý vlastní stopu.
Lager 1
V Lager 1 je spoustu prázdných stanů. Plácek na naše stany si musíme lopatami vyhrabat. Zdenek mi v batohu našel pytlík ovoce, které jsem měla mezi jídlem. Malá tvrdá šťavnatá jablíčka, co chutnají jak hruška. Moje železná zásoba. Rozčílil se, že s sebou táhnu takovou zbytečnost a vysypal je ze srázu. Mám slzy v očích. Aspoň jsem si je tady mohla sníst!
5.8. – Pod Lager 2, asi 6.000 m
Vstáváme se sluncem, to je 10.00 pekingského času. Moje plastové boty jsou tak zmrzlé, že nejdou otevřít a já se do nich nemůžu nasoukat. Potřebovala bych si do nich nohu zadupnout, ale přemrzlý sypký sníh neposkytuje dost pevnou podložku. Už jen z obouvání bot jsem fertig. Ve dvanáct vyrážíme. Jde to ale pomalu, zpočátku uděláme kolem 100 m/h, pak ještě míň. Lyže nám připadají těžké jak cent, o batohu ani nemluvě. Kame a Radek mají rychlejší tempo, zato dýl odpočívají. Docházíme je na malém plácku, kde oba leží na slunci v malé muldě. K našemu překvapení nám sdělují, že dál dnes nejdou a vracejí se do Lager 1. Necítí se dobře aklimatizovaní. Moc se hnali, to je to!
Lager 1
Loučíme se a my se vydáváme do séraků. To je jediná technická obtížnost na celém výstupu. Musíme překonávat široké vysněžené trhliny, najít šikovnou trasu dolů na dno a na druhé straně se vyškrábat do příkré ledové stráně. Stojí nás to spoustu času a sil. Kus pod Lager 2 nacházíme osamělé místečko a vyhrabáváme rovinku na stan. Jsme tak pomalí, že neujdem za jeden den z jednoho lágru do druhého. Ale asi nejsme sami, po rozlehlé ledovcové stráni je stanů rozseto hodně.
Seraky
Ze sněhu vaříme instantní jídlo a čaj a zalézáme do spacáků ve všem, co tu máme na sebe. Já i v botách, které si po celou výpravu už neodvážím zout. Spát ve spacáku v přezkáčích je pro mě nová zkušenost. V noci je zima, mě hlavně odspoda, mám kvůli váze jen lehkou karimatku, a ta moc neizoluje.
Mezi Lager 1 a 2
6.8. – mezi Lager 2 a 3, asi 6.600 m
Stále pěkné počasí, sníh je uplácaný, dá se jít všude po celém boku hory. Trhliny tu už žádné nehrozí. Ve dvojce dáváme krátkou pauzu a oblékáme se tepleji. Tady, na 6.200 m už je dost mráz. Lager 2 leží v malém dolíku, jako už v jedničce je tu spoustu prázdných stanů. Výpravy si sem nosí postupně matriál a vracejí se na noc o jeden až dva lágry níž. Tímhle expedičním stylem jsme to my ale dělat nechtěli, rozhodli jsme se pro výstup alpským stylem. Žádné postupné běhání po kopci nahoru dolů. Aklimatizace jinde, a pak na jeden zátah na vrchol. Není na to potřeba tolik času, minimalizuje se riziko špatného počasí, zranění a onemocnění. Ke všemu na takové expedice je potřeba tři stany, spacáky, karimatky i vařiče. A někoho, kdo by nám to množství materiálu pomohl dovlíct nahoru. To by se nám nelíbilo. Chceme být samostatní.
Stoupáme pomalu, sklon je stále kolem 35-40°. Musíme často zastavovat, visíme v hůlkách a lapeme po dechu. Je to dřina. Na noc si nacházíme plácek na malé plošině. Počasí nám stále přeje, na nebi je vidět nepředstavitelné množství hvězd a opravdu bíle zářící mléčná dráha. Dole v údolí se mihotají malá světýlka, a my ležíme ve stanu v úplné černotě mezi nebem a zemí. Sami na světě. Stan si zadýcháváme na -5°C.
Unter Lager 3
7.8. – Lager 3, 6.860 m
Zase slunce. Na celé ohromné bílé ploše nikde nikdo, stoupáme svým pomalým tempem. Před Lager 3 se začíná zvedat prudký vítr, počasí se rychle kazí, a když už dost promrzlí dorážíme na malou plošinku v Lager 3, hustě sněží a je velmi špatná viditelnost. Odtud začíná prudké stoupání k vrcholu. Nemá cenu jít dál, výš bychom žádné místo na stan nenašli.
Stojí tu jeden prázdný stan od Summit Club. Začínáme vyhrabávat vedle něj plošinu pro ten náš, ale co kdybychom si lehli do toho postaveného? Po hlavě do něj zapadneme a čekáme, než sem dojdou dvě postavy na sněžnicích. Je to jejich stan? Ne, není, hurá! Ti dva, je to japonský pár, si staví na námi vyhrabané plošině, a my se zabydlujeme v cizím. V téhle vychřici sem už dnes nikdo nepřijde. Jsme velmi unavení, trochu vaříme a zaléháme.
8.8. – Lager 3, 6.860 m
Celou noc hustě sněžilo. Viditelnost je tak 5 m a sněží dál. Ležíme celý den ve stanu, každý sebemenší pohyb je námaha. Ani moc nevaříme, jen čaj, který omylem vařím v nevymytém polívkovém ešusu. Celý den ležíme a dřímeme. Dochází nám plyn v bombičce, tady v té výšce to trvá věčnost, než se sníh v ešusu rozpustí. Náhradní bombičku Zdenek bohužel vytřídil i s nějakým jídlem v Lager 1. Už máme k jídlu jen nějaké mysli-tyčinky a já oříšky. Ty už ale nemůžu ani vidět. To radši hladovím. Jít ven na záchod vyžaduje mnoho odhodlání, hrabu se ze stanu, až když už to opravdu jinak nejde. Celý den je špatné počasí, sněží a je silný vítr. To sem nikdo nahoru nepůjde, můžeme klidně zůstat spát v cizím.
9.8. – zpět v BC
Japonci se vlečou na vrchol
Lager 3
Chumelenice celou noc, ráno je nad kolena čerstvého prachového sněhu. Jsme vysílení a hladoví, se zbytkem plynu vaříme poslední čaj. Odoláváme pokušení si „vypůjčit“ plynové bombičky, které tu jsou ve stanu deponované. Japonci se vydávají bez ruksaků nahoru, jde jim to v hlubokém sněhu zoufale pomalu. Usuzujeme, že jít dál nahoru nemá cenu. A šli bychom vůbec, kdybychom měli ještě plyn a jídlo?
Naděje, že je konec trmácení a sluníčko nám rozvazují jazyky. Včera jsme leželi celý den v jakémsi kómatu, myslím, že jsme za celý den nepromluvili ani slovo. Balíme se, a když se loučíme s Muztagh Ata, jsou Japonci teprv asi 200 m od nás. Ti daleko nedojdou. Obouváme lyže, batohy na záda a hurá z kopce dolů. Ahoj krásná ledová princezno! Jsme šťastní, že jsme tě směli navštívit.
Lager 2
Sjezd hlubokým prašanem by byl za normálních okolností zážitkem. Pár obloucích ale už lapáme po dechu, musíme často zastavovat a nabírat kyslík do plic. Přesto je to nádhera, máme celou horu pro sebe. Ranní slunce vyhání stíny z malých údolíček, lyže se noří do té bílé nádhery a za námi se zvedají oblaka jiskřících krystalků. Hluboko pod námi se objevují zasněžené stany ve dvojce. Nikdo od nich nestoupá nahoru, v tom bílém nadýchaném peří by taky daleko nedošel.
Z posledních sil přistávám elegantním obloukem mezi stany, a ejhle, z jednoho se zrovna hrabe Kame a Radek. Kame má v ruce kameru a filmuje dvě postavy, které se spouštějí ze stáně ke stanům. Je pěkně překvapený, když zjišťuje, že jsme to my dva se Zdenkem. Super, tak má naší jízdu panenskou stání nafilmovanou. Jsou ve dvojce sami, všichni ostatní horolezci vyčkávají v nižších polohách. Po chvíli oddychu se s klukama loučíme, my už máme odpracováno a jedeme dolů, oni se budou snažit v příštích dnech dostat výš.
Směrem do jedničky už se líp dýchá, vychutnáváme jízdu i údiv momentálních obyvatel jedničky. Tam hledáme Zdenkovo depo s jídlem a bombičkami. Na ohromné bílé stráni, ke všemu čerstvě zasněžené, máme ale smůlu. Takže jíst a pít budeme až v základním táboře. Místo, kde jsme si uschovali pohorky, mám naštěstí zaznamenané na Garminu, podle GPS pytel s botama celkem rychle vyhrabáváme.
Zout lyže a připoutat na batoh. To bude tíha! Nechávám si na nohou lyžařské boty i za cenu odřených pat. Pohorky přeci jen váží míň, tkaničkama je přivazuju na batoh. Jsme na 5.000 m, slunce tu už má sílu, tak ještě vše teplé sundat a na hřbet s tím. S prázdnýma rukama nám to minule do BC trvalo ¾ hodiny, teď jdeme jak náměsíční. Krok za krokem, pohorky mě mlátí do hlavy, batoh s lyžema sotva vleču, na prudkém svahu bojuju s rovnováhou. Když mi na sypkém podkladu ujíždějí nohy a já padám, je to celá věčnost se s tím nákladem na hřbetě zase postavit. V půlce kopce zjišťuju, že jsem asi při nějajém pádu vytrousila tyčky od stanu. Čekám na Zdenka a ptám se ho, jestli je neviděl. Jo viděl, ale nepoznal je, nenapadlo ho, že by to mohly být naše a nechal je ležet. Zrovna jdou dolů svižným krokem dva uigurští nosiči. Jo, hůlky taky viděli. Hned se nabízejí, že pro ně nahoru skočí. Přivýdělek 5$. To je hodně peněz, ale my ty tyčky potřebujem. Tak jo. Potácíme se dál, už necítím záda, BC je stále ještě hluboko pod námi. Tenhle sestup nám zabírá plné tři hodiny a mě stojí zbytek všech sil. Mám hlad, žízeň a jsem celkově vyřízená, když dopadám na loučku, na které jsme před výstupem tábořili. Konečně se po několika dnech zouvám z těch těžkých lyžáků.
Dobro došli
U souseda Uigura objednávám večeři, on nám jako první pomoc nalévá čaj. Naši dva kámoši Rusové jsou taky tady, mají odpočinkový den a zítra vyrážejí naostro. Zdenek vrací kalhoty. My po jídle hned zaléháme, všechno mě bolí, záda, za krkem, prsty u nohou. Už usínáme, když slyšíme známé hlasy: Kame. Prý zkusili z dvojky dělat stopu nahoru, ale šlo to zoufale pomalu, tak se v půl osmé rozhodli pokus o dosažení vyššího tábora ukončit a otočili to dolů. Lyže a lyžáky si nechali nahoře u jedničky, tak jim sestup nalehko netrval tak dlouho.
Výškové tábory: Stoupání: Prům. sklon:
BC výška 4.450 m
Lager 1 výška 5.450 m převýšení 1.000 m sklon 40%
Lager 2 výška 6.200 m převýšení 750 m sklon 40%
Lager 3 výška 6.800 m převýšení 600 m sklon 38%
10.8. – „vesnice“
Noc nám zpestřuje hlasité hýkání osla. Zní to jak houkání vlaku, což nás pokaždé velmi vyděsí. Jsem jak rozlámaná. Už mě tu nic nedrží, chci od téhle hory co nejdřív pryč. Snídáme všichni společně u Uigura a kluci zas zaléhají do stanu. Odpočinkový den. Chtějí tu zůstat podle plánu do 13.8. a trochu lézt po okolí. Taky mají nahoře ty lyže. My se snažíme vysondovat možnost odjet do Kashgar dřív. Poptáváme se po německé skupině a jejich styčném oficírovi, ke kterému jsme přifařeni. Němci prý dnes odtud vyrazili do jedničky, oficír a jejich hlavní stan je v dolním BC, ve „vesnici“. Vydáváme se nejistým a velmi pomalým krokem dolů, cesta má normálně trvat asi 40 minut. Máme oba potíže s rovnováhou, tak se dost mátožíme.
“Vesnice”
Ve „vesnici“ stojí asi 8 jurt, osli, jaci, a bydlí tu v sezóně Kyrgyzové, mezi tím pár stanů. Zítra ráno odtud pojedeme na motorkách (Kyrgyzové se modernizují) k hlavní silnici – Karakorum highway. Tam jezdí denně v poledne mezinárodní autobus. Do horního tábora s námi posílá hocha Číňana na zorganizování osla, který nám sem snese lyže. Stoupáme zpět nahoru do BC, balit stan, lyže, batohy. Kluci se ještě pořád válejí ve stanu a mají odpočinek. Vše jsme naložili na jednoho chudáka osla, tak se naše karavana k večeru vydává do „vesnice“. Cestou vedu s Číňanem řeč. Pochází někde z horské oblasti centrální Číny, v jeho vesnici žijí lidi v jeskyních vyhloubených ve skále. Ti moderní si prý stavějí zděné domy, v nich je ale v létě vedro a v zimě chlad. Jeskyň je prý super. A u nich doma se nepěstuje rýže, ale brambory. Tak tam bych se někdy jela ráda podívat.
V dolním BC nám oficír přiděluje jeden stan, abychom nemuseli stavět náš, kuchař vaří dobré jídlo. Je tu vedoucí německé výpravy, Steffen, který se sám necítil dobře a nešel se svými zákazníky nahoru, kolem nás mručí jaci a troubí osli. Je odtud krásný výhled na na svah Muztagh Ata a lágr 1 a 2. Dnes se tam z BC vydaly celé průvody, až odtud je vidět vyšlapaná cesta sněhem mezi seraky. Tam všude jsme byli. Pocit totální spokojenosti!
11.8. – Kashgar
Easy rider
Ráno jedeme v konvoji na čtyřech motorkách, jedna s báglama, jedna s oficírem a lyžema a na dvou se držíme zezadu řidiče my dva se Zdenkem. Po pěšinách a přes pastviny poskakujeme k silnici. Hezká off road jízda! U silnice naše saky paky skládají do prachu, oficír tu s námi počká na autobus. Abychom náhodou nenastoupili do autobusu směr Tadžikistán? A ještě nás musí zkasírovat: 35 $ za ty motorky a telefon do hotelu v Kashgar, že přijedeme dřív. Odkud tady bude telefonovat, nám není jasné, ale neřešíme.
Autobus přijíždí opravdu kolem 12.00, cena 60 Y/osobu. Přes dlouhé stavby jedeme krokem, teprve za Kongur začíná asfalt. Autobus nás vyhazuje přímo před hotelem, pokoj za 160 Y.
12.8. – Kashgar
Ráno vyrážíme do ulic. Zdenek si chce koupit k snídani něco cestou do ruky, ale když vidí tu nabídku: ovčí maso na špízu, beraní mastné polívky, tak souhlasí se snídaní v evropsky vedeném Caravan Café, asi 20 minut od našeho hotelu.
Kashgar staré uigurské město
Vydáváme se k Maově soše, pak na nádraží. A pak autobusem do muzea. Nasedáme do prvního, co jede kolem, ten ale jede k Hoja tomb, také jedné z atrakcí města. Náhodou. Vše je v celkem zpustlém stavu.
Hoja Tomb
Vracíme zpět so starého města. Prašné ulice s hliněnými domy, vyřezávané dřevěné balkony. Dřív to byly honosné stavby, dnes vše chátrá, z některých domů jsou už jen ruiny. Číňanům na záchraně uigurských kulturních památek nezáleží. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než to tu zplanýrují buldozerem. Procházíme uličky a nakukujeme do dvorů, okukujeme nabídku zboží vystavenou skoro před každým domem. Čilý ruch, exotické vůně a pachy, tradičně oblečení Uigurové. Podaří se nám nakouknout i do mešity.
Mešita
13.8. – Yarkand
Na dnešek máme naplánovanou cestu autobusem do Yarkand, města na kraji Takla Makan pouště, s mešitou a zajímavým čínským starým městem. Těch 180 km trvá přes tři hodiny. Dorazili jsme do města stejně vypadajícího jako Kashgar. Autobusová konečná někde na kraji města. Stejný chaos, prach, stánky s jídlem. Zdenek po vystoupení z autobusu prohlásil, že jsem ten výlet špatně připravila a že on tu žádné staré město hledat nebude. A že jede hned zpátky, otáčí se a nechává mě samotnou. V cizím městě na kraji pouště.
Marně se snažím najít anglicky mluvícího taxikáře. Staré město má být východně od hlavní silnice. Jak se řekne čínsky centrum? Nedaří se mi nikomu vysvětlit, o co mi jde. Vydávám se tedy staré město hledat pěšky. Skoro dvě hodiny bloudím v horku zaprášenými čínskými bulváry, ale po starém městě ani památky. Zklamaná tedy nasedám do autobusu zpět do Kashgar. Starý Yarkand asi už nikdy v životě neuvidím.
Kame s Radkem by měli dnes dorazit od Muztagh Ata, máme sraz v deset večer u John. Opravdu se tam setkáváme. Oni se výš než do Lager 2 nedostali.
14.8. – Kashgar
Proslulý nedělní trh, jedeme od John´s Café mikrobusem zdarma. Velká zastřešená tržnice, po orientální slávě Hedvábné cesty tu ale není ani památky. Na hácích visí půlky ovcí, jinde se kupí melouny, nabízejí látky a věci do domácnosti. Já mám dnes ale jedinou starost: kam na záchod. V noci jsem dostala průjem, tak musím stejně jako místní chodit na bobek do koutů rozvalených domů, které slouží jako veřejné záchodky. Jen do ničeho nešlápnout!
Ještě máme dnes jeden bod na programu: zvířecí trh. Mám to na papírku napsáno čínsky, tak to strkám taxikáři. Ten chápe a vyjíždí s námi po dálnici za město. Vozovka je plná oslích povozů s nákladem ovcí nebo krávou uvázanou za žebřiňákem. Na tržišti panuje čilý ruch. Místní tu obchodují s kravama, kozama, ale hlavně ovcema. Ovce jsou zezadu velmi nehezké, zdejší druh má na zadku narostlý velký tukový vak. Zvířata stojí v dlouhých řadách přivázaná za krk hlava na hlavě. Některé ovce dostávají od majitele ještě nový sestřih. Uigurové v černých oblecích a s typickou čtverhranou filcovou čapkou na hlavě diskutují v hloučcích, ruce lítají nad hlavu a bankovky putují z kapsy do kapsy. Obchod je uzavřen. V oslí a koňské sekci prodávající předvádějí tažné vlastnosti svých zvířat. Takový trh je zážitek.
Je poledne. Co teď? Že bychom dali to muzeum? Taxikář podle mapky chápe a vysazuje nás před nenápadnou malou budovou. Dveře jsou dokořán. Uvnitř ale není nic moc k vidění. V přední místnosti prodávají umělecké předměty – koberce, čínskou kaligrafii, výrobky z polodrahokamů, vše za velmi vysoké ceny. Kame si kupuje obraz za 130 €.
Odtud to není daleko k Maovi, cestou u jezera se svezeme na Ruském kole. Kluci chtějí do parku u Maových nohou, Zdenek tam nechce a odchází. Jako poslušná manželka jdu za ním. Stíhám ve starém městě nakoupit šafrán. Zdenek na mě sice čeká, ale v nějaké postranní uličce, tak ho dvacet minut hledám.
Zmožená průjmem a celodenním nejedením jsem ráda, když večer dorážíme do hotelu. Na večeři jdeme všichni do pakistánské restaurace na lagman. Odvažuji si dát nudle. Zdenek si nedává nic, je mu to tu podezřelé, když ale vidí talíře s chutnými nudlemi, objednává si taky. Kluci si jako druhý chod dávají ještě šest masových špízů. To vše nás stojí 19 Y, asi 2 €. Sedíme se zkříženýma nohama na jídelní posteli a hrajeme karty, pak ještě k John na pivo. Tam nás objevuje Mr. Kong a zve nás na zítra na lunch.
15.8. – Návštěva u Mr.Kong
Noc byla zas ve znamení průjmu. Ráno si jdu koupit velkou colu a odpočívám. Zdenek taky leží v posteli a stále ještě nekomunikuje. Ve dvě si pro nás přijde Mr. Kong. Ten nám zařizoval dopravu z kyrgyzských hranic, hotel zde, styčného důstojníka i dopravu pod Muztagh Ata.
Jsme pozváni do typické čínské restaurace. Mr. Kong s manželkou a my čtyři. Sedíme u velkého kulatého stolu s otočným prostředkem. Na něm se začínají kupit různé misky s laskominami. Tomu vévodí velká ryba i s hlavou hledící na nás z podlouhlé mísy. Naše anglická konverzace je poněkud kostrbatá, z mnohomluvného projevu Mr. Kong chápeme jen to, že ten, komu bude nabídnuta rybí hlava, má toto gesto přijmout jako výraz přátelství. Nikdo z nás ovšem takto vyznamenán být netouží. Kluci se hlavy nakonec ujali, s vyjímkou očí. Ty jsou prý ta největší lahůdka, tak ji nabídli Mr. Kong, který naštěstí přijal a oči s mlaskáním pozřel. Já se marně snažím mé rozbouřené vnitřnosti příliš nezneužívat, ale není mi to nic platné. Na talíř jsou mi nakládána masíčka, zeleniny a spostu neznámých poživatin, které si snažím hůlkama esteticky dopravit do pusy. Vše mi moc chutná, asi jsem už vyléčená.
Zítra se vydáváme na zpáteční cestu do Bishkek, tak nás Mr.Kong na rozloučenou ještě zve k sobě do kanceláře, kde nám představuje svého synka. Ten sedí ve velké prosklené místnosti u dlouhého pracovního stolu a maluje. Maluje čínská písmena. Pyšný otec nám ukazuje, jak je teprve osmiletý synek už v kaligrafii zběhlý. Musíme opravdu obdivovat, jak to hošíkovi jde. Jako dík za projevenou důvěru v jeho cestovní agenturu nám jednu krásnou kaligrafii daruje. Kluci se shodli, že jí mám dostat já, protože jsem to tady vlastně všechno zařídila. Mám z ní opravdu velkou radost.
Na náš sportovní výkon na Muztagh-Ata jsme pyšní. Přežili jsme vše ve zdraví, bez omrzlin a jiných zranění. Té německé skupině se dařilo hůř. Pár dní po nás mezi třetím táborem a vrcholem umrzli dva účastníci, jejich vedoucí Steffen byl v té době v BC. Tragedie, změna počasí nebo špatný časový plán. Na takové hoře se může přihidit mnoho. Nevím, jestli my po Pik Lenina a Muztagh-Ata budeme do třetice pokoušet osud a ještě na jednu sedmitisícovku půjdem. Rozhodně si ale odtud odnášíme nezapomenutelné zážitky.
Helena
[//]:# (!worldmappin 38.27711 lat 75.11691 long Muztagh Ata, 7.546 m na skialpech d3scr)
© {1995-2025} Travel. https://inleo.io/profile/travel.helena