A nejen o nich. To jsou Skeptikové a těšitelé Umberta Eca, které právě čtu. Mimochodem čtu opravdu hodně, a to i v období, kdy jsem na tom s časem na štíru. K aktuálnímu tématu týdne bych mohl psát celý rok po článku denně a stejně bych se nevyčerpal. Takže by byla ostuda, kdybych si nechal příležitost uniknout a o pár knih se s vámi nepodělil. Touhle je dobré miniseriál článků začít.
Proč? Abychom přestali knihy vážit na kila, jak tu s nadsázkou zaznělo od 
Taková tištěná kniha umožnila šířit vzdělání, kulturní vzorce, ale hlavně dala svým čtenářům příležitost uspokojovat celou řadu potřeb. Kdo si před poslední slovo předchozí věty dosadil sykavku S, dosadil ji správně. Uspokojování potřeb je bezprostředně spjaté se s-potřebou. Spotřebováváním knih (nebo konzumací, chcete-li) lidé uspokojovali a uspokojují potřeby spirituální (mezi první tištěné knihy patřila samozřejmě Bible následovaná kancionály, příběhy světců a teologickými spisy), ale také zábavní ("pokleslá" literatura vycházela dokonce ještě před knihtiskem, i když prostý lid dával přednost kramářským či lidovým písním a dalším kratochvílím, které nutně nevyžadují gramotnost a aktivní kognitivní zapojení recipienta). Postupem času se přidaly další (s)potřeby - informace, vzdělání, pocit sounáležitosti; zábava však stále více převažovala. Kdo dnes nečte knihy pro zábavu?
Mimochodem ti skeptikové a těšitelé jsou teoretici médií, umění, a různých společenských věd, kteří se věnují masově produkované kultuře/komunikaci/umění/etc. Skeptikové (v italském originále poněkud radikálněji nazvaní "Apocalittici" - netřeba umět italsky, abychom pochopili, kam směřují) velmi jednoduše a zcela neakademicky řečeno tvrdí, že všechna ta masová kultura je na prd. Je to degradace umění a vysoké kultury, její přizpůsobování střednímu proudu a lidem, kteří jí nerozumí (a navíc nechtějí rozumět, stačí jim ji konzumovat). Asi nepřekvapí, že jsou více či méně spjati s Marxovou teorií třídní společnosti (tady pozor - Karl Marx byl bezesporu jednou z nejzásadnějších postav evropského myšlení. Lidé, kteří z jeho tezí vycházejí, sice obecně kritizují společnost založenou na kapitalistických principech, nelze je však automaticky označit za leninisty, stalinisty, maoisty a další politické -isty. Velmi často /sic ne vždy/ si drží svou společenskovědní kritickou pozici vůči koncentraci zdrojů a moci elitami, které se obvykle ve společnostech s minimální tržní regulací /třeba Anglie v době Charlese Dickense/ objevuje. Ale to by si zasloužilo vlastní článek, ne-li vlastní knihu. Jen jsem chtěl uvést na pravou míru, že sociolog-marxista není totéž co hrdý člen KSČ za normalizace). Skeptici viní masovou produkci kultury (v širokém slova smyslu) z otupování mas, masa lidu je uvrhována do letargie nízkou kulturou, která jim je servírována (k téhle letargii a její praktické demonstraci doporučuju skvělou antiutopii Brave New World, česky vyšla jako Konec civilizace, četl jsem však jen originál). Číst knihu, není-li to minimálně Odysseus Jamese Joyce s kritickým komentářem předních literárních vědců, je v očích skeptiků zavrženíhodný skutek.
Těšitele, mezi než by se dal zařadit i Eco, jménu navzdory určitě netěší, že prodejní rekordy lámou knihy o padesáti odstínech lecčeho. Také tady nám k pochopení jejich postoje pomůže italský název "Integrati". Těšitelé chápou, že celá řada lidí potřebuje číst snadno napsané lechtivé příběhy v odstínech, které jim třeba v životě chybí (a které často ani nechtěli doopravdy prožít, ale už jenom číst o nich je vzrušující - stejně tak by většina lidí ve skutečnosti nechtěla být Sandokanem, barbarem Conanem, Vinnetouem, Sherlockem Holmesem nebo Harry Potterem, i když o nich rádi čtou). Věří ale, že až dočtou tuhle knihu, sáhnou po nějaké hodnotnější, sic třeba také lechtivé. Zůstaňme v Itálii - takový Eco by asi uvítal posun k Dekameronu.
Velmi zjednodušeně řečeno skeptikové tvrdí, že masová produkce (nejen knih) snižuje kvalitu produkovaného a přizpůsobuje se průměrnému až podpruměrnému publiku. Opakováním téhož procesu v čase masy degenerují. Těšitelé s první částí tvrzení souhlasí (ono je těžké tváří v tvář faktům nesouhlasit, tak třeba nejčtenější tuzemské noviny jsou bulvární Blesk a počet předplatitelů víceméně úměrně klesá s rostoucí seriózností a čtenářskou náročností listu), ale věří, že od toho Blesku lidé časem, až je otráví nejnovější aféry missek a hokejistů, bouračky fotbalistů, a rozvody hereček přejdou ke kvalitnějšímu čtivu. Alespoň někteří. A snad jednou skončí třeba u Literárních novin nebo A2. A hledají cesty, jak mase takový posun a růst umožnit nebo zjednodušit.
A abych uzavřel kruh, který se tak nějak změnil v podivně zkroucený obrazec, integrující těšitel Umberto Eco respektuje i žánry a produkce, které by pravověrný apokalyptický skeptik nezval ani do ruky v gumové rukavici. Obhajuje dokonce i komiks, který měl v době vydání jeho úvah (cirka padesát let zpátky) pověst podřadné směsky literatury a kresby. Pro Eca je důležitý modus užití jednotlivých děl. Má-li to být lehce peprná zábava jako zmíněné odstíny (z nichž jsem četl jen ukázku o rozsahu několika málo normostran, která dle mého úsudku nevykazovala žádnou invenci, originální ideu či zápletku a řemeslná úroveň nebyla valná /což může být vina překladatele/, ale třeba to byla jen nevhodně vybraná nevydařená pasáž), proč by ne. Pokud takové knihy lidé (s)potřebují, budiž jim přáno. Snažme se ale hledat kvalitní brakovou literaturu. Když už je něco sci-fi (detektivka, román pro ženy, erotická literatura, rodokaps, ...), má to své zákonitosti a pravidla. Hodí se k tomu jistý styl a jistá forma. Hledejme tedy to, že v daném žánru vyniká. Není nutné číst těžkou literaturu (bez ohledu na to, zda je těžká na kila nebo na pochopení), čtěme dobré knihy, které nás baví. I takzvaný brak může mít svou žánru adekvátní kvalitu.
