Super a hypermarkety zdaleka nejsou můj přirozený biotop a když přijde na nakupování, cítívám se dost nesvůj. Obecně celkem přesně vím, co zrovna chci a potřebuju nakoupit, a tak se mi prodírání více než 200 m² prodejní plochy mezi ostatními nakupujícími zajídá. Někdy mě to ale nemine, a tak jsem o víkendu obdivoval velkou ceduli v jednom marketu, který se chlubil tím, že skoro 90 % jeho sortimentu je českého původu. Abych se vešel do tématu týdne, který jsem si nedávno vyhlásil, dodám, že u polské vlaječky byla procenta dvě.
"Ohó, devět z deseti potravin je našich, poctivejch českejch! Tak to tu, Máňo, musíme nechat vejplatu!" Honí se zřejmě hlavou většině nakupujících. Alespoň v představách hlavounů onoho nadnárodního koncernu, který se takhle nejspíše snaží přihlásit k lokálnímu patriotismu. Ostatně není sám, jinde se zase nakupuje hezky česky a na tuhle notu určitě alespoň občas hrají i obchodníci, kteří se jinak dopouští takových otřesností, jako je využívání jiných než stoprocentně evropských fotomodelů.
Inu, nakoupil jsem pár maličkostí, krom českého pečiva třeba olivový olej, něco málo ovoce a zeleniny, červenou čočku, rýži, arašídy, sýry, ... Nebudu sem kopírovat svojí účtenku, každopádně celkový poměr český nečeský byl skoro opačný, pokud jde o počet položek na účtence. Ať už se nám to líbí nebo ne, drtivá většina běžně konzumovaných potravin v české kotlině neroste, případně se je tu pěstovat či vyrábět nevyplatí.
Nevyplatí, to je často, oč tu běží. Jasně, banány na moravské dědině prostě nevypěstujete, i kdybyste je s nefalšovanou moravskou vřelostí dennodenně podlévali poctivou domácí slivovicí. To rajčata vyrostou i v Polabí, ale ty seženete na farmářském trhu za skoro dvojnásobek ceny těch z Maroka. S takovou by ale v supermarketu těm jako malovaným a přes půl Evropy vezeným cherry rajčátkům z Moraka nemohly konkurovat.
Ale zpátky k číselným hrám. Když se projdete supermarketem, těžko v něm bude devět z deseti kusů zboží místních. Na výpočet se proto nutně musí používat různé triky. Tak třeba v Česku zabalené rozinky (pěstováno v USA, zpracováno v Mexiku) už jsou místní produkt (vyrobeno v České republice, země původu USA). Tenhle trik by nás ovšem nevytrhl. Budeme si tedy muset pomoci měrnou jednotkou. Zhruba takhle:
- 10 rohlíků (zmražený polotovar, i kdyby byly třeba z Ukrajiny a v marketu je rozpékal Mongol, zaměstnanec pololegální pracovní agentury) je deset českých výrobků.
- půlkila banánů s měrnou jednotkou 1 kg je půl zahraničního produktu.
- vanička marockých rajčat á 400 g je jeden zahraniční produkt.
- šest předem zabalených pomerančů je jeden zahraniční produkt.
- basa piv je dvacet českých produktů. A nedivil bych se, kdyby se zálohované lahve a přepravka počítaly zvlášť, takže bychom rázem byli na jedenačtyřiceti produktech.
A tak bychom mohli zvesela pokračovat. Člověk nemusí být matematik Leibnizova formátu, aby si spočetl, že díky na kusy prodávanému "tuzemskému" pečivu a možná dokonce dvakrát započítanému pivu to mají zahraniční potraviny těžké, vyjde na ně těch deset dvanáct procent. A říká se o nich, speciálně o těch polských, že je to spíš odpad než jídlo. Navíc okořeněný posypovou solí.
V Polsku se samozřejmě vyrábí spousta velmi kvalitních potravin. Řekl bych dokonce, že mnohem víc než u nás, ač to nemám podložené konkrétními čísly, už jen proto, že drtivá většina Polska jsou úrodné nížiny, a zemědělství tu má velkou tradici. Za kvalitní potraviny si ovšem připlatíte, stejně jako třeba tady na zmíněných farmářských trzích. A tak se ty drahé a dobré potraviny budou prodávat ve specializovaných polských obchodech, zatímco supermarkety nabídnou náhražky čokolády za devět devadesát.
Dokud budeme chtít v obchodech nakupovat levné potraviny bez ohledu na jejich složení, budeme se pravděpodobně muset spokojit s nevelkou kvalitou a s produkcí z levnějších (co do ceny pracovní síly) nebo lépe umístěných států. I když můžeme nějakými hezkými výpočty dojít k tomu, že 100 % toho, co prodáváme, je české, čerstvé a nadto ještě výhodné.
