Na konci zimy roku 2016 jsem si vzpomněl na místo, které mi pomohlo. Rozhodl jsem se ho navštívit a v samotě načerpat energii a porozjímat na tomto krásném místě.
Zvolil jsem nyní cestu poutníků, trnitou křížovou cestu vzhůru do kopce, cestu odříkání a pokory, cestu ke světlu...
Svoji pouť zahajuji v Pocinovicích, u kostela sv. Anny...
Cestou mě provází něžné kvítky sněženek, prvních záblesků nadcházejícího jara...
A už jsem na začátku křížové cesty.
Otevírám dvířka a prohlížím si obrazy...
Na mé cestě mě provází ona, voda živá...
Zatím jsem ještě dole, v temnotě, ale světlo už je blízko...
Stoupám vzhůru, k nebi blíž...
A jsem u cíle. Milé kapličky shlížejí už 200 let na poutníky, jako jsem já, kteří přicházejí, aby načerpali sílu a získali útěchu...
Stanu u kaplí s radostným očekáváním...
Vstupuji dovnitř s pokorou a úctou...
Skláním se ke studánce, abych požádal o sílu do dalšího života. Voda je chladná a plná energie stejně jako před čtyřmi lety a před staletími...
Ze stěn na mě shlíží Panna Marie s Ježíškem. Jsem pod její ochranou a mám požehnání od samotného Boha...
Půvabný obraz...
Na místě jsem byl opět sám. Vlastně jsme tam byli dva. Jen já a Bůh.
S jeho svolením jsem naposledy vyfotil krásný interiér kapličky.
A duch svatý se vznášel nad vodami...
Vodní pára vznášející se nad hladinou studánky připomíná anděla. Nebo je to snad Duch Svatý? Kdo ví, každopádně je to bytost plná lásky.
Opět jsem odešel z tohoto krásného místa nabitý energií a s klidem v srdci.
Těším se, až k této studánce půjdeme společně s mojí ženuškou.
Vezmeme si s sebou trochu té živé vody, nasycené dobrem a láskou. Chceme přinést smíření a klid jinému místu, o kterém vám budu vyprávět příště...