Před týdnem jsem byl vyzván 
V tématu si zavzpomínáme na svoje dětství, zda jsme byli děti zlobivé či hodné, zvídavé či pasivní, zda jsme přiváděli své rodiče k šílenství nebo jsme jim naopak dělali radost. Můžeme i vytáhnout nějaké humorné příhody či zavzpomínat na své největší průšvihy.
Tohle téma jsem už v minulosti na Steemitu už trošku naťuknul a tak bych v něm rád pokračoval a potěšil se příběhy i od vás.
V dětství se formují naše osobnosti a schopnosti a je velmi důležité pro náš další život. Podporovali nás rodiče či nám házeli klacky pod nohy? Byli jsme nástroji k plnění jejich nerealizovaných snů nebo jsme kráčeli vlastní cestou? Vzpomínkám se meze nekladou.
Já nyní zavzpomínám na své průšvihy. Bylo to někdy kolem roku 1990. Moje máma mi přinesla z práce vyřazené razítko Státní banky Československé. V té době pracovala v bance a věděla, že mi razítko udělá radost. Jako malý jsem je měl rád. Tiskal jsem zvířátka, používal jsem datumové razítko, které jsem posunoval ozubenými kolečky a studoval jeho mechanismus. Ale máma netušila, jakou radost udělám razítkem mému tátovi.
Jednou, když rodiče odešli, vzal jsem milé razítko, namočil jej bohatě do červené barvy a dal se do díla. Procházel jsem místnostmi našeho vymalovaného bytu.
A říkal: "Tady je banka!" a šup, razítko jsem otiskl pod vypínač v kuchyni.
"A tady taky!" šup, a razítko zářilo na umakartu bytového jádra.
Obývací pokoj i ložnice rodičů se též proměnily v banku...
Až se pak rodiče vrátili a táta, nemaje pochopení pro bankovní úředníky, udělal mi na zadek razítko vařečkou.
Od té doby všechny razítka zmizely a už jsem nikdy nepovažoval pokoje našeho bytu za bankovní přepážky.
No a nyní tíhnu ke kryptoměnám. Už možná tušíte, proč... :-)
Podruhé jsem zas našel venku tzv. doutníky, květenství orobince, které suché tak krásně kouří a pomalu odhořívá, možná, že jste je jako děti taky rádi zapalovali.
Měl jsem jeden doma a samozřejmě, že jsem hoi chtěl otestovat. Zápalky byly ovšem dobře schované. Jak ho tedy zapálím? Chtěl jsem si trochu "zakouřit" z okna, když nikdo nebyl doma. Poradil jsem si snadno. Sirky sice nebyly, ale sporák fungoval bezchybně. Zapálil jsem ho piezo zapalovačem a milý doutník jsem nad hořákem nažhavil.
Vesele jsem si kouřil z okna, když v tom náhle - ouha! Zafoukal vítr a já se rozžhaveným koncem doutníku nešťastnou náhodou dotkl záclony! Zasyčelo to. Vypálila se v ní veliká kulatá díra...
Co teď? Musel jsem nehodu nějak zamaskovat. Vzal jsem z lékárničky gázu a našil jsem jí neuměle na tu záclonu jako záplatu.
Pak jsem se večer klepal, aby se na to nepřišlo. Inu, brzy si toho táta všiml...
Bylo štěstí, že jsem tehdy nezapálil byt. Od té doby jsem zapřisáhlý nekuřák... :-)
A nakonec jsem prováděl nejrůznější zajímavé pokusy. Při jednom jsem potřeboval roztavit cín. Použil jsem na to plechovku od buráků a sporák, kde jsem ji žhavil a v ní ten cín tavil. Roztavený cín jsem nalil do formy ze starého elektrolytického kondenzátoru z letité lampové televize.
Ale co to, běda, cín z formy mi vytekl nějakou nedořešenou netěsností a pokapal koberec v kuchyni. Cín se do vláken okamžitě zapekl! Zoufale jsem ho pak vyštípal kleštěmi a v koberci se objevily malé dírky...
Dírky nebyly naštěstí moc vidět, takže týden se rodiče ničeho nevšimli. Potřeboval jsem ale nehodu zakamuflovat, abych byl v pohodě i v budoucnu.
Za pár dní jsme uklízeli pod kuchyňskou lavicí. Koberec pod ní úplně vyžrali moli! To byla voda na můj mlýn. Ukazoval jsem našim dírky vypálené cínem: "A tady to vyžrali taky! A tady taky!" A rodiče mi to věřili...
A od té doby už nepoužívám na tavení cínu děravé formy... :-)
Mé dětství bylo celkem veselé. Díky nejrůznější vědeckým pokusům můžu být rád, že jsem ho vůbec přežil a to bez větších následků na zdraví...
A co vy, jaké jste měli dětství?
ilustrační obr.: pixabay.com
P.S. Koho deleguji na vymýšlení příštího tématu týdne, už možná tušíte. Bude to má jediná, nejmilejší 
