Věřím na energii místa, i na jeho ducha, genius loci. Věřím, že místo může mít paměť dávných událostí, které se zde odehrály. Naši předkové uměli vnímat ducha místa, věděli, kde stavět kostely, boží muka, kudy vést cesty. Měli cit k tvorbě a k utváření krajiny, jak krásně dokládají barokní stavby. Ale o těch teď nechci psát.
Cit pro ducha místa měli i obyčejní lidé, venkované, kteří byli spjatí s přírodou a vnímali více, než lidé dnešního přetechnizovaného světa.
Minulou zimu jsem se toulal nádhernou krajinou Švihovska.
V hlubokém lese jsem narazil na malou, temnou studánku. Voda v ní stála a celé místo ve mě vyvolávalo lehce svazující pocity. Byla to Čertova studánka s mrtvou vodou. Na místě jsem pobyl jen chvilku, abych udělal nějaké záběry.
V temné hladině se odrážely okolní stromy a vůkol panovalo naprosté ticho...
Stojatá voda nepřináší život, na rozdíl od té čilé, bystře proudící. Mrtvá a živá voda, jako v pohádkách...
Popošel jsem o pár stovek metrů na jiné místo. Strom na malé planině mě přitahoval jako magnet. Tady jsem cítil neuvěřitelnou sílu života. Byl to protipól Čertovy studánky.
Strom působil jako zesilovač, jako zářič životní síly. Lidé jej kdysi ještě posílili svatým obrázkem.
Panna Maria, dárkyně a ochránkyně života, opatrovnice ztracených duší. Mariánská poutní místa bývají velice silná.
I na tomto zapomenutém místě v lese zářilo srdce Panny a já byl naplněn boží láskou.
Obrázek připomíná poutníkovi, aby více vnímal krásu okolního světa a jeho dary přijímal s pokorou.
Z tohoto místa jsem odcházel plný radosti. Díval jsem se pak více kolem sebe na své další pouti.
První sníh...
Dlaň
I stromy vnímají energii místa, reagují na různé síly, geologické podmínky, podzemí, či dávné události otisklé v času...
Stromoví hadi svíjející se v lukách nedaleko hradu Švihova...
S pokroucenými stromy se s vámi rozloučím. Musím se posilnit na další pouť...
Příště bych vám chtěl vyprávět o místě, které mě uzdravilo, o místě s Živou vodou...
