Jako většina lidí, nemám rád notorické lháře. Lidi, kteří vám něco tvrdí a vy víte, že si vymýšlí. Prostě ti, kteří lžou tak často, že snad už i svým lžím věří.
Na druhou stranu, tento typ lháře je určitě nejúspěšnější. Svou lží musíte být přesvědčení a najednou vám odpadne nervozita, protože jste si jistí svými informacemi, které vypouštíte z úst.
Ti, kteří lžou jenom občas, u nich je nervozita patrná, potí se, uhýbají pohledem, čekají na reakci, která by potvrdila, že jejich lež považujete za pravdu.
Trochu hůř lze poznat lež z psaného textu, protože tam odpadá emocionální přetvářka, papír snese všechno. Na internetu je spousta lží a dezinformací, na člověku je, zda lžím věřit chce anebo nechce a také zda je ze své podstaty důvěřivý nebo nedůvěřivý. Jestli si zprávy ověřuje z více zdrojů. Právě to je na druhou stranu na dnešním internetu jednodušší, než když ve středověku přednášel někdo zaručené informace v poledne na náměstí, tam lidé neměli moc možností, jak si informace ověřit, tak buďto nesouhlasili, nebo informace přijali za pravdu. Zejména, když byl přednášející přesvědčivý a hýřil emocemi a vznešenými slovy.
Ale co když je lhaní někdy ospravedlnitelné? Co taková milosrdná lež, ta může být někdy z mého pohledu omluvitelná. Někdy ani nemusí být tak zlá, aby někomu jinému ublížila. Ano, pořád je to lež, ale až se bude hodnotit v posledních momentech lidského života, pravděpodobně projde. Oproti jiným momentům, kdy člověk v životě někomu vědomě ublížil. Podle mě jsme totiž hodnoceni v moment skonu svým vlastním svědomím / nevědomím, jaký život jsme žili. Někteří, kteří byli již za branou smrti, a ještě se vrátili, tj. prošli si klinickou smrtí, tvrdili že ten okamžik trval moment a věčnost zároveň a procházeli v něm svými životními zážitky. A pokud jsme žili život nenávisti a zloby, ten moment nebo věčnost, kde čas hraje trochu jinou roli než v našich běžných životních okamžicích, bude pro nás ten nejhorší zážitek, který si dokážeme představit. Pokud byl náš život naplněn radostí, porozuměním a láskou, naopak by mělo být odcházení poklidné. Ale to jsou samozřejmě doměnky.
Ale vrátím se k té milosrdné lži. Kdo z Vás viděl film Good bye, Lenin! tak v něm chlapec z východního Berlína po pádu Berlínské zdi mamince, která byla 8 měsíců v komatu vytvořil dokonalou lež, aby si stále myslela, že žije v socialismu. Pro ní by byla zpráva o změně režimu v jejím stavu asi drastická, proto se rozhodl pro tuto milosrdnou kamufláž, až to bylo úsměvné. A samozřejmě je to pořád jenom film. Ale zrovna takováto lež není tou lží jako všechny ostatní. A jak nejsou věci černobílé, tak ani lež není jenom černá nebo jenom bílá.
Proto se dívám na lež vždy trochu jinak a také záleží, kdo a v jaké situaci ji použije. Většinou by se asi dalo obejít bez ní, ale někdy může být také neškodná nebo snad i přínosná.
