Po delší odmlce se znovu hlásím do služby. Vím, že jsem vás tady zanedbávala, takže vám ve zkratce vysvětlím, proč jsem na vás kašlala. Jednoho krásného dne jsem totiž udělala tu chybu, že jsem jela s přítelem na stavbu našeho budoucího domečku. A jemu se tam má přítomnost tak strašně moc líbila, že po mně drze požadoval, abych s ním jezdila i dny následující. A jelikož já jsem trošku generál (asi nějaký Napoleonský komplex vzhledem k tomu, že měřím 160 cm), tak mi to vlastně ani tak nevadilo. Mohla jsem na „dělníky“ (přítele a dva kamarády) dohlížet a občas přiložit i ruku k dílu. Domů jsme většinou dojeli až pozdě večer, byla jsem ráda, když jsem rozdala pár upvotů (některé články jsem si stihla přečíst na tabletu na stavbě) a padla do postele.
Teď už ale k tématu
Dětství. Období mého života, na které ráda vzpomínám. Netuším, kdy jsem přestala být dítětem. V srdci pravděpodobně své vnitřní dítě stále nosím. Na jednu stranu se už dávno topím ve světě dospělých, na druhou stranu si nechci připustit, že bych se stala nudnou dospělačkou. Naštěstí si to ani připouštět nemusím. Mé dětské já tu se mnou pořád je a občas se vydere na povrch, až se tomu ostatní dospěláci diví a jen nechápavě kroutí hlavami.
Mé dětství bylo úžasné. Samotné mi to možná tak dříve nepřipadlo, ale když se ohlédnu za tím, jaká jsem byla a co jsem prožila, tak mám na tváři pouze úsměv.
Ačkoliv jsem již vyrůstala v době, když počítač začínal pronikat do společnosti a já na něm trávila nespočetné množství hodin, tak jsem rozhodně nezanedbávala ani venkovní záležitosti. Měli jsme zahrádku, na které jsem trávila hodiny.
Byla jsem dítě rozporuplných zálib. Bavilo mě psát básničky, číst strašidelné i romantické příběhy (to mi vydrželo až doteď), hrát si hračkami z Kinder vajíček (to už nedělám), ale co jsem si opravdu užívala bylo hraní s vystřihovanými lidmi a věcmi časopisů. Nazývaly jsme je se sestrou papíráci. Časopisy a katalogy pro mě představovaly nekonečnou zásobu „hraček.“ Úhlavní nepřítel papíráků byly nůžky, přezdívané jako Stříháček. Další mou oblíbenou činností bylo lezení po stromech. Na zahrádce nám stal obrovských ořech. Měla jsem na něm oblíbené místo, kde jsem se vždy uvelebila, trhala z něj listy, předstírala, že jsou to ptáci, poletují si okolo a mají tam své království. Pamatuji si, jak jsem na nedalekém sídlišti vylezla na strom, na který si žádná jiná holka netroufla, a kluci byli naštvaní, že jsem to taky dokázala. Měla jsem i další oblíbené venkovní aktivity, ale o ty se s vámi podělím třeba příště.
Mé dětství bylo nádherné. I když moji rodiče neměli peněz nazbyt, vždy se snažili, abychom se se sestrou měly dobře. Občas sice člověka zamrzelo, když přišel do školy a tam poslouchal, jak ostatní děti prožily své léto u blankytného moře či pod stromečkem našly každou hračku, kterou si přály. Když se nad tím však teď člověk zamyslí, uvědomí si, že předražené komerční hračky nikdy nebylo to, po čem jsem ve skutečnosti toužila. A ten pocit, když jsem poprvé asi ve 23 letech (což zase není tak dávno, pouze pár let nazpátky) smočila mé nohy v moři, byl k nezaplacení. Kdybych na moře byla zvyklá od dětství, nikdy bych se z něj v té době nedokázala tak radovat. Stejně tak jsem se křenila jako blázen, když jsem poprvé letěla letadlem.
Dříve jsem si o svých rodičích myslela, že jsou prima. Až nyní mi dochází, že jsou nejenom prima, ale jsou přímo skvělí. Jsou cool. Téměř nic mi a mé sestře nebylo zakazováno. Naši rodiče jsou strašně tolerantní. Jasně, občas nějaký ten zákaz přišel, ale když jsem to srovnala se svými vrstevníky, nakonec jsem zjistila, že jsem na tom mnohem lépe než oni. Příklad: oni mohli být venku do 10, já do 11. Když jsem se chtěla dívat na horor, který začínal po desáté hodině, a musela jsem jít spát, protože jsem šla na druhý den do školy, tak mi ho mí rodiče nahráli na kazetu, abych se na něj druhý den mohla podívat.
Bylo mi dovoleno téměř vše. Mohla jsem se rozhodnout, jakou cestou se uberu. Mohla jsem si vybrat školu. Jednu (gympl či základka), druhou (gympl či jaká střední), třetí (jaká výška). Do ničeho mi nebylo mluveno. Nikdo mi nenadával, když jsem se dotkla alkoholu před 18. rokem. Když se mi nechtělo do školy, tak jsem nemusela, mamka mi napsala omluvenku. A možná ta volnost a tolerantnost způsobila to, že jsem si svých rodičů tím více vážila. Já o nich mluvila jako o mamce a taťkovi, zatímco ostatní nenávistně plivali slova jako matka a otec.
Světe div se, nijak jsem nezvlčela. Ve škole jsem měla výborné známky. Nikoho jsem doposud nezabila, nikomu naschvál neškodím. Drog jsem se v životě ani nedotkla, ani po tom netoužím. Jo, alkoholu se občas dotknu, ale myslím, že v mnohem menší míře než většina mých vrstevníků. Přiznávám, že se při psaní ráda napiji, ale ke zlepšení nálady mi stačí opravdu jen kapička.
Určitě i já v dětství prováděla nějaké lumpárny, ale bylo jich asi tak málo a byly tak malicherné, že si je vůbec nepamatuji. Takže bohužel k této části tématu nemám co přispět, nebyla jsem dítko dokonalé, ale rozhodně ani ne přehnaně nezbedné.
Uf, nějak jsem se rozepsala. Nevím, jak jen to mám zakončit. Leda jen tím, že děkuji svým rodičům za nádherné dětství, na které budu do smrti ráda vzpomínat 😊