Nové téma týdne je moc fajn, jen se bojím, že se budu docela opakovat, protože o zvířatech a hlavně těch našich, jsem toho napsala už hodně.
Zvířata mám ráda. Jak už jsem se tu někdy v minulosti v některém z článků zmínila, tak jsem část dětství až do puberty prožila v paneláku a tam mamka moc chovu zvířat nakloněná nebyla.
Brácha měl tedy aspoň akvárko s rybičkami, ale časem zlenivěl a jak o akvárko postupně méně a méně pečoval, všechny rybičky mu nakonec pochcípayi. Sérga se snažila prosadit psa, ale to neprošlo. Musela se spokojit s morčetem. Bohužel morče u nás dlouho nevydrželo, ségra co by starší byla dost často v luftě a když jednou nechala morče na balkóně tak v tom letním vedru chudák nevydrželo.
Já jsem nakonec měla aspoň křečka, což mamka nejdřív nechtěla, protože jí to dost připomíná myš.. No nakonec si na křečka zvykla a občas ho i krmila, nebo mu přilepšila. Změna nastala, až když jsme se (už bez nejstarší sestry) přestěhovali do domku na vesnici.
Tam už si taťka pořídil psa a já kotě. První pes byl německý ovčák a dostal jméno Don. Nic proti psům, ale já jsem prostě milovnice hlavně koček. A můj první vytoužený kocourek byl černý s šedivou kresbou a dostal jméno Dafy. Nebyl kastrovaný a rád se toulal, takže kolikrát se skoro týden doma neukázal. Jednou se vrátil polomrtvý s rozdrcenou zadní tlapou, ale dal se dohromady, i když na tu zadní packu se už nikdy nepostavil. Pokud ale nešel u nás ze schodů, nejspíš byste si toho jeho hendikepu vůbec nevšimli. O tomto kocourkovi jsem se také někdy v minulosti zmiňovala a také o tom, že se nám jednou už ze svých toulek nevrátil. Pak jsem měla ještě kocourka Mourečka. Bohužel Mourek se dožil asi šesti let, pak mi na závažné onemocnění zemřel. Naši se pak rozvedli a dům prodali a já pak bydlela většinou po podnájmech, takže jsem v té době žádné zvířátko neměla. Několikrát jsem se i stěhovala a to by pro zvířátko nebylo dobré a navíc když jste v podnájmu, pak spousta majitelů si ani zvíře v bytě nepřeje. Musela jsem si tedy počkat, až jsme si vzali s mým mužíčkem vlastní byt na hypotéku. Pak se má touha po zvířecím společníkovi a kočičím mazlíčkovi zase ozvala. Tak jsme si před dvěma lety vzali z útulku tehdy sedmiletého britského krasavce Bazyho.
Půl roku nato jsme si vzali ze stejného útulku ještě zrzavo- bílého ročního kocourka Filípka. Kočičáci se naštěstí dobře sžili a dnes jsou nerozlučná dvojka. Jsou povahově celkem rozdílní, ale skvěle se doplňují :) A dělají nám radost.
A protože jsme už o těch našich kočičích miláčcích napsali hodně a ještě určitě časem něco napíšeme, chci se teď zmínit o něčem jiném. Měla jsem možnost navštívit několikrát kočičí útulek, ze kterého máme oba kocourky, a také se snažím v rámci svých možností podporovat ještě jeden z plzeňských útulků.
Proto by se podle mě mělo v souvislosti se zvířaty více mluvit o větší zodpovědnosti a více dbát na to, jak s nimi zacházíme a jak se k nim chováme. Dřív koťata na vesnici byla samozřejmost, stejně jako to, že když jich je hodně, tak se třeba utopí. Dnes už se tak snad tolik neděje, ale lidé mi přijdou stejně nezodpovědní. Mají kočičku, která rodí koťátka i dvakrát do roka a vůbec neřeší, že by ji nechali kastrovat. Spoléhají na to, že roztomilá koťátka vždy udají. Jenže co když ne? Co potom? Je snad vinou kočky, že o koťátka už nikdo nestojí? Co pak? Utopí je? Vyhodí na ulici? Nebo skončí v nejlepším případě už v tak přeplněném útulku? Naprosto pak chápu paní, která takový útulek vede, že podporuje kastraci a že ví jaký je potom problém každé nechtěné kočce najít nový domov.
Útulky jsou většinou dobročinné spolky, bez jistých dotací a pomoci. Ti, kteří tam pracují to dělají bez nároku na mzdu a ve svém volném čase, protože jim osud těch zvířat není lhostejný. A když tak třeba přijdou rodiče s malou dcerkou a oni jí řeknou, vyber si, je třeba chápat, že dítě ještě nemá tu zodpovědnost, jakou by mělo mít a je to tedy na rodičích. Proto plně chápu, když vedoucí takového útulku jim doporučí, ať holčičce pořídí raději plyšovou. Je to drzé nebo drsné? Já si to nemyslím. Mnohem horší je, když taková kočka skončí někde venku, protože holčičku už omrzela a rodiče nechtějí převzít zodpovědnost. Ano, láska ke zvířatům by podle mě měla jít ruku v ruce i se zodpovědností. Mluvíme přeci o živém tvoru, né o nějaké věci, nebo hračce, která omrzí.
Foto: pixabay