O našich kočičích miláčcích a o lásce ke kočkám jsem už toho zatím napsala asi dost :)
Tentokrát se chci zmínit ještě o jednom zvířátku, které se mi vrylo do paměti.
Ještě než jsme se z městečka přestěhovali na vesnici a já měla první kotě, měla jsem doma jiné zvířátko. Také čtyřnohé, ale podstatně menší. Jednalo se o křečka. Konkrétně to byl křeček zlatý.
Přiznám se že už si ani nepamatuju, jak se ke mě dostal. Jestli jsem si ho sama vybrala. Každopádně se jmenoval Miky a byl to pěkný tříbarevný křeček. Bydlel v terárku v mém pokojíku. Pečovala jsem o něj a měl se jako v bavlnce.
Měl jedinou chybu a to že utíkal. I když jsem musela na část terárka dát ještě vrchní sklo, aby neutíkal přes boudičku, stejně mi několikrát utekl. To potom začalo pátrání s baterkou a lákání na krmemí.
Když se Miky proběhl dosyta, nechal se znovu chytit a ubytovat zpět v terárku.
I když jsem většinou jeho útěky rychle odhalila, stalo se mi, že na mě přišla zazvonit sousedka z bytu pod námi, s dotazem jestli mi neutekl křeček. Bydleli jsme totiž v paneláku a náš útěkář se dostal přes stoupačky až k sousedům. Konkrétně do jejich koupelny pod vanu. Jak se sousedka tvářila, když tam přeběhl u vany se můžu jen domnívat :D
Mikyho se mi povedlo si opravdu ochočit a byli jsme nerozlučná dvojka. Dokonce jsem si troufala ho nosit sebou ven. Když jsem ho poprvé pustila do trávy, bála jsem se že mi uteče a už ho nikdy neuvidím..
Ale on mi neutekl a vždycky jsem si ho sebou donesla zase domů. Nosila jsem ho v ruce a někdy pod mikinou.
Dokonce byl velmi čistotný, nikdy se mi nestalo že by mě třeba počůral. Vždy mě lehce kousl, nebo spíš stikl zoubkama moji kůži na ruce. To byl signál, že ho mám pustit na wc :)
Po Mikym jsem měla ještě asi dva křečíky a pak přišla na řadu má láska ke kočkám.
Na tohohle křečíka ale dodnes vzpomínám. Bylo to velké pouto s malým zvířátkem.
Foto: pixabay