Byla už dost frustrovaná a neštastná a nedařilo se jí posunout se v životě někam dál. To byl ten moment, kdy její anděl strážný usoudil, že nastal čas něco s tím udělat. Počkal až usne, to je totiž lidské vědomí nejlépe přístupné komunikaci s jinými bytostmi, tedy i s anděly. Lidské myšlení a ego ustoupí do pozadí a více se otevře přístup k duši samotné..
Když tedy Magda usnula, vstoupil jí její anděl strážný do snů. Vím jak se trápíš, myslíš si že život je nespravedlivý a že dokonce i Bůh se k tobě otočil zády. Já ti chci nabídnout, že si můžeš promluvit a setkat se s kýmkoliv, na koho si vzpomeneš a jinak by jsi s ním už nemohla mluvit. S těmi který už opustili váš svět, nebo třeba s Ježíšem.
Magda zaváhala.. Nebylo to překvapením, protože to setkání s andělem je tak přirozené a příjemné. Zaváhala, protože přemýšlela nad tou nabídkou. Takže může mluvit s kýmkoliv s kým by jinak nemluvila, protože by to nebylo možné?
Chci mluvit se smrtí! Vyhrkla konečné rozhodnutí. Chci mluvit s tou, která provází lidi na druhou stranu. Dobře, jak si přeješ. Odpověděl anděl a usmál se. Něž se Magda nadála, zjevila se ONA.
Magda si vůbec neuměla představit, jak bude vypadat. Ano, mohla se asi zjevit v jakékoliv podobě, ale to se prostě nedá uhodnout dopředu. A ONA vypadala neuvěřitelně. Na sobě měla zářivé tvamomodré roucho, které zářilo a jeho barva jakoby plynule přecházela z tmavěmodré do černé s odlesky červené a fialové. Její oči byly hluboké a ještě zářivější, ale nedokázala se do nich dívat déle. Obličej byl bledý a dalo by se říci, že byla opravdu krásná. Dá se vlastně o smrti říct, že je krásná? Ale ONA opravdu byla a její havraní vlasy, tu krásu jen rámovaly.
Chtěla jsi se mnou mluvit, jsem tu tedy pro tebe. Řekla a její hlas byl stejně okouzlující, jako její zjev.
Ano, chtěla jsem mluvit s tou, která odvádí mé milované a mě působí bolest. Působíš bolest a smutek tolika lidem a mě zajímalo, jak někdo takový vypadá. Takže ti působím bolest? Otázala se jí smrt klidně. Magda se zamyslela.. No tak možná ne ty, ale to, že odvádíš pryč ty které miluji a to mi působí bolest. Takže ti působí bolest jejich odchod? Víš ale já je neodvádím proti jejich vůli. Já je odvádím až když jejich život skončí. A to že působím bolest? Vím že mě tak často lidé vnímají. Myslí si že jsem zlá a krutá. Dokonce se zlobí i na Boha, který to dopustil. Na něco se tě zeptám. Máš raději světlo, nebo tmu? Jasně že světlo, odpověděla Magda bez zaváhání. Dobře. A máš raději den, nebo noc? No, obojí má něco do sebe, ale den mám raději. To jsem si myslela. A umíš si přestavit, že by se někdo zlobil na noc, když vystřídá den? Zlobit se na zimu, která vystřídá léto? Nebo nenávidět tmu, když vystřídá světlo? Magdě najednou začalo docházet, co se jí snaží smrt naznačit. Takže se vlastně zlobím na něco, co je přirozené? Přijímám, když světlo vystřídá tma a když noc naradí den, ale když život vytřídá smrt.. Ano, to jsem měla na mysli. Smrt se usmála a vůbec nepůsobila hrozivě. Budu tě tedy brát jako průvodkyni, která nás provází na konci života a při našem odchodu. Nebudu tě však doprovázet dříve, než přijde tvůj čas. Do té doby si užívej světla, dne i léta. Užívej si svého života. Po těchto slovech zmizela.
Ráno se Magda probudila z toho dlouhého a zvláštního snu. Nejzvláštnější na tom bylo, že jí to vůbec nepřipadalo jako sen. Bylo nádherné ráno a jí najednou všechno připadalo hezčí a vzácnější. Možná proto, že věděla jak vzácný dar je její vlastní život. Najednou si ho uměla víc vážit a rozhodla se, že si bude života víc užívat.
foto: pixabay