After a break from posting and going through some challenging events in my private life, I'm back with some thought-provoking ideas that have recently crossed my mind.
We were having a conversation with a friend during a car ride when she pointed out that she wants more freedom. She is an adult with a job, finishing her studies but still lives with her mother and an adult brother. She can do whatever she wants whenever she wants, so I didn't quite get what "freedom" was she talking about. Until I was reading a chapter in the book "Ugly" by Constance Briscoe where she was talking about the freedom she gained when her mother finally left the house. And then I got it.
Even though it might sound obvious, and until this moment I've always thought I perceive it clearly, there is a rather big difference between "liberty" and "independence".
I've considered myself independent since I was basically 9 years old, my mum was a single mother and spent long hours at work, so she would leave food for me to heat up for me and my sister. The school was just a few blocks away and after lunch, we would go to mum's job to spend the time there with her until she finished. I've been making my own money since I was 13 years old paying for my clothes, entertainment and travels since my mum had enough to do to pay the rent and food. When I was 19, I moved out from my mum's home to my boyfriend's house. Got a full-time job, and a few months later I'd leave my boyfriend and went onto living with my friends, and when I was 22 I left the country and have lived abroad, now the last two years living as a full-time nomad.
At first glance, it might sound like I've always been independent and free. But until recently I've realised that not always, in fact not even now I feel as free as I should, even though I'm fully independent. As I see it now, freedom has a lot to do with who you share you place and time with.
How do you see it?
Now, when I live and share my travels with my boyfriend, I can see how difficult it can get to compromise between the two of us. He's been visiting his family, I’ve been alone for 2 months going to reunite with him and his family next week, realising how freeing sensation it is being able to run the day the way I want not having to compromise with anyone.
And suddenly, I realised what my friend was talking about. How much she desires to move out of her mother's house, not having to share or compromise with anyone, just as much I desired my full freedom when moving out my mother's house.
And this is just the scratch of the idea which could get so much more in depth...The whole picture is so broad. As none of us, after all, is fully free since we are depending on so many things, gadgets, institutions and people. And then of course there is the other side of the coin, than not always living with somebody has to necessarily mean not being free. When the sensation of freedom is missing, it might be a sign to look in to it or to look for alternatives. 
Až do té doby než jsem si přečetla kapitolu z knihy "Ugly" od Constance Briscoe, kde mluvila o svobodě, kterou získala, když její matka konečně odešla z domu. A pak mi to došlo.
I když to může znít jako banální samozřejmost a do této chvíle jsem si vždy myslela, že to vnímám jasně, je mezi „svobodou“ a „nezávislostí“ poměrně velký rozdíl.
Samostatnou jsem se považovala v podstatě od svých 9 let, moje maminka byla svobodná matka a trávila dlouhé hodiny v práci, takže mi nechávala jídlo na ohřátí pro mě a sestru. Škola byla jen pár bloků od domu a po obědě jsme šli k mámě do práce, abychom tam s ní strávili čas, dokud neskončila. Od 13 let si vydělávám vlastní peníze, platím si oblečení, zábavu a cestování, protože moje máma měla dost práce, aby zaplatila nájem a jídlo. Když mi bylo 19, odstěhovala jsem se od mámy ke svému příteli. Dostal jsem práci na plný úvazek a o pár měsíců později jsem opustila svého přítele a šla žít se svými přáteli, a když mi bylo 22 let, opustila jsem zemi a žiji v zahraničí, nyní poslední dva roky žiji jako nomád.
Na první pohled by to mohlo znít, jako bych byla vždy nezávislá a svobodná. Ale nyní jsem si uvědomila, že ne vždy, vlastně ani teď se cítím tak svobodná, jak bych měla, i když jsem plně nezávislá. Jak to teď vidím, svoboda hodně souvisí s tím, s kým sdílíte své místo a čas.
Co vy na to?
Teď, když žiju a sdílím své cesty se svým přítelem, vidím, jak těžké může být kompromis mezi námi dvěma. Je na návštěvě u své rodiny, já jsem byla 2 měsíce sama a příští týden se s ním a jeho rodinou sejdu a uvědomuji si, jak osvobozující pocit je, že můžu se svým dnem nakládat tak, jak chci, aniž bych s nikým dělala kompromisy. A najednou jsem si uvědomila, o čem má kamarádka mluvila. Jak moc touží odstěhovat se z domu své matky, nemuset se s nikým dělit ani dělat kompromisy, stejně jako jsem toužila po své plné svobodě, když jsem se stěhovala z domu své matky.
A to je jen zlomek myšlenky, která by se mohla prodiskutovat mnohem hlouběji...
Nikdo z nás koneckonců není plně svobodný, protože jsme závislí na tolika věcech, institucích a lidech.
A pak je tu samozřejmě druhá strana mince, ne že vždy s někým žít musí nutně znamenat nebýt svobodný. Chybí-li pocit svobody, může to být znamení, které bysme měli prověřit nebo se poohlédnout po alternativách.
