Myslím si, že nejlepší věc kterou lze pejskovi dat je domov, bezpečí, lásku, pozornost, procházky a naplnit jeho potřeby zkratka ho udělat šťastným.
Pes, který byl násilím vyhnán ze své lidské smečky strádal strachem, hladem, zimou a kdo ví čím ještě. Většina psu si tohle období zapamatuje a nové lidi si úzkostlivě hlídá. Adaptace na psi útulek jako nový domov je zpravidla složitější, ale adaptace na novou rodinu a novou smečku nikdy není problém. Pes ji potřebuje a proto je za ni vděčný.
Bylo to velice spontánní, kdy jsme věděli, že chceme na přísti rok pejska na naše dobrodružné cestovaní po Evropě, ale ani jeden z nás nečekal, že to přijde tak náhle. Přítelkyně se jen tak bezdůvodně dívala na psy v útulcích až narazila v Ostravskem útulku na jednoho sympatického sibiřského huskyho. Oběma se už z fotky líbil a cítili jsme, že je to pes přímo pro nás.
Samozřejmě jsme věděli co obnáší mít na baráku huskyho: neustále utkaní ze zahrady, lovení drobné zvěře, několikrát denně procházky několik km, tahaní a nošení zátěže atd. Jelikož s přítelkyni oba jsme sportovní typy a rádi cestujeme, milujeme procházky, přírodu, hory tak je toto plemeno psa ideální pro nás. Jméno, které dostal v útulku Hoki se nám líbilo a tak jsme mu ho ponechali.
Rozhodli jsme se navštívit útulek a vyvenčit našeho pejska. Hned od první chvíle jsme si padli do oka a samozřejmě to bylo vzájemné. A tak se stal členem naši rodiny, náš první a společný den byl velice dobrodružný nejen cestovaní v autě, ale i procházky, vzájemné poznávaní, neustále překvapovaní a mnoho dalšího.
Takhle dopadla procházka parkem u potoka kdy měl hoki žízeň :D Krasné ponožky, které mu sluší.
Naše společná první noc byla velice zajímavá nemohli jsme ho nechat samotného bez dozoru na zahradě, aby neutekl. Ne nadarmo se říká huskym houdini mistři útěku. Vzali jsme si ho na noc do svého pokoje dostal deku na zem, kde měl údajně spat. Problem nastal ve chvíli kdy jsme se s přítelkyni vzdálili od něj začal kňučet a hned šel za námi k posteli a chtěl se neustále mazlit oblizovat atd. Není se čemu divit po necelých 2 měsících v útulku byl rad a vděčny, že má novy domov a nové členy smečky. Hoki se bál, že o nás přijde a skonči opět v tom hroznem prostředí útulku. Doslova si nás hlídal, aby jsme se od něj nevzdálili, tak jednoho z nás vždy musel držet oběma tlapkami. Nakonec se nám podařilo potichu vzdálit se na postel a usnout.