No schválně, zkuste si nafotit kartáč... Takový ten na tyčce. Ne, nemyslím záchodovou štětku. Kartáč na tyčce, prostě. Ten náš je bezbarvý, trochu průhledný. A na žádném pozadí nevypadá moc dobře. Nebožka máma měla žlutý. Ten by se fotil jistě líp... Ale brzy se jí ta tyčka zlomila. Asi tuze tlačila... No zkrátka, kartáč není vůbec fotogenický!
Ale k meritu věci. Já si fakt rád čtu 
Všechno v životě má svůj vrchol. Na ten stoupáme. A pak jdeme dolů. Nebo jedeme, nebo se řítíme, nebo padáme... A já mám ten kartáč na tyčce.
Matka si ho koupila taky někdy kolem padesátky, vzpomínám si na to. Nechápal jsem, jak si někdo může nedosáhnout rukou mezi lopatky... Co je to za zvláštní atrofii úplně všeho?
No, už chápu. Vždycky jsem byl schopen chytit se přes rameno jednou rukou za druhou. Dosáhl jsem si prsty až na zápěstí druhé ruky... A pak jsem si jednou všiml, že vždycky už není. Že si nedosáhnu mezi lopatky. Tak jsem si musel koupit ten kartáč na tyčce, abych si mohl umít záda.
Jo, mohl bych začít cvičit. Třeba. Jistě nejaká cvičení na ohebnost existují. Ale to bych si musel nastudovávat a pak pravidelně cvičit. To stojí čas, moc času. Mám takovou teorii, že se nevyplatí investovat čas, pokud Vám to vyšetří méně času, než kolik invesujete.
Teda konkrétně. Strávíte čistých 30 let života cvičením. Tím se dožijete o dvacet let déle. Což znamená, že jste ztratili 10 let... Mně se to teda nevyplatí. To já so raději budeu číst. Protože mě cvičení nijak neuspokojuje. Ale uznávám, že to někoho může i bavit. Tak to potom, proče ne...
Ono s tím čtením... Před nějakými sedmi lety jsem ještě viděl za roh. A dneska... Jsem na čtyřech dioptriích na blízko a měl bych mít jednu na dálku. Ale to je zas jiná naříkací litanie... To si nechám, až budeme mít nějaký ten třídní sraz. O holkách už se tam nebavíme. Nemoci, to je téma!
Abych zakončil nějak optimisticky. Máte už někdo také kartáč na tyčce? Kdo ještě nemáte, nevěště hlavu. Věřte - nevěřte, jednou ho mít budete...