Stará mapa #2

Předešlý díl

"Tak jasně, jsme tým. Vůbec nevím proč mě napadlo, že bychom to prozkoumávali bez Lumíra," usmála se Marki.
Úsměv jsem jí oplatil a vytáhl z kapsy mobil.
"Myslíš, že Lumír bude mít čas a chuť přijít?"
Lumír se na večerní návštěvu zprvu moc příznivě netvářil, ale když jsem mu řekl, že je tu i Marki, byl najednou velmi ochotný. Za dvacet minut už klepal u dveří a když jsem mu otevřel, nahrnul se dovnitř jako domů. V batůžku mu zacinkaly lahve.
"Já jenom, abychom tu neseděli nasucho," smál se Lumír.
"Jé, prosecco, to mám ráda," ožila Marki a odešla do kuchyně pro skleničky.
Když jsme se zase zkonsolidovali, posedali kde se dalo a nalili pití, vzal si Lumír slovo.
"Tak o co jde. Ne že by mi vadilo přijít a pokecat si jen tak, ale mluvils o nějakém tajemství," obrátil se na mě.
"No, vlastně s tím přišla Marki." Stručně jsem Lumírovi vysvětlil, kde se u nás ta stará mapa vzala a co na ní je napsáno. Lumír hleděl na mapu rozloženou na stole a škrábal se na bradě.
"Vůbec netuším, co to má znamenat. Však jsem vám říkal, že jsem se s tetou moc nestýkal. ale i tak, ona žádná cestovatelka nebyla. Aspoň myslím."
"A není možné, že tam bydlí nějací vaši příbuzní nebo známí?"
Lumír zakroutil hlavou.
"O nikom takovém nevím. Ale spíš se mi nezdá jiná věc."
Oba s Marki jsme se na něho otočili s otázkou v očích.
"Pluto, vytáhni počítač a najdi mapy.cz."
Otevřel jsem notebook a udělal, co Lumír chtěl.
"A dej vyhledat Střílkovice."
Napsal jsem jméno vesnice do vyhledávacího pole a odpovědí mi bylo "Nenalezeno"
"Jak nenalezeno, na papírové mapě to přece je," začal jsem se rozčilovat a kontroloval jsem, jestli jsem neudělal překlep. Neudělal.
"Zklidni se Pluto." Lumír otočil mapu k sobě a natáhl ruku. "Máš tu nějaké pravítko?"
Chvíli jsem se hrabal ve stole a pak mu podal školní pravítko. Lumír se sklonil nad mapu a začal měřit.
"Hele, Pluto, tak najdi na mapy.cz naše město. Hlavní náměstí s kostelem. Máš?"
"Mám."
"A teď odměř třicet čtyři celých šest desetin kilometru na sever. Máš?"
Chvilku jsem manipuloval s myší. "Mám."
"A teď sedm celých dva kilometru... vpravo je co, západ nebo východ?"
Zvedl jsem hlavu od notebooku. "Vpravo je východ. Ale to je jedno, prostě doprava sedm celých, kolik jsi říkal?"
"Sedm celých dva. Je tam něco?"
Naměřil jsem na počítačové mapě co mi Lumír hlásil a pak zvětšil měřítko, abych přečetl drobný nápis.
"Zaniklá obec Střílkovice."
Marki, která nás zatím sledovala z křesla, vstala a hleděla mi přes rameno. "Zaniklá obec? Jak může nějaká obec zaniknout?"
"Snadno, třeba se sloučí s jinou obcí nebo ji pohltí povrchový důl na uhlí. Ale tady je ten důvod jiný a já ho tušil už od začátku."
Lumír mi vzal myš a kolečkem zmenšil měřítko mapy. Červený balónek, označující místo zaniklých Střílkovic, byl uvnitř šrafované plochy ohraničené tlustou zelenou čarou.
"Vojenský prostor Dubová," přečetl jsem popis.
"Takže jsme v háji. Tím to končí," doplnil Lumír.
"Proč nás to nenapadlo dřív?" zeptal jsem se.
"Protože ty a Marki jste náplavy, ale já tu žiju od narození. Vojenský prostor na sever od našeho města tu je, co pamatuju. Vlastně vznikl hned brzo po válce. Takže na mapě z třicátých let ta vesnice je, ale dnes už neexistuje."
"Třeba tam něco zůstalo?"
Lumír zvedl obočí a zakýval ukazováčkem ze strany na stranu. "Vojenský prostor."
"A je to takový problém?" zeptala se Marki. "Říká se, že tam lidi chodí na houby a tak..."
"Možná někdy dávno," zavrtěl hlavou Lumír. "Ale teď je to asi všecko přísnější." Vrátil se k papírové mapě, poškrábal se na bradě a znovu zakroutil hlavou. "Lakmus. Bůhví co to je a jestli by to vůbec stálo za to."
"Pluto, šel bys do toho? Ty bys šel, že?" naléhala Marki.
"Nevím, fakt nevím." Tajemství mě sice lákalo, ale...
Marki se chvíli nadšeně dívala na mě a na Lumíra, ale pak si znova sedla do křesla. Pozvedla skleničku s vínem a nakonec jakoby jen sama pro sebe prohlásila:
"Promyslíme si to."

Marki byla otravná jak puberťák a přesvědčivá jak policejní vyjednavač, protože za čtyři dny jsme seděli v autě poblíž vjezdu do vojenského prostoru Dubová. Byl všední den, devět hodin dopoledne. Okresní silnice vedla nepříliš hustým lesem. na jedné straně bylo malinkaté parkoviště, tak na čtyři auta a odbočka se solidně vyhlížející bílo-červenou závorou. Vedle závory byla cedule, oznamující, že se zde nachází vojenský prostor Dubová a pod ní několik zákazů. Zákaz vstupu, zákaz vjezdu, zákaz sběru lesních plodin, zákaz všeho možného. Na mapě byla ta odbočka popsaná jako U modrého kříže. Rozhlédl jsem se, a skutečně, pár desítek metrů byl u silnice kříž, natřený modrou barvou.
Vystoupil jsem s Marki z auta. Lumír chvilku přemýšlel, a pak místo aby zaparkoval na parkovišti u závory, zacouval na druhé straně cesty do lesa za keř.
"Jestli si myslíš, že to auto není vidět..." zhodnotil jsem jeho počínání.
"Aspoň není tak úplně na očích."
"Víte jaký je rozdíl mezi trampem a horolezcem?" zeptala se Marki. "Horolezec se obléká do svítivých reflexních barev, protože kdyby něco, aby ho našli. Tramp se obléká do nenápadných přírodních barev, protože kdyby něco, aby ho nenašli."
Zhodnotil jsem kritickým pohledem její maskáčové kalhoty a tričko.
"Víš co, raději půjdeme."
Papírovou mapu jsme s sebou nebrali. Trasu jsme měli v mapové aplikaci v mobilech a Marki si navíc na mobil vyfotila část mapy s nápisem. Od vstupu a parkoviště byly bývalé Střílkovice nějakých pět kilometrů vzdušnou čarou, ale silnice, která se dost kroutila, z toho dělala téměř dvojnásobek. V každém případě nás čekalo několik hodin chůze.
Silnice ve vojenském prostoru nebyla žádná autostráda. Byla úzká a plná prasklin a výtluků. Bylo zřejmé, že zdejší uživatelé tu nejezdí žádnými limuzínami, ale terénními vozy, kterým neutěšený stav silnice nevadí.
Šli jsem svižným tempem něco víc jak hodinu. Lumír občas kontroloval na mobilu naši polohu, ale zabloudit nebylo kam. Silnice procházela lesem, který postupně houstl, kroutila se tu na jednu, tu na druhou stranu, ale nikde nebyla žádná odbočka, kterou by šlo zabloudit.
Najednou jsem za námi uslyšel motor auta.
"Do lesa! Doprava, doprava! Za ten keř!" křiknul jsem polohlasem na ostatní. Všichni jsme zapadli do houští a čekali. Za několik sekund se za zatáčkou vynořila vojenská Toyota a poměrně rychle projela kolem nás. Chvíli jsme zůstali schovaní, jestli těch aut nepojede víc, ale vypadalo to, že bylo jen to jedno.
"To teda bylo skoro o fous," zamručel Lumír a chvíli studoval mapu v mobilu. "Mám nápad. Vypadá to, že když půjdeme tady tím lesem jakože na severovýchod, tak si jednak trochu zkrátíme cestu, ale hlavně vyhneme se autům na silnici."
"Ale tím lesem žádná cesta nevede," namítl jsem.
"No ale to je vlastně dobře. Aspoň tam na nás nikdo nepřijde."
Pokrčil jsem rameny a ohlédl se na Marki. Ta neříkala nic. Zvedli jsme se a vešli do lesa, kam ukazoval Lumír.

Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Trasa, kterou Lumír vybral, byla možná kratší, ale určitě ne rychlejší. Ten les nebyl žádná hospodářská monokultura. Často jsme museli obcházet neproniknutelná houští nebo přelézat povalené stromy. Už jsem chtěl spustit nějaký kritický proslov na Lumírovy vedoucí schopnosti, když se ozvala Marki:
"Hele, támhle les končí."
Skutečně, o pár desítek metrů les skončil a dál byla holá plocha porostlá lopuchy a neudržovanou nesekanou trávou. Lumír se zahleděl do mapy v mobilu.
"Vlastně ten les měl skončit už dávno," přiznal trochu zkroušeně. "Vypadá to, že tyhle lesy jsou ve skutečnosti jinak, než na mapě."
"Vojenský prostor..." poznamenal jsem ironicky. "Neposvačíme aspoň něco?"
Shodili jsme ze zad batůžky a sesedli si k sobě, když jsme zase zaslechli hluk motoru.
"To tu vede ta naše silnice?" zvedla se Marki. Nezdálo se mi to.
"To vypadá na něco většího. Slyším to odtamtud, ale... Do lesa! Zalehněte!!" skoro jsem zaječel.
Zpoza terénní vlny se vynořil tank a hned za ním druhý. Teď, když se přiblížily, bylo burácení motorů mnohem silnější. Jeli poměrně rychle, vzadu vylétaly od pásů drny skoro dva metry vysoko. Fascinovaně jsem hleděl na šedozelená monstra uhánějící možná ani ne dvacet metrů kolem nás. Podle mohutných, dozadu protažených věží to byly asi Leopardy. Zrovna jsem si říkal, že se na to musím zeptat Lumíra, když...

KŘÁÁÁÁÁCH!!!!

Tak takovouhle pecku jsem nečekal. Záblesk z hlavně prvního tanku, mračno kouře. V uších mě zabolelo a horká tlaková vlna mě jakoby zarazila do mechu. Několik sekund mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Otočil jsem hlavu k ostatním a viděl jsem, jak se Marki třese a drží si hlavu. Lumír ji jednou rukou objímal a asi něco křičel. Viděl jsem, jak pohybuje ústy, ale uši jsem měl tak zalehlé, že jsem nic neslyšel.

Tanky zmizely tak rychle, jak se před tím objevily. Když utichl zvuk motorů, odvážili jsme si sednout. Lumír si strčil prst do ucha a usilovně jím třepal. Asi měl od toho výstřelu taky pořádně zalehlo.

"Pokračujeme?" zeptal jsem se.
"Tak to teda ne, " vydechla Marki. "Kdoví, do čeho jsme se připletli. Mně takový zážitek pro dnešek stačil."
Nebudu to dlouho prodlužovat, vzdali jsme to. Aspoň pro tentokrát. Zpáteční cesta z lesa na silnici nám trvala ještě déle a celou cestu po silnici k parkovišti jsme se neustále ohlíželi, jestli zase nejede nějaké vojenské auto nebo dokonce ještě něco většího.
Když jsme došli konečně k odstavenému autu, Marki si šla hned sednout. Lumír si ještě musel odskočit. Čekali jsme na něj u auta, když jsem zaslechl jeho volání.
"Hej, slyšíte mě? Pojďte sem, to musíte vidět."
Podíval jsem se na Marki, ale ta jen zavrtěla hlavou.
"Já už nikam nejdu."
Lumír však stále halekal, tak jsem šel za ním sám. Stál na druhé straně silnice u toho malého parkoviště. Na jednom sloupku byl přilepený plakát a Lumír na něj ukazoval prstem. Četl jsem:

A datum přespříštího víkendu.

Přečetl jsem si to několikrát a pomalu mi to docházelo.
"Lumíre, chceš snad říct, že za deset dní bychom tady mohli přijít úplně legálně, bezpečně a bezproblémově?"
"Jenom jestli máš kolo."
Podívali jsme se na sebe a oba jsme se rozesmáli. Lumír se pak podíval směrem k autu.
"To jak řekneme Marki, tak se z toho posere."
"Jestli už není posraná z toho tanku."
Očividně nám už otrnulo.

Pokračování příště?
Možná.
Když tento díl získá aspoň 5$, bude pokračování.
Je to vydírání?
Možná, 😁