Byl konec května. Všechny zkoušky za druhý ročník na strojní fakultě jsem měl dávno hotové a Lumír taky. Seděl jsem s Lumírem v hospodě U komára, já popíjel radler, Lumír kofolu a čekali jsme na Marki. Ta dnes dělala poslední zbývající zkoušku ze strojírenské technologie.
Klábosili jsme celkem o ničem, když se otevřely dveře a do lokálu vešla Marki v bílé blůzce a minisukni.
"Hohó!" projevil se Lumír. "Vidím, žes nenechala nic náhodě."
"Ale houby," zašklebila se vesele Marki. "Počítala jsem, že bude zkoušet Lajtoch. Ale místo něho přišla Janíčková." Obrátili jsme s Lumírem oči ke stropu. Inženýrka Janíčková byla malá hubená asistentka, Slovenka neurčitého věku a s nepříjemným krákoravým hlasem.
"Pán asistent Lajtoch nemôže, budem vás skúšať ja," napodobila Marki hlas Janíčkové. "Takže veškeré moje přípravy vyšly nazmar a musela jsem ji okouzlit svými znalostmi."
Já a Lumír jsme se svorně rozesmáli.
"Bylo vůbec čím okouzlovat? Co jsi dostala?"
"Binární diagram železo-uhlík. Austenit, ledeburit, martenzit..." odrecitovala Marki.
"Tak to je snad pohoda, o tom se dá mluvit dlouho," pokrčil jsem rameny.
"Když ta kráva po mně chtěla přesně všechny ty teploty a koncentrace a vůbec všecko. A pak si chtěla povídat o krystalizaci podeutektoidní oceli a přeměně feritu na austenit mezi křivkami NH a NJ", postěžovala si Marki. Lumír ji přerušil.
"Jak to dopadlo. Máš tu zkoušku nebo ne?"
"Za dva!" zahlásila Marki a roztáhla pusu od ucha k uchu.
Přišla servírka, donesla mi druhý radler a Marki si objednala dvě deci Merlota do větší sklenice a perlivou vodu. Některé ženské chutě nepochopím.
Přiťukli jsme si na zdárné ukončení ročníku. Lumír se pak váhavě podíval na mě a Marki a opatrně začal:
"Něco bych od vás potřeboval..."
Spiklenecky jsme se k němu naklonili.
"Ale ne, není to nic... Prostě... umřela mi teta."
"To je mi líto," protáhla Marki obličej. "Měl jsi ji rád?"
"O to nejde. Vlastně jsem ji ani moc nevídal. Ale měla byt, naši ho zdědili a chtějí ho pronajímat. No a je potřeba ho vyklidit. Nemyslím stěhovat nábytek, ale spíš roztřídit různé krámy, co je na vyhození, co se ještě hodí a tak. Měli byste o víkendu trochu času?"
Podíval jsem se na Marki a ta přikývla.
"Pro kámoše vždycky."
Byla sobota a my jsme se sešli před omšelou bytovkou na kraji města. Lumír vytáhl z kapsy klíče.
"První patro, byt uprostřed."
Vešli jsme a rozhlédli jsme se po bytě. Byl to takový byt "jeden a půl plus jedna". Větší pokoj, malý přístěnek, kuchyně, koupelna. Lumír vytáhl roli černých odpadkových pytlů a rozdělil úkoly.
"Do pytlů budeme dávat všechno, co je na vyhození. Oblečení, prádlo, blbosti. Sem do toho kouta naskládáme to, co by třeba šlo prodat do bazaru. A pro Marki mám speciální úkol."
Otevřel skříňku, ve které byla hromada složek a šanonů.
"Marki, prosím tě, tady jsou všechny možné účtenky, výpisy z účtů, faktury, a bůhvíco ještě. Teta nic z toho nevyhodila. Všechno to půjde do papírového odpadu, ale chtěl bych, abys to aspoň letmo prošla. Staří lidé často něco založí, třeba peníze, tak to by bylo škoda vyhodit. Nebo kdybys našla něco, co ti připadá důležité, pojistky, smlouvy a tak něco."
Dali jsme se do práce. Je až skoro neuvěřitelné, kolik jeden člověk v malém bytě nashromáždí za život věcí. Čas od času jsem já nebo Lumír odnesli plný pytel do kontejneru. V koutě mezi věcmi na prodej byla zatím malá hromádka porcelánu a šest broušených skleniček. Marki seděla na podlaze a před ní pomalu rostl kopec vytříděného papíru.
V jednu chvíli byl Lumír venku s pytlem a já jsem si všiml, jak je najednou v bytě ticho. Otočil jsem se na Marki, která zaujatě hleděla do jakéhosi velkého archu zažloutlého papíru.
"Něco zajímavého?"
Marki sebou trhla.
"Ne, jenom jsem se nějak zamyslela." Poskládala papír, který předtím zkoumala a odložila ho stranou. Všiml jsem si, že s ním zachází celkem opatrně. Zrovna se ale vrátil Lumír, tak jsem pokračoval v práci.
Po třech hodinách jsme měli hotovo. Vynesli jsme pěkných pár pytlů různého oblečení a harampádí, v koutě zůstaly nějaké věcí, o kterých Lumír rozhodl, že by se mohly prodat v bazaru a Marki předala Lumírovi tenkou složku.
"Je tam smlouva o pojištění bytu a smlouvy na plyn a elektriku. Žádné prachy ani jiný... poklad... jsem nenašla."
Všiml jsem si, že Marki řekla slovo poklad tak nějak divně. Trochu jakoby se zaváháním.
"Strašně vám děkuju, moc jste mi pomohli. Ty věci na prodej si odvezou naši a pro nábytek pošleme stěhováky. Nebo tu zůstane pro nájemce, to ještě nevím. Jak se příště sejdeme v hospodě U komára, máte za to u mě pizzu." loučil se s námi Lumír. Já jsem pak odjel domů na kole a Lumír s Marki šli na zastávku autobusu.
Na druhý den večer jsem se zrovna rozhodoval, jestli si mám po večeři vzít knihu nebo k malé radosti sousedů se potrénovat ve hře na kytaru, když někdo zaklepal na dveře. Nikoho jsem nečekal. Podíval jsem se kukátkem ve dveřích a pak otevřel.
"Ahoj Marki, co děláš na našem konci?"
Marki se zatvářila rozpačitě a pokrčila rameny. V ruce držela velkou obálku.
"Chtěla bych se s tebou o něčem poradit."
"Tak nestůj ve dveřích a pojď dál."
Usadil jsem Marki do křesla a otevřel ledničku.
"Nic tu nemám, leda načatý pomerančový džus."
"V pohodě, já ani nic nechci. Když už, tak mi ho prosím tě nařeď vodou."
Připravil jsem pro sebe a pro Marki pití. Druhé křeslo nemám, tak jsem se uvelebil v židli u psacího stolu.
"Tak o co jde?"
"Víš jak jsme byli v sobotu pomáhat Lumírovi?"
"No, a?"
"Něco jsem tam v těch papírech našla."
Marki vstala z křesla a udělala dva kroky k psacímu stolu. Z obálky vtáhla poskládaný zažloutlý papír, který jsem už jednou viděl. Pomalu ho začala na stole rozkládat. Papír byl velký, zjevně starý a vetchý a Marki si počínala opatrně, tak chvilku trvalo, než ho rozložila celý.
"Mapa," oznámil jsem celkem zbytečně, protože jsme to oba viděli. "Stará turistická mapa. Jo, tady je naše město. Akorát že takhle stará mapa už bude k ničemu." Natočil jsem hlavu, abych mohl přečíst text v pravém dolním rohu. "Břidlicové hory. Klub českých turistů. Devatenáct set... třicet pět? Odkdy sbíráš staré mapy?"
"Hele, Pluto, není ti to divný? Turistická mapa? Myslíš, že stará paní byla turistka? Viděls mezi všema těma věcma pohorky nebo větrovku? Fotky z túr?"
"Neblázni Marki, té paní bylo prý skoro devadesát. Jestli v minulém století někam chodila s turistama do přírody, to už bude dávno pryč."
"Ale mapu si nechala."
"Třeba na památku, sama jsi viděla, že žádný papír nevyhodila."
Marki zvedla obočí a pokrčila rameny. Pak na mapě ukázala na jedno místo.
"Co si myslíš o tomhle?"
Nahnul jsem se a zamžoural nad konec jejího nataženého ukazováčku. Někdo tam červenou pastelkou zakroužkoval název vesnice Střílkovice. Vedle vesnice byl stejnou pastelkou udělaný kříž a nápis:
LAKMUS
SZ-1/2M
"Lakmus? To je nějaký chemický recept? Síra, zinek?"
Marki na mě chvíli beze slova hleděla a pak se vrátila do křesla.
"Pluto, ty jsi nebyl nikdy nejostřejší pastelka. Ale to je jedno. Hele, někdo něco na mapě označil. A já jsem zvědavá proč. Co takhle se tam vypravit? Já mám přes prázdniny brigádu, ale až za deset dní. Teď bych měla čas. A co ty?"
Otočil jsem se od Marki zpátky k mapě.
"Je tu někde měřítko? Jo, sto tisíc. Centimetr je kilometr. Takže cca třicet kiláků vzdušnou čarou, nějaká silnice tam asi vede, jednodenní výlet, to by šlo. S Lumírem jsi mluvila?"
Marki ohrnula ret.
"To jsem se s tebou taky chtěla domluvit. Neprozkoumáme to sami? Třeba to je úplná blbost, nic tam nebude..."
"No dobře, ale je to vlastně Lumírova mapa."
"Ale byla mezi věcma na vyhození. A já jsem ji vlastně zachránila."
Poškrábal jsem se na nose a nevěděl, co si o tom myslet. Udělat si výlet a podívat se, co označuje křížek na mapě, to mě lákalo. A nebyl jsem si vůbec jistý, jestli chci jet sám s Marki nebo vzít s sebou i Lumíra.
Napište mi do komentářů, jak se má Pluto a Marki rozhodnout? Vzít Lumíra s sebou nebo si to nechat pro sebe?
Pokračování předpokládám tak do 10 dnů :)